V uličce vládlo šero a jediné světlo pocházelo ze skomírajících lamp. Steve v černé bundě a džínách vypadal jako obyčejný civilista, který by v tuhle hodinu na takovém místě neměl co dělat.

„To je zajímavý zvrat událostí," řekl Fury, jehož tvrdý výraz zabíral skoro celou obrazovku mobilu. „Bohužel to není to, co jsme chtěli."

„Já vím," povzdechl si Steve, který pomalu mířil do jejich útočiště. Uběhl den a zatím toho moc neměli. „Ale určitě něco ví. Nebyla náhoda, že šla po stejném cíli. Když ji najdeme, získáme informace. Problém je v tom, že o ní nic nevíme."

„To je pravda," přitakal Fury, ale v jeho tónu bylo něco, co Steva zarazilo.

„Nebo víte?" zeptal se a mírně nakrčil obočí. Nebylo by to poprvé, co by jim Fury zamlčel informace.

„Nic, co bychom už nevěděli. Není to naše starost. Prostě člověk, který má výcvik a příliš mnoho volného času." Fury se na chvíli oddálil a pak se podíval na Steva, který se nakonec s jeho slovy smířil a nechal to být. „Budu muset končit. Informujte mě, kdyby se něco dělo." Ani nečekal na odpověď a ukončil hovor.

Steve osaměl, a tak zasunul mobil do kapsy. Tichá noc, která vládla v této části města, nebyla zrovna příslibem bezpečí. Samozřejmě, že Fury musel vědět něco navíc, ale Steve se s ním o tom nechtěl hádat zrovna tady.

Prohrábl si vlasy a zastavil se, když zaslechl kroky. Těžké kroky. Podíval se na druhý konec uličky a jeho pohled se střetl s pohledy dvou velkých hromotluků, kteří byli větší než on. Podíval se přes rameno a nijak ho nepřekvapilo, když další velikán zablokoval jedinou únikovou cestu. Takže smrt Cecilie přeci jen neprojde tak snadno. Zvedl ruku ke komunikátoru, ale jediné, co slyšel, bylo šumění.

„Ah, nemusíte se snažit, Herr Kapitän," pronesl hromotluk s pleškou a rameny, která by mohla dobře sloužit jako letiště. Ten druhý musel být dvojče. Blížili se k němu a Steve o krok ucouvl.

„Tohle není zrovna nejlepší způsob, jak trávit dovolenou," řekl Steve a automaticky zvedl ruku, ale pak si uvědomil, že u sebe nemá štít. V duchu zanadával a svěsil ramena. Jinak než bojem to stejně neskončí.

„Myslíte? Já se totiž bavím," zakřenil se velikán a ukázal tak sadu křivých zubů.

Byl v pasti, ale dostal se i z horších věcí. Jejich slovní výměnu však přerušilo hučení a kvílení. Uličku osvítilo světlo a oba hromotluci se otočili ve chvíli, kdy proti nim letěla motorka. Stroj do nich vrazil v plné síle a srazil je k zemi.

Steve musel rychle uskočit stranou, jinak by ho ta motorka zasáhla taky. Narazil ramenem do stěny a podíval se na blázna, který byl schopný něco takového udělat.

„Ty... " Steve zatnul čelist a zadíval se na ženu, která jim zkazila celou misi. Žena, kvůli které se trmáceli až do Egypta skoro zbytečně. Teď mu najednou chce zase pomoct?

Maska se na něho ani nepodívala a sundala si ze zad tyče, které po složení tvořily dlouhou bojovou hůl. Oba hromotluci svalení motorkou se začali zvedat a vztekle zavrčeli. Třetí přeběhl k nim a odfrkl si jako býk.

„Zdravím, pánové," řekla hrubým tlumeným hlasem a protočila hůl v ruce. „Teď je to fér, nemyslíte?"

Steve se na ni nechápavě zadíval a ta chvíle stačila k tomu, aby se spustila rvačka. Na rameno mu dopadla mohutná ruka, otočila ho a letící pěst ho skoro srazila k zemi. Teď nebyl čas zaobírat se jejím dramatickým příchodem. Vrátil protivníkovi úder, ale ten se skoro ani nehnul. Tak tohle nebylo dobré znamení.

