Lapám po dechu, když si chladné ostří razí cestu mou kůží, vlákny masa a nejspíš zasahuje i nějaký orgán.

Škubnu sebou v bolesti, když je dýka vyňata z mého těla a útočník ji opět rychle vrací do mého břicha.

Tohle je konec.

Nejsem připravená odejít.

Podlamují se mi kolena a já končím na zemi vydlážděné hrubě opracovaným kamenem.

Dlaně tisknu k ranám. Cítím, jak mi mezi prsty proudí lepkavá teplá tekutina. Vsakuje se do mého tílka, zvětšuje kaluž pod mým tělem, kde taky rudá kapalina zbarvuje světlou látku, a slepuje mi vlasy.

Po lících mi řinou slané potůčky a mísí se s krví pode mnou. Dech zeslabuje až nakonec jen mělce sípám. Ústa se mi plní železovitou pachutí.

Netuším, jestli se mu zželelo, nebo prostě jen opět jeho ruka vedla dýku do mého těla a vybral místo náhodně, ale poslední ránu schytávám do srdce.

Naposledy sebou trhnu, zakloním hlavu v agónii, vydám chrčivý a bublavý zvuk a z plic mi vyjde vzduch v posledním výdechu. Pak mé tělo poklesne a jen bezvládně leží tam, kde ho můj vrah zanechal.