14. září 1984

Seděla jsem na židli, ruce založené na prsou a s úšklebkem na rtech. Jinak to nešlo.

Přes stůl mě pozorovala samotná ministryně kouzel, Millicent Bagnoldová. Její tvář nedávala znát žádnou emoci.
Bylo však nad slunce jasné, co si o mně myslí.

Dnes mě vzali k výslechu, u kterého mimo ministryně byli i bystrozoři. Nevím, jestli si mysleli, že bych na ni zaútočila holýma rukama, ale budiž.

Každopádně bych se o nic nepokusila. Ona má narozdíl ode mě hůlku a sebevrah nejsem.

Místnost, ve které jsme byli, byla celá kamenná, ostatně jako všechny ostatní místnosti v Azkabanu. Docela mě překvapilo, že sem ministryně došla, většinou to byli jen bystrozoři a návštěvy vězňů.

Židle byly dřevěné, stejně jako stůl, a nepohodlné. Jistě tu byly už nějakou řádku let. Dokonce jsem měla obavy, aby pode mnou židle nepraskla, jak chatrná byla.

„Jistě víte, kvůli čemu tady sedíme," protnula ticho Bagnoldová.

„Mohlo by to být cokoliv," pokrčila jsem rameny. Klidně mohli dojít na to, kolik lidí jsem zrmzačila, zabila či pouze mučila.
„Budete tak laskavá a uvedla to přesně?"

Jistě musela slyšet tu ironii v mém hlase, byla téměř hmatatelná.

Na vteřinku se zamračila, jako by přemýšlela, jestli za mé usmrcení bude mít nějaký problém. Hned však nasadila kamennou tvář.

„Jsme tu, protože se vás chceme zeptat na pár otázek ohledně Smrtijedů a Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit."

„Směle do toho," vybídla jsem ji. Překvapeně zamrkala, zřejmě nečekala, že budu souhlasit. Nikdy jsem ale neřekla, že jí na ně odpovím.

„Karkarov nám řekl, že žádný Smrtijed neznal všechna jména přívrženců. Je to pravda?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. Na tohle jsem jí klidně odpověděla. Ať ví, že někdo ta jména zná a neřekne mu je.
„Skupina nejvěrnějších byla u každého přijetí a znala každého Smrtijeda."

Všimla jsem si, jak jí zajiskřily oči. Jistě ji představa pochytání všech Smrtijedů těšila.

„Kdo všechno patřil mezi nejvěrnější?"

„Já," odpověděla jsem nezúčastněně.

„A dál?"
Neodpověděla jsem, jen pokrčila rameny. Nejspíš pochopila, že jí na to neodpovím.

„Kdo patřil mezi Smrtijedy dobrovolně?
Váš bratr byl například pod vaší kletbou Imperius, některé ovládali jiní."

Musela jsem se držet, abych si udržela chladnou tvář. Lucius to svedl na mě?
Tak to mu nedaruju. Už se nemůžu dočkat, až budu venku a pěkně si ho podám.

„Vážně si myslíte, že bych vám to řekla?" zeptala jsem se posměšně.
Naklonila jsem se k ní přes stůl blíž. Můj výraz se rázem změnil na nebezpečný a varovný.
„Nebyla jsem nejvěrnější pro nic za nic.  Přestože bych některé z nich právě teď udala, raději si počkám, až mistr znovu povstane a on už si to s nimi vyřídí. Potom budou ještě dlouho litovat, že ho zapřeli a nehledali ho, jako my tady."

Ministryně viditelně pobledla. Její výraz však ztvrdl a také se ke mně trochu naklonila.

„Řekněte mi, kdo patřil mezi Smrtijedy, nebo vám přísahám, že už se na svobodu v životě nedostanete."

„Dámo, na mě tohle neplatí. Nejsem Karkarov, abych někoho udala jen proto, že mě za to možná pustí. Já nejsem zrádce," odsekla jsem nebezpečně.
„Když dovolíte, ráda bych se vrátila do své cely."

Nastalo ticho. Ministryně mě propalovala pohledem, jako by do mě chtěla udělat díru.

Po chvíli však kývla na bystrozory. Stoupla jsem si dřív, než mě stihl jeden z nich hrubě postavit na nohy a s pyšným výrazem jsem šla pryč z místnosti. Ve dveřích jsem se ještě zastavila a ohlédla se.

„Ráda jsem si s vámi povykládala," usmála jsem se sladce a pokračovala v cestě do své cely.