Jo, tahle bude kapitolovka. Povídko-báseň. Představuji si to, jakože to bude mít nějakou jednoduchou zápletku a nějaký závěr, ale zatím nevím. Ještě ji nemám dopsanou, ještě nejsem ani ve čtvrtině, mám teprve jednu a půl kapitoly. Je totiž příběhově-nepříběhová. Jsou to zápisky z deníčku jedné mé postavy. Želbohu nevystupuje v Kamenech (žil nějakých těch 28 000 let před Kameny), ani v Neviditelnosti, ani v Cestách. Zveřejnila bych sem povídku, ve které vystupuje, ale je tak špatná, že pokud ji sem někdy dám, tak glosovanou. No, ale naštěstí je to jenom popis jeho každodenního života, takže tu povídku (která stejně popisuje jeho mládí, tohle se odehrává pár dní před jeho smrtí) znát ani nepotřebujete.

Jen vám tu vyslepičím pár základních reálií, ať jste v obraze:

Hlavní hrdina je císařem země, která se jmenuje Starlandie. Ovšem je to konstituční monarchie, stát řídí rada šlechticů, takže hlavní hrdina moc pravomocí nemá. Navíc, aby ho vyšachovali úplně, prohlásili ho za nesvéprávného a za svůj majetek, zbavili ho lidských práv. Jinak, on se jmenuje Nilius, je mu 37 let a postava, která se jmenuje Jack, je jeho bratr, dvojče. Všechny ostatní informace jsou jasné z textu.

A ještě bych vás chtěla varovat, v mnoha případech umělecká stránka ustoupila významu, takže je to dost strašné. Ale vážně. Na našem posledním recitačním setkání s nejlepší kamarádkou jsem to nemohla dorecitovat, neboť jsem z těch mizerných rýmů chytala záchvaty smíchu a propadala jsem se hanbou. Ale jako obvykle se vymlouvám na to, že jsem to celé psala ve škole (krátila jsem si dlouhou chvíli v hodinách).

Devastace (veršovaný deník Nilia Stara, posledního starlandijského monarchy)

63. 4. K89 8. letopočtu

„Obzor se hroutí – poslední štace,"

dlí v košíku z proutí má devastace.

„Už se to snáší, v kabátě cizím

je to řev toho, jak potichu mizím.

Slyšíš ten zvon? Slyšíš v něm strach?

To jen pomalu blednu a měním se v prach.

Pohrdám světem a nenáviděl bych ho rád,

proto proklínám sebe, že ho dovedu milovat.

Obloha změnila se v půlměsíc křivý...

Proč, ačkoli dýchám, se necítím živý?"

„Milý, zlatý, já tvé úvahy chápu,

moc dobře znám ostrost jejich drápu."

Se sklenicí v ruce sleduji tu bytost,

jak se v jejích slovech snažím najít pospolitost.

„Jako bys netušila, že jsi tu na zakázku,

řekni, proč mi neodpovíš na přímou otázku?"

Má devastace chvilku zticha byla,

poté se na mě zazubila:

„Milý, zlatý, to si pleteš malinko,

jsem tvá součást, ne informační okýnko.

Ty jsi tu pořád jako v kleci, ani ti to nevynáší,

začínám se divit přeci, že to blbec ještě snáší..."

Hněvu plný zavrčel jsem nad tou marnou prací,

urážet tu nenechám se svou vlastní devastací!

Než stačím odpovědět, slyším kroky na chodbě,

devastace polkne mou vyrovnanost a usměje se za obě:

„Chlapče, za mou existenci tobě díky náleží,

mně a jen mně, pamatuj si, jen mi na tobě záleží."

Zašeptala mi ještě, že jsem mizera,

zablikala a pak drze zmizela.

Kroky sílí, je to můj bratr, nebo smrt?

Ovšem v slepé důvěře ten tvor klepe na dveře.

„Štěstěna v láhvi nebývá hodná!"

„Sklapni, bratříčku. Na zdraví, do dna!"

„Tma, rum a samota nic ti nenese."

„Jen umělecký rozmach, pánové, divte se!"

„Myslíš si, Nilie, že by si přála tvou destrukci?"

