Regulus byl vždy ten tišší, klidnější, rozvážnější a všechny dívky zákonitě přitahovali ti nejhlasitější aroganci, to jsem věděl už v Bradavicích. A musel jsem uznat, že jsem toho patřičně využíval.
A zatímco já si užíval, můj bratr se učil a řešil otázku přežití v Blackovic rodině jako jejich jediný syn. Já jsem ho v tom nechal a už v šestnácti opustil tu šílenou rodinu a usadil se u Jamese.
Vždy jsem své rozhodnutí považoval za správné, ale teď s odstupem času už vidím všechnu tu sobeckost, jež se za ním skrývala.

I přesto, že byl Regulus téměř stejně přitažlivý a pohledný jako tenkrát já, mělo o něj zájem jen pár dívek, které vždy odmítal. Až do té doby, než jsem utekl, jsem věděl o jeho životě téměř vše. To se však s příchodem mého sedmého a jeho šestého ročníku změnilo. Znamenalo to snad, že ty dva zbývající roky strávil s mým andělem?

Nechci ani pomyslet, že by kdy patřila někomu jinému než mě a Merlinovi, ale pohled na její tvář, když jsem zmínil jméno svého bratra, mě v tomto přesvědčení čím dál více utvrzoval.
Byl to oboustranný cit nebo se pouze sama trápila nešťastnou láskou?

Regulus nebyl oproti mně typ kluka, který si pohrávál s dívčími city, naopak, o ty křehké duše se vždy staral a pokud vím, tak se na dívčím srdci nikdy nedopustil žádné křivdy. Proč by to také dělal, vždyť to byl člověk se zlatým srdcem, které však muselo zůstat hluboko skryté v temné čistokrevné schránce.

Dokázala snad Angel tuto schránku narušit, či dokonce zcela prolomit? Normální dívka ne, ona však ano. A to bylo to, co mě nejvíc děsilo.

,, Dobré ráno. " ozval se její zvonivý hlas a já, přestože jsem si chtěl držet určitý odstup, vyskočil z postele a s nadšením ve tváři spěchal k mřížím. Kam se podělo všechno mé sebeovládání?

,, I tobě." popřál jsem jí, přeci jen jsem byl v Azkabanu, ale stále slušně výchován.

,, Přinesla jsem ti něco k snědku." zašmátrala v kožené kabele, již měla přehozenou přes rameno a vytáhla sáček s něčím, co neskutečně vonělo a doslova rozpohybovalo všechny mé chuťové pohárky.

,, Copak to je?" vykulil jsem na tu hromádku nedočkavě oči, čímž jsem ji rozesmál. Nemohl jsem si pomoci, ale její upřímný smích mě opět zahřál na srdci.

,, Říkala jsem si, že musíš nabrat sílu, tak jsem přinesla kuře a chleba. Pak tu mám ještě kousek borůvkového koláče, máš štěstí, zrovna před odchodem jsem ho vyndala z trouby. " poškádlila mě a protáhla vak s jídlem skrz mříže.

Nadšeně jsem po něm hmátl a během vteřiny si ho přivlastnil, ale než stihla svou drobnou rucku stáhnout, chytil jsem ji za zápěstí.

,, Nepůjdeš dovnitř? Musíme si promluvit bez těch mříží." snažil jsem se působit uvolněně, i když celé mé tělo ovládalo mně neznámé silné napětí. Možná závist, kdo ví?

Zkoumavě si mě prohlížela a já se pod jejím rentgenovým pohledem propadal až do hlubin moře, které mi již roky šumělo pod oknem.

,, Nebo se snad bojíš, že ti ublížím? "uchechtl jsem se a ona bojovně vystrčila bradu. Byla tak roztomilá.

,, Ty bys mi nikdy neublížil, vím to." pronesla naprosto vážně a odemkla dveře. Kdybych chtěl, mohl bych ji odstrčit, uhodit, okrást o hůlku čouhající ze zadní kapsy modrých džínů, mohl bych utéct a konečně se dočkat vytoužené svobody, ale neudělal jsem to. Nemohl jsem, neboť ona mi bezmezně důvěřovala a já měl pocit, že její důvěra je pro mne v ten moment důležitější než svobodný život.

,, To je jenom dobře, alespoň ti to nebudu muset nikdy opakovat. "zasmál jsem se a s údivem zjistil, že můj hlas už zase začínal připomínat toho Siriuse Blacka, kterého znám a ne ochraptělého starce.

,, Jste si tak neskutečně podobní." vydechla s pohledem upřeným na mou tvář a mně nad jejím vyjádřením poklesla brada.