Před několika dny jsem se vrátila ze svého neoficiálního wattpadského exilu, jen abych se rozloučila a vydala se do oficiálního. Jenže...než se vrátím podruhé, ráda bych za sebou nechala pár dárků. Rozhodla jsem se zveřejnit sérii melodramatických básniček, naprosto autentických, které jsou o puberťačce hroutící se ze svých frackovských manýrů, napsané puberťačkou hroutící se ze svých frackovských manýrů. Zatím je to pětidílný FS cyklus (přičemž "FS" stojí pro "fňukací sezóna"), který se vám chystám předhodit.

Tady je první z nich. Je to můj popis hádky a všech jejích fází - racionalitou a snahou o usmíření, sebeobhajobou, lítostí, vztekem a smířením se situací (v tomto pořadí). Doufám, že se vám to bude líbit.

Abych to udělala osobnějším, rozhodla jsem se vám tu fňukací věc nejen dát přečíst, ale přímo vám ji zarecitovat. (to je to přiložené video) Přísahám, napsat tu říkanku bylo zdaleka to nejjednodušší. Půl odpoledne jsem se rvala se zakládáním účtu na YouTube, převáděním formátů, výrobou té primitivní jedno-obrázkové prezentace a vůbec, kdo by řekl, že zveřejnit jeden necelých pět minut trvací diktafonový záběr bude taková štreka? No, ale nakonec to tady máte! Snad se vám to bude líbit.

Křik v hádce (monolog k oponentu)

Přemýšlím

a spřádám sítě,

od slz ulepená celá,

když bráním se, poraním tě,

a to je poslední, co bych chtěla.

Křičím hlasem,

co je z dálky vlečen,

když si mou bílou vlajku

pleteš s mečem.

Když se pode mnou tříští ledy,

jsem bezohledná

a prosím o ohledy,

s nataženou rukou

se snažím zastavit krach,

napůl předstírám odvahu

a napůl předstírám strach.

Naše hádky stále plují,

když bojuji,

když ustupuji.

Měla jsem se vzdát

už na počátku hádky,

ale obávám se, že čas

již nevrátíme zpátky.

Proklínejte mě, prosím,

dokud se nezhroutím jak vrak,

neb já se i příště

zachovám taky tak.

Odpusťte mi, prosím,

kdo mě máš rád,

já za pravdu svou

prostě musím se prát.

Už zcela chápu,

jak mučím tím okolí,

ovšem každá rána

i mne, přátelé, zabolí.

Už brzy, už za chvilku

čekám svůj pád

a nejvíce mě děsí,

že se nemám čeho bát.

Už brzy, už brzy

k propasti se ženu,

toužím říct, že mě to mrzí,

má slova ovšem ztrácejí cenu.

Na pichlavém tepichu

již nevyřešíme víc,

tak křičím potichu

a šeptám z plných plic.

Takhle to přece nemělo být!

Mlátí mnou hněv,

co se stále vrací,

ne na tebe, ne na mne,

ale na tu situaci,

je to vztek a hanba,

je celý bílý,

rozleptává mi hrdlo,

trhá žíly,

je iracionální, ohnivý

a přitom sklíčen,

do buněk mozkových

ryje mi rýčem.

Zacházím a scházím sobectvím svojím,

stíhá mě včerejšek

a zítřka se bojím.

Už nepřemýšlím více,

přátelé mi drazí,

v hlavě se mi převrhla svíce

a oheň si mnou cestu razí.

Přeji si sobecky

tvůj úsměv viděti,

přeji si ti tu hádku

vymazat z paměti.

Už nepřemýšlím.

Znovu zvedám bílou vlajku,

je celá spálená.

Mrzí mě, co jsem musela říct,

padám znavena.

Naše hádky stále plynou,

nic, co dělám, nemá vliv,

a tak křičím ve verších

a čekám na odliv.

O čem že jsme se to vlastně hádali...?