18. června 1996

Byla jsem nucena bloncku pustit a přejít jinam.
Místnost zaplňovaly další a další záblesky bílých světel, jak se tu objevovali další členové Řádu.

Strhla se bitva. Bylo nás víc, ale přesto dobře odolávali. Stála jsem proti Kingsleymu.

Byl dobrý soupeř. Dával do toho všechno, ale nechával se moc ovlivňovat nenávistí vůči nám.

Metala jsem jednu kletbu za druhou, každá byla silná a dobře mířená.

Jedna ho trefila do prsou a on byl nucen o několik kroků ustoupit.

Kletbu, kterou vyslal, jsem stihla odvrátit, ale tu druhou ne.

Trefila mě do tváře a já cítila, jak se mi roztrhla kůže a krev začala vytékat ven.

Zlostně jsem zavrčela a vyslala jeho směrem jednu Avadu.

Hbitě se jí vyhnul a na oplátku proti mně vyslal další kletbu.

Uskočila jsem do boku a vyhnula se jí.

Ihned na mě ale letěla další. Jako dým jsem uletěla pryč a uhýbala dalším mířeným kletbám.

Objevila jsem se na zemi právě včas, abych viděla, jak Bella zabila Siriuse Blacka.

Zelený paprsek se do něj vpil, on klopýtl a zmizel za obloukem.

Dovolila jsem si na chvíli přestat dávat pozor. Šťastně jsem se usmála. Konečně byla hanba Blackových pryč. A vlastně celý ten rod. Sirius byl poslední mužský dědic.

Moje nepozornost byla velká blbost. Paprsek světla mi narazil do hrudi a odhodil mě pryč.

Narazila jsem na tvrdý kámen, vyrazila si dech a před očima se mi udělalo černo.

Cítila jsem pulzující bolest v zádech, jako by mě něco probodlo.

Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Jako bych ztratila možnost se hýbat.

Přes Znamení jsem cítila, že je Pán zla na blízku.

Konečně jsem zase začala vidět. Nade mnou se skláněl Moody a tvářil se nanejvýš znechuceně.

Pod rukama, které jsem měla položené na zemi, jsem ucítila nějakou tekutinu.
Shlédla jsem a zjistila, že je to krev. Má krev.

„Do Azkabanu se nevrátím,"
zachraptěla jsem a zakašlala. Z úst mi vytekla krev.

„Tak rád bych tě uzdravil, abych mohl vidět, jak trpíš ve vězení," řekl Moody. „Ale nejsem lékouzelník. A k Mungovi bychom to nestihli. Ale to je vlastně jedno. Alespoň je o jednu hnusnou pijavici méně."

Ušklíbla jsem se nad jeho slovy a sledovala, jak na mě shlíží a čeká na mou smrt.

Víte jak se říká, že v posledních okamžicích života si uvědomíte své chyby a všechny špatné věci, které jste za život udělali a začnete jich litovat? Že se vám před očima promítne celý dosavadní život?

Tak u mě se to nestalo. Necítila jsem žádný pocit viny, stejně jako předtím, a žádné zběsilé obrázky, které ukazovaly jednotlivé momenty života, jsem před sebou neviděla.

Připadalo mi to, jako bych usínala. Jako bych byla po náročném dni a chtěla si jen zdřímnout a nabrat síly. Jenže teď už se neproberu a já to vím.

Nechala jsem svá oční víčka, aby klesla a nechala temnotu, aby mě vtáhla do sebe.

---------------
A jsme u konce. Možná mě za to budete nenávidět, ale já už od začátku věděla, že Naja nakonec umře.

Bylo několik termínů - teď nebo až v bitvě o Bradavice.

Jenže ta ironie osudu, kdy se dostane z Azkabanu a pár měsíců na to umře, se mi líbila víc, než ji nechat žít a pak ji zabít v Bradavicích.

Jak jsem říkala na začátku, byla to jen taková malá oddechovka na 21 kapitol.

Opravdu mě psaní tohohle příběhu hrozně bavilo a jsem ráda, že jsem se do něj pustila.

Taky děkuji vám všem za úžasné komentáře a všechny hvězdičky ❤❤

Jste úžasní a já doufám, že se uvidíme i u mých dalších příběhů ❤❤

Nikky