31. prosince 1982

Opírala jsem se o chladnou zeď a byla přikrytá dekou. Moc to nepomáhalo, ale alespoň něco.

Venku řádila silná bouře a blesky osvětlovaly mou celu každou chvíli.

Vzpomínala jsem, jak jsem se jako malá schovávala pod dekou pokaždé, když nějaká bouře nastala.

Matka, která v mých osmi letech zemřela, mě vždy uklidňovala. Nebyla jako otec. Ten by mě nechal, ať se bojím.

Ona však za mnou vždy došla, i za Luciusem pokud se bál, a snažila se nás uklidnit.

Napadlo mě, co by si o mě teď myslela? Nemyslím si, že by byla zklamaná, sama byla Smrtijedka ve službách Pána zla. Bohužel jedna akce se nevyvedla a ona byla zabita.

Kolem mé cely prolétli dva mozkomoři a mířili stále dál. Pozvedla jsem obočí, tohle se nestávalo. Normálně kolem plachtili šnečí rychlostí, nahlédali do každé cely, zda je vězeň na svém místě, sem tam z někoho vysáli trochu štěstí. U mě se to stalo jen párkrát. Dále donášeli pravidelně jídlo a pití.

Vstala jsem a přitiskla jsem si k sobě deku blíž. Zamířila jsem k mřížím a pokusila se nahlédnout co nejdál jsem mohla. Nic moc jsem však neviděla.

Naproti mě měl celu Rookwood, další ze Smrtijedů. Soudili ho chvíli před námi a udal ho Karkarov. Kdyby mě takhle někdo práskl, nepřežil by to.

Další, koho Karkarov udal, byl Rosier. Ten se však odmítal vzdát a zemřel při souboji s bystrozory.

Dále tu byl ještě Dolohov, Travers a Mulciber, které chytili a dali sem za zločiny páchané na mudlech, mudlovských šmejdech a některých čistokrevných kouzelnících, jako třeba zabití Fabiana a Gideona Prewettových. Za to tu seděl Dolohov.

Sedla jsem si k mřížím a opřela se o zeď. Chodbu osvětlovalo jen mdlé světlo, takže nebylo vidět dál než na pár kroků. Ani do Rookwoodovy cely jsem neviděla dál, než krok za mříže.

Čas od času jsme si takhle posedali a povídali si. Vzpomínali jsme na staré časy, kdy jsme mučili mudlovské šmejdy a mudly.

Takové chvíle, ač bych to nahlas nepřiznala, jsem měla opravdu ráda. Udržovali jsme se tak při smyslech a vzpomínkách.

Rookwood si mě nejspíš všiml a posadil se tak taky. To bývalo řetězovou reakci. Slyšela jsem šustění a šoupání, jak se ostatní sunou k mřížím svých cel.

Když zase všechno utichlo, přemýšlela jsem, jak začneme konverzaci. Předběhl mě ale Dolohov.

„Co říkáte na Bartyho? Docela škoda ne?"

„Vůbec," odsekla jsem. „Zapíral našeho Mistra, smrt si zasloužil."

To, že Barty zemřel, mě ani moc nepřekvapilo. Ze začátku našeho uvěznění den co den křičel, volal svou matku a já už nevím co.

Už jsem myslela, že ho půjdu umlčet, když nakonec přestal. S tím začaly návštěvy jeho rodičů.

„Přesně tak," přidala se ke mně Bellatrix. Bylo zvláštní, že většina Smrtijedů byli muži. Pak jsme tu byly za holky já, Bella a Alecta. Narcisa se moc nepočítala, Znamení zla neměla.

„Takže to samé přeješ všem, co se z Azkabanu vykroutili a řekli ty lži, že byly pod kletbou Imperius, včetně tvého bratra?" vložil se do rozhovoru Mulciber chraplavým hlasem.

„Přesně tak," přitakala jsem rozhodně. „Jenom proto, že má syna a manželku neznamená, že si může dovolit zapřít svého mistra. To platí i pro ostatní."

„Souhlasím," řekl Rookwood.

„Můžeme si být ale jisti, že všechny, kteří zradili, postihne Pánův hněv," pronesla Bella a já si uměla přesně představit, že se teď usmívá tím způsobem, který většině lidí nahání strach.