15. května 1996

Ječení. Ten zvuk jsem milovala nade všechny ostatní zvuky, které jsem kdy slyšela. Nebylo nic hezčího, než když vaše oběť ječí bolestí díky vaší kletbě.

Stála jsem v jednom domě, poměrně hezkém, ale bydleli v něm mudlové, takže to tak hezké zase nebylo.

Jejich syn, který byl čirou náhodou kouzelník, tu už dávno nebydlel. A právě díky jeho nečisté krvi jsme byli tady. Naštěstí byl ale u rodičů na návštěvě a my tak měli celou tu jejich rodinku pohromadě.

Vůbec nečekali, že by se mohli stát naším terčem, takže jejich vyděšené a zoufalé pohledy byly třešničkou na dortu.

Chlapec se nám sice postavil, za pár vteřin byl však odzbrojen a sražen k zemi, stejně jako jeho rodiče.

Se mnou tu byla i Bella, která si stejně jako já potřebovala vyrazit ven, a Rabastan. Každý jsme si vzali jednoho z nich.

Já měla matku. Jak skvělé. Ty vždycky řvali nejvíce a byly nejvíce ochranářské, co se týče dětí.

Jedním kouzlem jsem ji srazila na zem a sledovala, jak se její strach mění v odhodlání. Sunula se po zemi tak dlouho, dokud nenarazila do kuchyňské linky a neopřela se o ni zády.

„Doufám, že se vrátíte zpět do vězení," odsekla vztekle. Zakoulela jsem nad tím očima. Jak typické.

„Tak to se nestane," zavrtěla jsem hlavou. „Tam už se nikdy nevrátím."

Nic na to neřekla, pouze vzdorovitě zvedla bradu, jako by jí to mohlo pomoct. V tu chvíli se ozvalo bolestné křičení.

Potěšeně jsem se ušklíbla.

„Neboj," řekla jsem chlácholivě. „Za chvíli se k nim přidáš."

Mírně sebou cukla, nedala však jinak najevo strach.

„Ještě než začnu se zábavou, něco mi pověz," vyzvala jsem ji s upřímnou zvědavostí. „Věřila vaše rodina v návrat Pána zla?"

Zamračila se, jako by to měl být nějaký chyták. Zjevně přemýšlela, jestli odpovědět, nebo ne.

„Ano," přitakal nakonec. „A doufám, že vás Harry Potter znovu sesadí do zatracení."

Začalo to ve mně vřít. Přivřela jsem oči a přemýšlela, kterou kletbu použiju jako první. Chtěla jsem si s ní trochu pohrát, než ji zabiju. Pomalu a bolestně.

„Crucio!" Paprsek ji zasáhl přímo do prsou. Žena se začala bolestně kroutit, až po několika vteřinách vykřikla bolestí.

Nechala jsem kouzlo působit několik minut. Zhluboka oddechovala, jako by uběhla maraton a tvář měla mokrou od slz, stejně jako blůzu. Určitě by byla škoda ji zašpinit.

„Sectumsempra," řekla jsem a sledovala, jak se jí po těle otevírají řezné rány. Jedna byla i na tváři.

Bílá blůza se začala barvit na červeno a i pod ní se začala tvořit pěkná kaluž krve.

Přerývavě začala dýchat a snažila se popadnout dech. V obličeji pomalu ztrácela barvu.

Po chvíli se dostala do bezvědomí z nedostatku krve a nakonec i její hrudník se přestal nepravidelně zvedat.

Byla mrtvá.

Potěšeně jsem se usmála a teprve teď si uvědomila, že je všude ticho.

Otočila jsem se a spatřila Rabastana a Bellu, jak se opírají o rám dveří a pozorují mě.

„Myslím, že jsme tady hotoví," uznala jsem a oni přikývli na souhlas.

Společně jsme se vydali před dům a než jsme se přemístili, vyslala jsem na oblohu Znamení zla.