5. května 1983

Čárek na zdi přibývalo víc a víc. Měla jsme pokrytou jednu délku stěny, u které jsem měla matraci.

Pochopitelně nebyla až úplně u stropu, tak velká nejsem, ale byla někde za polovinou. Nikdy jsem nebyla nejvyšší, ale k tomu mi dopomáhaly podpatky. Tady jsem ale žádné neměla a musím říct, že se mi po nich docela stýská. Stejně tak po šatech, líčení, hřebenu a dalších super věcech.

Z mého snění mě vyrušily kroky, které mířily směrem ke mně. Zvedla jsem se z matrace a přešla blíž k mřížím tak, abych já viděla na ně, ale oni na mě ne.

Za pár vteřin kolem cely prošli dva bystrozoři a někoho vedli. Ten někdo se vzpouzel a to hodně.

„Já nejsem Smrtijed! Nic jsem neudělal! Ušili to na mě! Prosím ne!" Podle hlasu jsem poznala, že se jedná o muže, ale jinak mi byl neznámý.

Mříže cvakly, stejně tak zámek. Ten někdo s nimi začal cloumat, ale bylo mu to houby platné. Bystrozoři se bez zájmu vraceli zpět.

„Kdo to je?" zeptala jsem se vystoupila ze stínu.
Bystrozoři se zastavili a otočili ke mně.

„Jeden z vás," vyplivl ten mladší a zhnuseně mě sjel pohledem. Ušklíbla jsem se. Zase další člověk, co si myslí, že mě jedním rádoby hnusným pohledem rozbrečí, nedejmerlin zlomí a dá mi svědomí. Jak naivní.

To spíš někdo uteče z Azkabanu, než aby se tohle stalo.

„Jméno?" Pochybovala jsem, že by to byl někdo od nás.

„Markus Hale. Proč tě to zajímá?" nazvedl obočí druhý bystrozor.

„Jen tak," pokrčila jsem rameny a zamířila zase do stínů. Bystrozoři tam ještě nějakou chvíli stáli, než pokračovali v cestě.

Markus Hale určitě k nám nepatřil. Patřila jsem do úzkého kruhu, kde bylo jen pár vyvolených. Ti znali každého Smrtijeda a byli u každého přijetí, které se konalo.

Byli jsme tam my, kteří teď trčíme v Azkabanu, a Rosier. Ani můj bratr tam nepatřil.

Markusovo volání o pomoc a žadonění o propuštění se rozléhalo snad celým Azkabanem. Doufala jsem, že brzy přiletí mozkomoři, aby ho utišili.

Kdo má v takovém hluku přemýšlet a nic nedělat?

Za pár chvil kolem mé cely jeden proletěl a Markusův křik opravdu utichl.

Úlevně jsem vydechla. Konečně zase ticho, na které jsem zde byla zvyklá.

Zaposlouchala jsem se do vln, které narážely do zdí vězení. Docela mě zajímalo, zda se voda výlevá do cel těmi malými okýnky.

Přece jen, bylo to vězení a všem mohlo být jedno, jestli mají vězni ve své cele vodu. Měla jsem ale takový pocit, že ne. Okýnka jiště byla zabezpečena kouzly, aby se nic nedostali dovnitř, natož ven.

Na to byla malá, někoho by však mohlo napadnou nějakému vězni ve spodním patře hodit třeba hůlku a s její pomocí, aby se dostal ven.

Byla by to těžká cesta přes moře a vlny, ale nebylo to nemožné.

Cítila jsem, jak na mě jde únava. Ze sedu jsem si lehla a přikryla se tenkou dekou.

Brzy jsem se propadla do říše snů.