18. června 1996

Nerozeznala jsem jednotlivá slova rozhovoru mezi Potterem, mým bratrem a Bellou. Co jsem však rozeznala byl její zlostný výkřik, když zlatý chlapec řekl něco, co očividně neměl.

Ušklíbla jsem se a vyčkávala na svůj čas. A potom se to stalo.

Ti spratci po nás vyslali kouzla a rozutekli se pryč. Počkala jsem, jestli někdo nepoběží mým směrem, avšak se tak nestalo.

Proměnila jsem v černý dým a šla je hledat. Nebylo to těžké, protože na ostatní vrhali kouzla a světelné paprsky šly velmi dobře vidět.

Slétla jsem trochu dolů a ocitla se kousek za nějakou blondýnkou. Utíkala, co jí nohy stačily a ohlížela se kolem sebe, jestli ji někdo nesleduje.

Nejspíš si mě nevšimla, protože zpomalila, až nakonec úplně zastavila, aby chytila trochu dech.

Objevila jsem za jejími zády a počkala, až se otočí zpět. Ten její výraz zděšení byl k nezaplacení. Poslala jsem na ní kouzlo, ale stihla ho vykrýt.

Pustili jsme se do souboje. Byla jsem překvapená, jak dobrá byla. Na to, že je nanejvýš v pátém ročníku, tak je lepší, než někteří sedmáci.

Někdo je musel pořádně učit, aby tohle uměla.

Kletba mi narazila do zad a já odlétla na nejbližší regál. Bloncka na nic nečekala a dala se na útěk i s jejím zachráncem.

Vztekle jsem zavrčela a sundala si masku, abych si mohla prohrábnout vlasy. Co nejrychleji to bylo možné jsem se vyšvihla zpět na nohy a přemýšlela, kudy se mohli vydat. Rozhodně se pokusí najít únik ven.

Znovu jsem se jako dým rozletěla nějakým směrem. Když jsem zahlédla naši skupinku stojící na jednom místě, sletěla jsem k nim.

„Utekli těmi dveřmi a podle křiku padali dolů. Potter má věštbu, takže je musíme chytit, je vám to jasné?" Bratrův hlas nabíral na intenzitě. Zlostně jsem se na něj otočila.

„Kdybys nebyl neschopný, svázal bys ho z úkrytu, aby neměl vůbec možnost utíkat! Jenom díky tvé neschopnosti je teď musíme chytat a bojovat s nimi!"

Viděla jsem, jak mi chce taky něco hezkého sdělit, ale Bella ho utnula a dala přímý rozkaz letět za nimi a všechny kromě Pottera chytit.

Naposledy jsem se podívala na bratra a jako dým letěla ke dveřím. Nevěřila jsem, že by mohli padat dolů, protože tu žádný sráz nebyl.

Opak byl ale pravdou. Za dveřmi nebylo nic, jen propast. Letěla jsem dolů skoro minutu, než se objevila místnost.

Potter a jeho banda byli u velkého kamenného oblouku a tiskli se k sobě, hůlky připravené.

Sletěla jsem mezi ně, čapla tu bloncku a letěla s ní k jednomu kameni, na který jsem si s ní stoupla. Ostatní udělali to samé. Jediný, kdo u oblouku zůstal, byl Potter s věštbou a můj bratr, který se k němu pomalu blížil.

Tiskla jsem hůlku na holčino hrdlo. Sem tam sebou trhla, jako by se pokoušela o útěk, ale můj stiskl byl tak pevný, že to nebylo možné.

„Nezkoušej utéct zlatíčko," zašeptala jsem jí do ucha. „Nerada bych ti zničila tu krásnou tvářičku."

Lhala jsem jen napůl. Pěkná opravdu byla, to nešlo zapřít. Ale ublížit jí by mi opravdu nevadilo.

Mezitím se můj bratr dohadoval s Potterem. Začínalo mě to nudit.

Nakonec však Potter povolil a dal mému bratrovi tu věštbu.

Než jsem se však nadála, objevilo se několikrát bílé zablesknutí. Členové Fénixova řádu byli tady.