17. srpna 1982

Lucius se od té doby neukázal a já o to ani nestála. Bylo mi jedno, že má syna. Kdybych já měla potomka, i tak bych se svého přesvědčení nevzdala a stála si za svým.

Pomyšlení, že si můj bratr klidně žije s rodinou, pracuje na ministerstvu a s klidnou myslí zapírá Pána zla, mě rozčilovalo. Měla jsem chuť do něčeho praštit pokaždé, když jsem si na to vzpomněla.

Jsem si jistá, že Bella to měla stejně se svou sestrou, Narcisou. Cissa byla vždy křehčí povahy, schůzek se moc neúčastnila a Znamení také neměla. Poslušně se však k Pánovi zla hlásila, souhlasila se vším, co dělal.

Dokonale se k sobě hodili. Ani jeden nevyšel s pravdou ven a raději se schovávali za lež, že byli pod kletbou Imperius jenom proto, aby jejich synek nevyrůstal v sirotčinci.

Pán zla také vyrůstal bez rodičů a co se z něj stalo. Byl to ten nejmocnější černokněžník všech dob, všichni se ho báli. Musel se starat sám o sebe a naučit se neopírat o ostatní. Pokud bude Draco po svém otci, raději měl jít do sirotčince.

Sama pro sebe jsem se zasmála, když jsem si představila Luciuse v Azkabanu. Složil by se hned po prvním dni.

Náhle jsem uslyšela hlasy. Nebyl to však nikdo z vězňů, nýbrž cizí hlasy. Zase tak cizí nebyly, poznala jsem je přesně. Bartemius Skrk starší, jeho žena a bystrozor.

Skrk prošel kolem mé cely a pokračoval dál, stejně tak jeho žena a bystrozor. Bylo mi jasné, že míří za svým synem. Poslední dobou tu byli často. Všimla jsem si, že paní Skrková vypadá čím dál hůř.

Stoupla jsem si a dopotácela se na druhou stranu cely, kde jsem v jedné dírce měla schovaný malý kamínek, a vytáhla ho. Posadila jsem se na matraci, která byla mou postelí, a opřela se o zeď.

Začala jsem si opilovávat nehty, které mi za těch několik dnů zase povyrostly. Další mou zábavou se staly vlasy. Kamínek, kterým jsem si pilovala nehty, byl z jedné strany i dost ostrý, aby přeřízl vlasy.

Abych se pojistila, že si nezničím vlasy, zatímco tu budu tvrdnout, rozhodla jsem se je pokaždé za nějakou dobu zkrátit. Bylo to jen o několik centimetrů, prostě jen konečky.

Jaké štěstí ale bylo, že přestože to bylo nejhorší vězení v kouzelnickém světě, tak jsme se jednou za týden sprchovali. To mě alespoň udržovalo v mírném pojetí o čase.

Začala jsem si tedy dělat čárky pokaždé, když jsem došla z očisty. K dnešnímu dni tam bylo osm čárek. To znamená osm týdnů, dva měsíce. Byla jsem si však jistá, že je to minimálně jen polovina z toho, co jsem zde.

Kroky se ozvaly znovu. Celkem krátká návštěva, většinou tu byli déle.

První šel zase Skrk se svou manželkou, kterou podpíral. Vypadala snad ještě hůř, než při příchodu. To nejspíš bylo zaviněno mozkomory.
Za nimi zase šel bystrozor.

Kroky zeslabovaly, až nakonec úplně utichly.

Kromě vln narážejících do zdí Azkabanu a naříkání některých vězňů nebylo nic jiného slyšet.

Uklidila jsem si kamínek zpět do zdi a lehla si na matrac. Byla jsem celkem unavená, tak jsem si přes sebe přetáhla jen lehkou přikrývku a nechala se ukolébat ke spánku.