,, Neodcházej dnes, prosím. " zašeptal jsem naléhavým hlasem do jejích vlasů. Celý den jsem měl tušení, že se stane něco zlého, a proto jsem za žádnou cenu nechtěl svého anděla nechávat venku samotného.

,, Musím jít, Siriusi. Mám příšerný hlad a z toho tvého přidělu tvrdého chleba se opravdu oba nenajíme. Skočím jen pro něco do Příčné a hned se vrátím. " zasmála se, k mému zklamání vykroutila z mého objetí a začala se oblékat. Pomalu jsem k ní přešel.

,, Víš, že tě miluji, že ano?" vzal jsem na chvíli její dlaně do svých.

,, Ano, vím a myslím si, že teď jsem jsem ti konečně schopna odpovědět, že já tebe také." usmála se něžným úsměvem a já nemohl být šťastnější. Bez rozmýšlení jsem ji vtáhl zpět do své náruče.

,, Děláš můj život o tolik snadnější, šťastnější. Jsi můj anděl a já si nepřeji nic jiného, než strávit každičkou vteřinu svého života s tebou." zašeptal jsem do ticha cely a ona si mě odtáhla na délku paží, aby mi viděla do očí. Nemohl jsem se neušklíbnout, když jsem spatřil, že musela pořádně zaklonit hlavu, aby na mě viděla. Byla tak maličká a krásná , myslím, že právě tím mě přímo vybízela k touze ji vždy chránit.

,, Nevím, co na to říct. Snad jen, že můj život by už teď nebyl bez tebe úplný, a přestože má minulost patřila Regulusovi, teď vím, že má budoucnost už patří jen a jen tobě. " její pomněnky se zamlžily slzami.

,, Miluji tě." dodala a opět zabořila hlavu do mé hrudi.

,, Miluji tě, andílku. " odpověděl jsem a pocítil, jak se odtáhla.

,, Ale mám opravdu hlad, tak tady na mě počkej, dobře? Hned jsem zpátky." zasmála se a rychlostí blesku upalovala k zamčeným mřížím. Ještě jsem ji stihl zachytit za ruku a hluboce jí pohlédnout do očí.,, Buď opatrná." zaprosil jsem, ale moje nitro se rozpadalo. Měl jsem zlé tušení, věděl jsem, že pouštět ji dnes ven je špatné rozhodnutí, ale co jsem zmohl?

,, Budu, neboj se, vždyť jdu jenom na rychlý nákup." zasmála se zvonivým smíchem a vyběhla pryč. Ještě jsem spatřil závoj jejích zlatých loken a pak už jen prázdnou tmavou chodbu. Byla pryč.

,, Ty hlupáku, cos to provedl?! " řvalo mé svědomí, ale já jej ignoroval. Však to říkala sama, jde jen na nákup, co by se mohl stát?

Čekal jsem. Čekal jsem opravdu dlouho. Neměl jsem hodinky, ale bytostně jsem cítil, jak přechází minuty, poté hodiny. Byla pryč dlouho a já začínal mít čím dál větší obavy. Když se začalo stmívat, složil jsem si hlavu do dlaní. Co jsem to provedl?! Poslal jsem ji na smrt. Slzy si začaly pomalu hledat cestu z mých očí.

Bylo to až další den, když jsem zaslechl vrznout dveře vedoucí na chodbu. Nedočkavě jsme vyskočil a div neprotáhl hlavu mřížemi. Když se osoba přiblížila až k mé cele, nadšení opustilo mou mysl i tvář. Díval jsem se na svého starého známého bystrozora, který mne sledoval lítostivým pohledem.

,, Kde je? " vydechl jsem a nechal slané kapky volně téct.

,, Došla nám zpráva, že se nervově zhroutila a není schopna dále snášet hrůzy tohoto povolání. Už nepřijde. Nikdy. Je mi to líto." objasnil mi situaci a já jej nevěřícně pozoroval.

,, To není možné, to není pravda."

,, To je vše, co vím. Zpráva přišla dnes ráno. Nemusí to být pravda. "pokrčil rameny a otočil se ke mně zády. V mém nitru zažehl nicotný plamínek naděje. Ještě před odchodem mi věnoval soucitný pohled.

,, Vím, že mezi vámi něco bylo, ale nech to být. Myslím, že teď bude šťastnější." měl pravdu, věděl jsem to, ale nemohl jsem se jeho radou řídit. Počkal jsem, než odešel a pak se narovnal a otřel si slzy.

,, Miluji tě, anděli a slibuji, že se odsud jednou dostanu, najdu tě a splním všechna přání, která jen budeš mít."