25. června 1995

Hleděla jsem na své levé předloktí. Tam, kde ještě před rokem byly jen jizvičky, mi žhnulo Znamení zla. Už několik měsíců se trochu vybarvovalo, teď však vypadalo jako dřív.

„Bello," sykla jsem a došourala se ke mřížím. Opřela jsem se o zeď a čekala. Slyšela jsem šoupaní, jak se Bella ve vedlejší cele pohybuje.

„Najo?" ozvala se nakřáplým hlasem a se žuchnutím dopadla na zem.

„Cítíš to, co já?" zeptala jsem se dychtivě. Náš rozhovor musel přilákat pozornost ostatních, protože i z jejich cel se ozývalo šoupání nohou.

„Ano," přitakala a do jejího hlasu se dostala radost. „Je zpátky. Mistr se vrátil."

Přestože mě nemohla vidět, přikývla jsem na souhlas.

„Za jak dlouho myslíš, že si pro nás dojde?" ozval se chraplavý hlas z další cely.

„Určitě brzy," odpověděla jsem přesvědčeně a ve mně se rozhořela vlna naděje. „Jakmile to bude možné, dojde si pro nás."

Štěstí, kde jsem momentálně pociťovala, přivolalo mozkomory. Nebránila jsem se a nechala je, aby to štěstí ze mě vysáli. Vzpouzet se stejně nebylo nic platné.

30. června 1995

Seděla jsem znovu ve výslechové místnosti. Nepřekvapilo mě to. Šla jsem jako první, což překvapující bylo. Vždy to byla Bella nebo Rodolfus a já až po nich.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Kornelius Popletal. Vypadal nevyspale a celkově unaveně. Jako by od poslední jeho návštěvy uběhlo minimálně deset let.

Hned za ním vstoupil bystrozor, jehož jsem nikdy neviděla. Byl hodně mladý, nejspíš právě dodělal výcvik. Než se zavřely dveře, spatřila jsem černý plášť mozkomora.

„Čemu vděčím za vaši návštěvu?" zeptala jsem se provokativně. Popletal si sedl na židli naproti mně a opřel se. Nevypadalo to však, že by pro něj židle byla nějak pohodlná. Jistě má ve své kanceláři mnohem lepší, ale když už se rozhodl sem přijít, nemůže čekat luxus.

„Přišel jsem vám dát poslední šanci," odvětil a jeho hlas se třásl nechutí. Jestli ke mně nebo celkově k Azkabanu, o tom jsem mohla jen spekulovat. „Řekněte mi jména Smrtijedů, kteří unikli Azkabanu a já vám za to slíbím snížení trestu. Za dvacet let byste byla venku."

Suše jsem se zasmála. Byla to lákavá nabídka, kterou by jistě mnoho těch Smrtijedů, kteří se vězení vyhli, ihned přijali, ani by nemrkli. Jenže já nebyla zrádce.

„To jste se moc nevytáhl," ušklíbla jsem se. „Dvacet let je dlouhá doba a pokud se nemýlím, na tomhle místě jsem už třináct let. Opravdu si myslíte, že jsem ochotná tu tvrdnout ještě dalších dvacet?"

„Pokud mi nic neřeknete, ven se nikdy nedostanete."

„Vážně?" uchechtla jsem se. „Takže Blacka jste pustili, když je na svobodě, místo aby byl s námi nahoře?" Jakmile jsem to dořekla, ministr zbrunátněl.

„Black možná utekl, ale to bylo poprvé a naposledy!" zaječel.

„Moc bych na to nesázela," namítla jsem. „Mistr se vrátil a přijde si pro své nejvěrnější."

V tu chvíli Popletal nepřirozeně rychle zblednul.

„Proč myslíte?" zeptal se přiškrceně. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Místo toho jsem mu ukázala své předloktí.

„Je přesně takové, jako před čtrnácti lety. Co to asi znamená?"

„Nikdo se nevrátil," zasyšel.

„To říkáte, abyste uklidnil sám sebe," zavrtěla jsem hlavou. „Jak ale bude reagovat společnost, až se dozví, že jste o tom věděli a nic jste neudělali pro jejich ochranu?"

„Lidé věří tomu, co ministerstvo řekne," odvětil nebezpečně, jako by mi chtěl nahnat strach. „Pokud řekneme, že se nikdo nevrátil, budou tomu věřit."

„Víte, že to nevydrží dlouho. Vždycky se najde někdo, kdo ví pravdu a bude se ji snažit šířit dál mezi ostatní. Mistr se nebude schovávat. Začne tam, kde skončil. Už začal svolávat všechny Smrtijedy. Brzy, hodně brzy, se k němu připojím, stejně tak mí přítele ze shora."

„To si povíme jindy," odsekl Popletal a podíval se na bystrozora. „Půjdeme. S touhle chátrou není rozumná řeč."

„Až uvidíte mého bratra, vyřiďte mu můj srdečný pozdrav a vzkažte mu, aby až se dostanu ven, se mi vyhýbal hodně velkým obloukem."