10. ledna 1996

Bolest, která mi pulzovala v levém předloktí, byla něco nepopsatelného. Tu bolest jsem milovala, znamenalo to, že nás náš pán volá.

Doufala jsem, že konečně nastal čas. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tu bolest.

Náhle se ozvala strašlivá rána a mříže od mé cely vyletěly z pantů a narazily do zdi naproti.

Několikrát jsem zamrkala, abych přes prach viděla. Do mé cely někdo vstoupil a s rozsvícenou hůlkou se rozhlížel kolem.

„Najo?" Překvapeně jsem se zvedla a podívala se na toho člověka. Podle hlasu jsem poznala, že se jedná o Yaxleyho. Hned za ním se objevila další postava.

„Musíme jít," vyzval mě a já přešla více k němu. Moje nohy však vypovídaly poslušnost a nebýt toho dalšího člověka, který mě vzal dl náruče, spadla bych na zem.

Měl na sobě taky vězeňské oblečení a když jsme vyšli na chodbu, kde bylo více světla, poznala jsem v něm Rabastana.
Vděčně jsem se usmála a sledovala, jak míříme chodbou pryč.

K mému překvapení nám mozkomorové vůbec nebránili v cestě. Pán zla si je nespíš podmanil, stejně jako před tím.

Sešli jsme po schodech až do přízemí.

„Myslím, že už mě můžeš pustit," řekla jsem a Rabastan mě opravdu postavil na zem. Chvíli mi trvalo, než jsem nabrala rovnováhu a potom jsme vyrazili ven.

Byla noc, pršelo a mně mrzly nohy, když jsem šla po mokrém kameni. Rozhlédla jsem se a zjistila, že za námi jdou Bella, Rodolfus a další, co byli taky uvěznění. Mezi nimi šli naši osvoboditelé.

Když jsme se dostali až za bránu, přistoupil k nám Yaxley.

„Budete se mě muset chytit, abychom se mohli přemístit," řekl. Nic jsem nenamítala a chytila se jeho paže. Namísto aby se ho chytil i Rabastan, tak se chytil mě.

Zavřela jsem oči a čekala. Po pár vteřinách se dostavil to známé bodnutí v oblasti pupíku a pocit, jako by vás někdo protahoval úzkou hadicí.

Jakmile jsem ucítila pevnou zem pod nohama, otevřela jdem oči. Ihned jsem poznala, kde se nacházíme.

Uslyšela jsem další zvuky přemístění a brzy jsme tu byli všichni. Společně jsme pak zamířili do Malfoy manoru.

Prošli jsme černou bránou a ocitli se na kamenné cestě. Přestože tady nepršelo, všude byl sníh, takže musela být právě nějaká část zimy.

Konečně jsme došli ke dveřím. Yaxley vzal za kliku a otevřel dveře. Vešla jsem dovnitř a několikrát zamrkala.

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na tolik světla, přestože normálně by mi to připadalo jako přitmí.

„Pán zla na vás čeká v salónku," ozval se Avery. Souhlasně jsem přikývla a společně s ostatními jsem zamířila do salónku.

Když jsme k němu dorazili, Bella zaklepala a po vyzvání jsme teprve vstoupili dovnitř.

Všech nás deset se zastavilo v půlce salónku a uctivě si klekli na zem. Bála jsem se promluvit, protože jsem měla dojem, že bych se štěstím rozbrečela.

Pán zla seděl v křesle a hladil svého hada, Naginiho, po hlavě.

Měla jsem sklopenou hlavu, přesto jsem slyšela, když si stoupl a rozešel se k nám.

„Mí drazí," promluvil tiše, přesto mi přeběhl mráz po zádech. Bylo úžasné slyšet mistrův hlas po takové době. „Jsem velice rád, že jste se k nám konečně přidali. Samozřejmě to nebyla vaše chyba, že jste nepřišli hned."

„Můj pane," promluvila jako první Bella, aniž by zvedla pohled, „ani nevíme, jak bychom vám měli poděkovat za naše osvobození. Kdyby to však bylo nutné, klidně bychom tam strávili dalších deset let."

„To rád slyším," odvětil. „Všichni budete za svou loajalitu odměněni. A jako před tím, i teď patříte do vnitřního kruhu."

„Můj pane," donutila jsem se konečně promluvit a hlas se mi třásl neskrývaným vděkem, „je to pro nás obrovská čest. Jste velice laskav."

„Pro mé nejvěrnější jen to nejlepší," řekl. „A teď vstaňte."

Co nejrychleji jsem se vyškrábala na nohy a podívala se na Pána zla.

„Běžte a zkulturněte se. O schůzi vás budu informovat."

Naposledy jsem se uctivě uklonila a zamířila ke dveřím.

„A Najo," oslovil mě Pán zla a já se překvapeně zastavila a otočila, „máš mé svolení pomstít se Luciusovi za jeho zradu vůči tobě."

„Děkuji, můj pane," vydechla jsem, ještě jednou se uklonila a opustila místnost.