Namísto toho, aby pokračovala v mluvi, zadívala se někam do prostoru za mě se zasněným pohledem. Byla úplně mimo a já měl další šanci na útěk. Na ten jsem však ani nepomyslel, pouze jsem se rozešel ke své posteli, posadil se a pozorně sledoval ten něžný pohled v jejích lehce zamlžených očích, když se jí v mysli vybavila jedna ze vzpomínek.

Neměl jsem to srdce ji z toho stavu dostávat, ale když se jí po tváři sklouzlo několik slz, měl jsem pocit, jako by se mé srdce trhalo vedví.

Jakmile se její ramena začala třást potlačovánými vzlyky, poznal jsem, že už je duchem opět přítomna. Vstal jsem a otočil ji čelem k sobě. Pohled na její mokré tváře mne ničil, a tak jsem jí slzy setřel rukávem mé staré košile a pevně ji k sobě přitiskl. Byla oproti mně maličká jako dítě, položil jsem si bradu na její hlavu a zhluboka vdechl vůni jejich vlasů. Ten moment byl nejlepší okamžik mého života.

,, Tak moc to bolí. "zaslechl jsem její tichý hlásek, když nešťastně vzlykla do mé hrudi. Odtáhl jsem ji jemně na dosah svých rukou, abych jí viděl do tváře. Roztomile krčila nosík jak knoflíček a já se musel aspoň v duchu pousmát. I přes rudé tváře byla nádherná. Přímo andělsky dokonalá.

,, Co bolí, anděli? " otázal jsem se jí a ona se i přes vážnost v její tváři nad mou přezdívkou jemně pousmála. Přál jsme si ten úsměv vtisknout do paměti a nikdy na ten obraz nezapomenout.

,, Láska." povzdechla si a já si ji zmateně prohlédl.Mluví o svém zesnulém příteli? Nebo snad o mně? Dodával jsme si naděje, i přestože mi bylo jasné, že o mé maličkosti teď řeč opravdu není.

,, Proč se mi nesvěříš?"

,, Nemůžu. "sklopila pohled a já začínal být netrpělivý.

,, Jak to?"

,, Zklamala bych HO. " Další slzy si našly cestu z jejích pomněnkových očí.

,, Kdo je ON."

,, Člověk, kterého z celého srdce miluju. "

V tu chvíli jakoby se do mého srdce zabodlo tisíce ostrých střepů. Můj pohled ztvrdl, avšak po chvilce logického uvažování opět zjemněl. Ta holka přede mnou to má už tak dost těžké, to, že stále miluje svého mrtvého přítele je normální a nezaslouží si, abych jí ještě já přidělával další starosti.

,, Vím, že mě máš rád. "pronesla po chvilce společného uvažování do ticha cely.

Než jsem se stihl odhodlat k otázce, jak na to přišla, zastavila mě věta, kterou dodala.
,, Nezlob se, prosím."

Pohled na to křehké stvoření ve mně vyvolal obrovský pocit soucitu. Jak bych se na ni jen dokázal zlobit? Jak bych se jen mohl hněvat na to andělské stvoření, jež mi zachránilo můj nuzný život?

,, Jak tě to jen napadlo? Nedokázal bych se na tebe zlobit, andílku. " zašeptal jsem a otevřel náruč. Srce mi poskočilo, když se ke mně bez váhání vrhla a nechala se ode mě stisknout v pevném objetí.

,, Změnil jsi se." špitla.

Nechápavě jsem povytáhl obočí.

,, Od školy, úplně jsi se změnil. Jsi milejší, citlivější, vyspělejší."

Ani jsem se nepozastavil nad tím, že mě pravděpodobně znala už z Bradavic. Pouze jsem jemně zavrtěl hlavou.

,, Lidé se mění, nezapomínej, že jsem teď o pár let starší. K tomu v Azakabu se dospívá rychleji." podotkl jsem a ona chápavě přikývla.

,, Víš, jeho budu vždycky milovat, to se nikdy nezmění, ale tebe mám taky moc ráda." zamumlala, až jsem měl problém zaslechnout, co řekla. Když mi došel význam jejich slov, rozlil se na mé tváři šťastný úsměv. Konečně se začínalo vyjasňovat na lepší časy.