20. března 1996

Seděla jsem v jednom menším salónku společně s Rabastanem, jeho bratrem a Bellou.

Dnešním dnem začaly v Bradavicích prázdniny a pro nás to neznamenalo nic jiného, než poznat jediného Malfoyovic syna.

Svého synovce jsem viděla naposledy před uvězněním do Azkabanu, kdy mu byl jeden rok.

Upřímně jsem se na to těšila. V duchu jsem doufala, že bude mít ty správné vlastnosti z obou rodů. Hlavně, ať nebude zbabělý jako jeho otec.

Narcisa pro Draca jela na nádraží, zatímco Lucius byl v práci. Stejně jsem měla pocit, že se mi snaží co nejvíce vyhýbat.

Zaslechla jsem kroky, načež se otevřely dveře. Všichni čtyři jsme seděli tak, abychom byli čelem ke dveřím.

Dovnitř vešla první Narcisa a po ní chlapec. Byl vysoký, štíhlý, s téměř bílými vlasy zastřiženými na krátko.

Až nápadně se podobal svému otci. Byl by úplná kopie, kdyby měl dlouhé vlasy, které v jeho letech Lucius nosil. Nikdy jsem nepochopila, proč je měl dlouhé, ale rozhodla jsem se to neřešit.

Na Cissině tváři, přestože se to snažila co nejvíce skrývat, byla znát nervozita. A ani její syn nevypadal zcela klidně. Neměl se ovšem čeho bát.

„Draco," oslovila ho Narcisa a otočila se na něj, „tohle je má sestra, Bellatrix, a její manžel Rudolfus. A tohle je sestra tvého otce, Naja, a její přítel Rabastan. Rabastan s Rudolfusem jsou bratři."

Viděla jsem mírné překvapení, které však hned zmizelo z jeho tváře.

„Moc mě těší," přikývl. Musela jsem uznat, že vychování má výborné. Lucius si určitě nechal na tomhle záležet.

„Pojď se k nám posadit," vyzvala jsem ho a kývla směrem ke křeslu. „Chtěli bychom se o tobě dozvědět něco víc."

Chvíli ještě stál na místě, jako by se rozhodoval, jestli je to dobrý nápad, pak však váhavým krokem přešel ke křeslu a sedl si do něj. Podívala jsem se na Narcisu. Nejspíše přemýšlela, jestli tu také zůstat.

„Tak já vás tu nechám," promluvila nakonec a odešla ze salonku. Všichni jsme ji vyprovázeli pohledem, dokud se za ní nezavřely dveře.

„Tak, Draco, pověz nám, co tě baví, co škola," řekla jsem a podívala se na svého synovce. Ostatní mu taky začali věnovat pozornost. Trochu se pod našimi pohledy přikrčil, jako bychom ho měli každou chvíli začít mučit.

„Samozřejmě jsem ve Zmijozelu, jsem prefekt," začal a já se hned při první větě usmála. Byla samozřejmost, že je ve Zmijozelu, ale taky se mohlo stát, že by se dostal jinam. Jsem si však jistá, že ani Lucius při nepřekousl, kdyby se dostal do jiné koleje, než celá jeho rodina. „Hraju famrfpál na postu chytače,  známky jsou takové průměrné. Jsem ve vyšetřovatelském sboru, který vede profesorka Umbridgeová a jsem přezdívaný Zmijozelský princ."

„Výborně," přitakala Bella. „A co je ten vyšetřovatelský sbor?"

„Skupina, kterou založila Umbrdigeová. Je do školy dosazená Popletalem, aby vrátila zpátky kázeň a správné vyučovací metody," vysvětlil. „Všichni ji nesnáší, i Zmijozel, ale jde proti Potterovi a té jeho nebelvírské partě, takže jsme ochotně vstoupili do toho jejího sboru."

„A co tvůj názor na děti z mudlovských rodin?" zeptala jsem a neřekla oslovení, které se mi dralo na jazyk. Chtěla jsem, aby to řekl on sám.

„Mudlovští šmějdi jsou odpadem kouzelnické společnosti," vyplivl, jako by to byl nějaký jed. A v podstatě i byl. „A krvezrádci jsou ještě horší. Potterova parta je ode všeho. Grangerová je mudlovská šmejdka, Weasley krvezrádce a Potter poloviční krve."

„Dobře," přikývla jsem potěšeně. „Myslím, že jsme se od tebe dozvěděli vše, co jsme chtěli vědět."