Jako první bych vám sem chtěla dát jednu starší, kterou jsem psala, když mi bylo 14. Není dobrá (je vlastně ještě o úroveň mizernější, než má dnešní díla - a je co říct), ale je pro mě významná, protože je vlastně předlohou pro mou současnou vlajkovku Prodavač kamenů. Když si to přečtete, zjistíte, jak nádherně to k té povídce nesedí. Jak dějově, tak hlavně postavově. Dovede si někdo z vás představit Reineterila, jak by na něco takového byť jen pomyslel? A nezrýmoval by to, ani kdyby ho na nože brali.

V lesklém stínu šedých plání,

kde zastavil se čas,

oheň nechal plápolání

a moři napospas

se šíří skleněnou krajinou

A jedinou bytost neminou

-snad seslány jsou shůry?-

průhledné noční můry.

Možná ses stala plamenem

a možná se již neprobudíš

a jiskry slunci vzdáleném

křičí po mě chladnou zvěst

že změnila ses v jednu z hvězd.

Nepotřebuji varovaní

a neodradí mě ani smrt

stejně nás nic nezachrání...

Už se ke mně ze tmy blíží

vojáci bez zástavy

jejich krutost na mě shlíží

tak vyřídím jim tvé pozdravy

a bojovat budu proti každému z nich,

než opět uslyším tvůj smích.

V karmínovém světě

snad slyšíš tahle slova

já vím, že je to nemožné,

ale shledáme se znova!