Kráčím bosa k okraji srázu.

Nebe je v dnešní noc čisté a můj společník v úplňku mi tak může ukazovat cestu.

Okolí propasti je tiché, jen z objetí lesa k mým uším občas dolehne houkání sovy.

Lehce se ošiji, když se kolem mého těla prožene noční proud vzduchu. Pokusím se zahřát třením paží a lituji, že jediný kus mého oblečení je noční košile.

Zastavím krok od mého pádu a jisté smrti. Dnes ne. Dnes to nemám v plánu. Ani jindy. Jsem zde za jiným účelem.

Spustím ruce podél těla, pohlédnu vzhůru k Měsíci a hvězdám, zavřu oči.

Nádech a dlouhý výkřik.

Křičím do prázdna a ticha, kde mě nikdo nevidí a neslyší krom noční zvěře.

Kapky slaných slz mi kanou po lících a já ze sebe vypouštím všechnu tu bolest a utrpení. Vše, co jsem dusila a držela  v sobě až do téhle chvíle, kdy už to muselo ven.

Můj hlas se nese nocí, dokud mi nedojde dech.

Ustoupím o pár kroků od tmy pode mnou, než si dovolím úlevně padnout na kolena mezi stébla trávy.

Stále pláču, ale cítím se lépe.

Proč mě lidé nazývají andělem, když pak provádějí věci, po kterých se cítím zlomeně?

Tahle myšlenka mi běží hlavou, zatímco tiše pronáším slova obsazujíc poslední kapku do mé potřeby předat svou melancholii temné paní s černými závoji.