„Ona je mrtvá a já to tak prostě chci!"

Poloprázdným pokojem nese se radost blízká,

to si má devastace nadšeně výská.

„Nech mě tu umřít," povídám bráškovi.

„Na to zapomeň!" zoufale odpoví.

„Jak originální... opakujeme se, ouvej."

„Tak vylez z toho pokoje a už se nevymlouvej!"

„Nedovedeš mě přinutit pohnout se v tom směru!"

„Zapomněl jsi, bráško, na svou dceru?"

Úsměv mé holčičky vidím rázem,

když bolestí a hanbou padám na zem.

„Bráško, není pozdě, čas stále tiká,"

poznamená Jack po chvíli ticha.

„Udělám, co chceš..."

„Tvá vina to není, nemusíš se stydět."

„Jen jim řekni, že ji chci vidět..."

„Oni ti to jednou určitě dovolí..."

„Řekni jim, Jacku, že udělám cokoli!"

„Jsi ten nejhorší otec – a bez legrace,"

ozývá se chladný smích mé devastace.

Nevypadá to, že mi věří,

a tak beru za kliku dveří,

Jack vmžiku a neprodleně zatváří se vyjeveně:

„Nepřipadáš mi vůbec živý..."

„No ne, ty budeš asi jasnozřivý...

už opakuješ dokola, že vypadám jako mrtvola."

„To nic, bráško, pojď! Za tmu najdeme ti náhradu!"

„Kam mě chceš asi vzít, když se nemohu hnout ze hradu?"

„Tak pojď, pojď si zatrénovat, tak jako kdysi!"

„Boj už pro mne ztratil přitažlivé rysy."

„Tak kam bys chtěl jít, na jakou pochůzku?"

„Vzpomněl jsem si právě na důležitou schůzku."

Vztek, devastace a lenost se mi smáli,

když zamával jsem bratrovi a ztratil se mu v dáli.

„Týden jsem ji nenavštívil, týden věci mění,"

oslovil jsem devastaci, co se na mě kření.

„Ach, milý, zlatý, co jen tě to napadá?"

Ta dáma jistě čekala by na tě jenom nerada."

„Měl bych sehnat květiny? Budou růže vhodné dosti?"

„Kéž bys mi, blbče, věnoval trochu pozornosti..."

Bez jakéhokoli dalšího pření

vcházíme spolu do sklepení.

„Omlouvám se," skláním hlavu,

„nemohl jsem přijít dříve.

Trávil jsem týden u světla svíčky,

zpytoval svědomí své křivé.

Bez devastace bych byl sám a sám...

Ty se mě ptáš, jak se mám?

Hrůza. Donášková služba na mě kašle,

místo papírů přinesli mi onehdy mašle!

Poslední kus lidskosti mi hrazdí...

to mám podle nich psát na zdi?

Těžko projevovat se sebou samým lítost,

přec vím, že už dávno nejsem lidská bytost.

Že ze mě udělali věc, to ještě beru...

Ale oni mi zakazují vídat naši dceru!"

Nelítostné slzy mě ničí krutě.

„A stýská se mi po tobě. Miluju tě!"

Zatímco má slova přecházejí ve vzlyky,

má devastace se hroutí smíchy.

„Takový jsi, Nilie, takový jsi vždycky!

V jednu chvíli strašný cynik

a vzápětí zníš pateticky."

Hlavu jsem si v dlaně schoval

a tu mrchu ignoroval.

„Odpověz mi, prosím..." Už slyším kroky za rohem.

„Kdo by odpovídal magoru, co povídá si se hrobem?"

V tu chvíli oni vtrhnou sem

probleskne ostří meče za pasem.

„Uvidíme se," šeptá devastace tóninou neveselou,

zatímco mě za paže berou,

„Stejně jak věčné řeky tečou,"

pokračuje, když mě zpátky vlečou,

„já budu s tebou do poslední chvíle,

hlídat hodlám naše cíle,

jsem já, jsem ty, jsem tvůj polštář z mechu,

tvá stezka k poslednímu dechu,

jsem ztělesnění pravdy,

tvá největší lež

- a budu tady,

dokud pro mne neumřeš."