Studený vítr se mi opírá do tváře. Rozcuchané vlasy mi tančí kolem hlavy a v oknech do duše štípe slaná tekutina.

Trochu se zavrtím, čímž se mi lano zařeže více do kůže a já nepochybuji, že má zápěstí jsou zcela rozedraná. To už je teď ale jedno.

Pohled zabořím do davu a naposledy vyšlu tichou prosbu o pomoc. Očima křičím, že chci ještě žít. Že nejsem žádná čarodějnice.

Ale kdo kdy vyslyšel tiché volání?

Odmítám se smířit ze smrtí.

Vzdám přikládání velkých kamenů k přehradě, čehož voda rychle zneužije a prolomí ji. Na lících se mi tvoří pramínky a já nechávám volný průběh i vzlykům, jenž se mi derou přes popraskané rty.

Mezi lidmi vidím i své známé, jenž mi věří a chtěli by mi pomoct. Zabránit mé popravě. Strach o své životy a rodiny jim to ale nedovolí.

A tak, stejně jako já tiše prosím o milost, oni tiše přihlíží. A já jim to nevyčítám. Jen sklopím hlavu a čekám.

Přijde mi to zdlouhavé a přesto náhlé, když mi čich přinese vůni hořícího dřeva. Kat obchází mou hranici a pochodní podpaluje suchá stébla trávy a nakonec ji k polenům hází.

Přijde mi to jako ironie. Něco tolik hřejivého dokáže tak chladnokrevně zabíjet.

Začnu sebou vrtět ve snaze, že by se hranice rozpadla, nebo provaz povolil, ten se mi ale více zakousává do masa.

První plameny mi začnou olizovat nohy a já své mlčenlivé prosby převedu na hlasité volání o pomoc. Za chvíli žár objímá celé mé tělo a já křičím bolestí a zajíkám se směsicí pachů. Kouř. Spálené maso. Shořelá látka. Dřevo.

Nevím, co je horší. Zda bolavá náruč mocného ohně, nebo dušení jeho podlého společníka kouře.

Mé tělo pomalu chabne a agónie mě vede k osvobozující smrti.

Utylike Chci ti tuhle část věnovat. Omlouvám se ti, Uty.