18. června 1996

Objevila jsem se v Atriu Ministerstva kouzel. Jak dlouho jsem tu nebyla. Vůbec se to tu nezměnilo.

Pokračovala jsem směrem k výtahům za Macnairem a našlapovala co nejtišeji, aby nikdo nezaslechl podpatky. Bylo by to asi velmi divné, kdyby se při jeho krocích ozývaly podpatky.

Ministerstvo bylo nezvykle vyklizené. Ještě se ani nestmívalo, ale jako by dnes nikdo nebyl ani v práci. Prostě divné.

Konečně jsme dorazili k výtahům. Byli jsme úplně poslední skupinka, která sem šla. Ostatní už podle plánu měli být dole. Se mnou šel ještě Rabastan, který byl taky pod kouzlem, a Crabbe, který nás vedl. Jako jediný nebyl zahalený.

Nastoupila jsem do výtahu a sledovala, jak se s rachocením zavírají zlaté mříže. Jakmile se tak stalo, musela jsem se chytit držáku na stropě, abych se při rozjezdu nerozplácla na zemi.

Jeli jsme jen několik vteřin, protože Odbor záhad byl jen o jedno patro od Atria. Upřímně, nikdy jsem tu nebyla a velice mě zajímalo, jak to tu vypadá.

Dveře výtahu se otevřely a my vstoupili na chodbu. Byla celá z černého kamene a přímo naproti nás stály černé dřevěné dveře, otevřené.

Odstranila jsem působící kouzla a pokračovala v cestě. Pokud by tu někdo hlídal, rozhodně by už byl odklizený.

Vešli jsme do kruhové místnosti. Bylo tam několik dveří. Slyšela jsem o tom, jak je to tu zabezpečené. Je tu několik místností, každá skrývá něco jiného a vy musíte vždy najít ty správné. Když vejdete do nějaké místnosti nebo zase zpět sem, celá místnosti se zatočí, aby jste nevěděli, do kterých dveří jste už vstoupili.

Zaměstnanci tohoto odboru mají různé fígle, jak poznat jednotlivé místnosti. My jsme hledání byli ušetřeni. Poslední skupinka nechala schválně správné dveře otevřené, abychom se nezdržovali.

Otevřenými dveřmi jsem viděla obrovské regály s věštbami. Vešla jsem tam a protože jsem byla poslední, zavřela jsem i dveře. Ať si ty dveře Potter najde sám.

Nevěděli jsme, za jak dlouho ten spratek dorazí, proto jsme museli jednat co nejrychleji. Měla jsem čekat nejdál od místa, kam se má správně Potter dostat. Nejblíže pak stála Bella, Lucius a několik dalších.

Ostatní jsme byli v záloze, pokud by se pokusil utéct a my ho museli honit. Stoupla jsem si do uličky a znovu se zakryla kouzlem, aby mě nebylo vidět, kdyby náhodou procházeli kolem.

Slyšela jsem kroky, jak se Rabastan vzdaluje do jiné uličky. Nevěděla jsem, jak velká je tahle místnosti s věštbami, ale rozhodně nebyla malá. Každopádně  jsme pokryli alespoň nějakou část, která by teoreticky měla stačit.

Několik dlouhých minut se nic nedělo. Panovalo naprosté ticho, které nic nepřerušovalo. Začínalo mě to nudit a přemýšlela jsem, jestli už je Potter alespoň v Atriu, když jsem zaslechla kroky blížící se ke mně.

Tiše jsem se vydala na kraj uličky a podívala se do té další. Pár vteřin na to se kolem mě prohnal Potter a několik dalších děcek.

Zamračila jsem se. Naštěstí je nás mnohem víc, než jich a oni jsou jen školáci, zatímco my se nebojíme použít i zakázané kletby.

Nemohla jsem se dočkat, až začne zábava.