15. ledna 1996

Bylo to už několik dní, co jsme se dostali z vězení. Podařilo se mi vrátit z velké části zpět do původní podoby, ale váhu jsem zpět nevrátila.

Oblečení mi bylo o něco větší, takže jsme s Bellou a Narcisou vypravily do malé francouzské ulice, která byla napodobeninou Příčné. Lidi sem chodili nakupovat věci do školy, oblečení, zvířata a další věci.

Zamířili jsme do malého obchůdku s hábity, kde jsme si nechala každá ušít několikatery šaty. Jedny jsme dostaly ihned a zbytek nám měla švadlena poslat po sově, jakmile budou hotové.

Šaty došly za tři dny, za což jsem byla velmi ráda. Prozatím jsem nosila ty, co jsem tu měla ještě před odstěhováním.

K otcově nelibosti jsem se nevdala, ale přítele jsem měla. Samozřejmě byl čistokrevný a měla jsem ho opravdu ráda. Vlastně pořád mám.

Rabastan byl v Azkabanu s námi, takže jsme alespoň nebyli daleko od sebe.

A díky tomu, že jeho bratr je manželem Belly, která je sestra Narcisy, která si vzala mého bratra, jsme ještě více upevnili rodinné vazby.

Každopádně jsem teď přemýšlela jen nad jednou věcí. Jak se pomstít mému bratrovi.

Kdyby jen zamlčel svoji loajalitu, i když i za to bych ho nejraději přizabila, ale on ještě svedl na mě, že jsem ho držela pod kletbou Imperius.

Abych se mu řádně pomstila, vzala jsem ho do menšího salónku, kde budeme sami.

Jakmile se za ním zavřely dveře, rychle jsem vytáhla hůlku a odzbrojila ho.

„Co to děláš?" vyjekl překvapeně.

„Teď zaplatíš za svou zradu vůči své vlastní sestře," vysvětlila jsem mu a sladce se usmála.

„Jinak to nešlo!" snažil se hájit, ale já jen protočila očima.

„Crucio!" Lucius se ihned poroučel k zemi, kde se začal všemožně kroutit a snažil se nekřičet. Dlouho mu to však nevydrželo a bolestně vykřikl.

„Víš, drahý bratře," oslovila jsem ho a přešla blíž k němu, „máš jediné štěstí, že otec nežije. Kdyby tu byl, dostal bys mnohem více bolesti, než dostaneš. A nebýt Narcisy a Draca, klidně bych tě zabila. Za takovou zradu si totiž nezasloužíš žít."

Přes křik se snažil něco říct, nebyl toho však přes tu bolest schopný. 

„Jsi příliš zbabělý, abys čelil tomu, co si zasloužíš. Měl jsi být s námi v Azkabanu a čekat, dokud pro nás mistr nepřijde! Místo toho jsi se vymluvil, obvinil vlastní sestru a dál si pohodlně žil v luxusu a přepychu, který si ani nezasloužíš! Hnusíš se mi, Luciusi."

Ještě chvíli jsem na něj nechala působit mučící kletbu, pak jsem ji stáhla a dřepla si vedle jeho těla.

„Ještě jednou se mě pokusíš podrazit a přísahám, že mě ani mistr nezastaví v tom, abych tě zabila," zasyčela jsem mu do ucha a následně opustila místnost.

Spadl mi kámen ze srdce. Konečně jsem se mu pomstila a ulevila si tak.

Ze salónku jsem pak zamířila do knihovny, abych zabila volný čas, který jsem měla.