10. června 1982

Čas v Azkabanu utíkal divně. Nevěděla jsem, zda je den nebo noc.
Nebe bylo stále zatažené a temné, že přes to mini okénko nešlo prostě nic poznat.

Hádala jsem to ale na několik měsíců. Díky mozkomorům nešlo poznat ani roční období.

Mojí nejčastější zábavou se stalo pečování o nehty, které jsem si pilovala ukrytým kouskem kamene, který jsem zde ještě v den mého nástupu našla.
Dále taky poslouchání vln, jak se rozbíjí o zdi Azkabanu.

Sem tam se k tomu přidalo i křičení vězňů, kteří trpěli nočními můrami, či je došli navštívit mozkomoři.

Na mě tak nezpůsobili, alespoň ještě ne. Věděla jsem, že se živí šťastnými vzpomínkami a vyvolávají ty špatné. Taky působí nejvíc na lidi, kteří si špatného hodně zažili, nebo pociťují za své činy vinu.

Já nebyla ani jeden případ. Mučení, zabíjení a mrzačení jsem zbožňovala, to byly mé šťastné vzpomínky. Za své činy jsem nepociťovala vinu. Proto mě mozkomoři nechali na pokoji.

Zdejší strava byla jediné, co mi tak extra vadilo. Tvrdý suchý chleba za den a hrnek čisté vody každé čtyři hodiny.

Chyběla mi strava od domácích skřítků.

Za tu dobu, co jsem zde byla, mě přišel navštívit jen jeden člověk - matka Franka Longbottoma. Co jsem slyšela, tak navštívila všechny, kteří se na tom podíleli.

Flashback

„Jste odporná," vyplivla. Nejspíš si myslela, že mě to urazí. Hořce jsem se zasmála.

„To jste sem došla jenom proto, abyste mi to řekla?" zeptala jsem se a nadzvedla obočí. „To jste si mohla ušetřit cestu."

„To vůbec necítíte žádný pocit viny?" hlesla zničeně. Pokud mi tu přišla hrát na city, šeredně se spletla.

„A za co? Že jsem někoho připravila o rozum? Dámo, mně tyhle věci přináší radost," uchechtla jsem se. Její výraz ztvrdl.

„Doufám, že tu přijdete o rozum," promluvila chladně.

„Tak to se nestane," odvětila jsem rozhodně. „Pokud je to vše, co jste mi chtěla, můžete tu přestat postávat, propalovat mě pohledem a v duchu na mě metat všechna možná kouzla a kletby."

Paní Longbottomová mě ještě jednou propálila nenávistným pohledem, otočila se na podpatku a v doprovodu mozkomora odešla.

Konec flachbacku

Zakoulela jsem nad tím očima. V tom zachrastily klíče v zámku. Otočila jsem se a spatřila, jak se dveře mé cely otevírají.

V tom přítmí nebylo skoro vidět, přesto jsem poznala, o koho se jedná.

Zamračila jsem se.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se a stoupla si. Kostnatou rukou jsem se opřela o kamennou zeď, abych chytila stabilitu.

„Přišel jsem navštívit svou sestru, to se nesmí?" oplatil mi otázku Lucius.

„Jsi ostudou rodiny Malfoyových," vyprskla jsem naštvaně.

„Že to říkáš ty, která vězí na doživotí v Azkabanu."

„Alespoň jsem nezapřela svého Pána. Co by na to řekl otec? Umím si představit, že by tu seděl taky a čekal, až se Pán zla vrátí. Odmění mě. Tebe odmění tak Cruciatem.
Jsi zbabělec. Stydím se, že jsme jedna rodina."

Lucius vypadal zcela překvapeně.

„Mám syna! To jsem se měl nechat zavřít, nechat zavřít Narcisu, aby Draca dali do nějakého sirotčince?" vykřikl tak, abych ho ale slyšela jen já. Nevím, jestli se bál, že ho uslyší nějaký vězeň, který by ho napráskal, nebo nechtěl dělat scény.

„To je pitomá výmluva! Jsi prostě zbabělý a Pán zla si tvou zradu nevybije jen na tobě, ale na Cisse a Dracovi. To si pamatuj,"!řekla jsem a otočila se. Nechtěla jsem s ním víc mluvit.
Přešla jsem k místu, kde jsem před tím seděla a sedla si. Opřela jsem se zády o chladný kámen a odvrátila hlavu.

Lucius to nejspíš pochopil. Chvíli potom jsem totiž slyšela zase chrastění klíčů.