Mezitím, co si on vyměňoval rány s hromotlukem, si žena v masce hrála se zbylými dvěma muži. Byla na ně moc rychlá a mrštná, takže do mohutných tlap chytali akorát vzduch. Ona jim dávala jednu ránu holí za druhou, ale docílila jen provokace, která je pomalu doháněla k nepříčetnosti.

Steve si přeci jen její pomoci vážil, ale i tak měl v plánu z ní dostat, co se dá. Chytil hromotlukovu ruku a vrazil mu pěstí do brady. Muž se zapotácel, ale pak jen zavrtěl hlavou a odfrkl si. Zadíval se na Steva až s pobavením a vyrazil k němu. Nabral ho ramenem a pak s ním mrštil o zem. Steve zalapal po dechu, kterému se mu nedostávalo, když mu muž šlápl na hrudník.

Hromotluka zastavil až výbuch, který ho donutil se skrčit. Steve toho využil a prudce vykopl. Muže zasáhl do rozkroku a shodil ho ze sebe, aby se mohl nadechnout. Zadíval se na oheň, který šlehal z motorky. Tedy spíš z toho, co z ní zbylo. Jeden z mužů se držel za popálenou paži a druhý ležel na zemi v plamenech. Za ohněm stála žena a chvíli si myslel, že má bludy, ale opravdu se mu to nezdálo. Delší blonďaté vlasy jí v horkém vzduchu povlávaly kolem zjizvené tváře, v modrých očích se odrážela záře plamenů a z natrženého obočí jí tekla krev. Byla to Adelais. Živá.

Jak je to možné? Armáda i Fury potvrdili, že je mrtvá a nikdo o tom ani na vteřinu nezapochyboval. Hned na první pohled bylo vidět, čím si musela projít. Celou pravou tvář měla zjizvenou stejně jako krk a bezpochyby i velkou část těla. Všiml si stržené masky, která se válela na zemi. Dozvěděl by se někdy pravdu, kdyby se tohle nestalo?

Bez zaváhání vystřelila na popáleného muže a kulka mu proletěla hlavou. Hromotluk, který stál u Steva, ho rychle chytil pod krkem a přitáhl k sobě, aby ho použil jako živý štít. Neměl v plánu skončit jako jeho dva kolegové.

Steve ho vší silou udeřil loktem do boku, a když se sevření uvolnilo, udeřil ho ještě jednou a vyvlíkl se z jeho sevření. Otočil se a zasadil mu hned několik ran do tváře. Zatnul čelist a poslední ranou ho poslal k zemi. Ztěžka oddechoval a bolely ho klouby, které měl na pár místech sedřené.

Prudce se otočil s očekáváním, že ten přelud už bude pryč, ale Adelais nikam nezmizela. Líně se sehnula pro rozbitou masku a prohlédla si ji, než ji hodila do ohně a povzdechla si. Stočila pohled k němu a oba si dlouze vyměňovaly pohledy se stejnou otázkou v očích. Kdo promluví první.

„Omlouvám se, Steve," řekla nakonec tiše, že ji přes praskání ohně skoro neslyšel, „takhle to skončit nemělo." Zadívala se na glock v ruce, ale po chvilce přemáhání ho zasunula do pouzdra.

Steve vyrazil k ní a bez váhání ji chytil za ramena. „Jak? Co se stalo?" zeptal se horlivě a prohlížel si ji, jelikož tomu stále z části nevěřil. Podívala se mu do očí a napjala se pod jeho dotekem. V její tváři se promítlo hned několik emocí. Strach, vztek, lítost.

„To je na dlouho," řekla a shodila jeho ruce ze svých ramen. „Musím jít. Takhle to nemělo skončit. Prosím, Steve, nech to být." Odtáhla se a otočila se k odchodu, ale Steve ji chytil za zápěstí. Nečekal, že mu tak rychle skončí hlaveň namířená na hlavu a měl pocit, jako by ho někdo hodil do ledové vody. Pustil ji a stáhl se, když v jejích očích viděl ten chlad.

„Proč jsi mi vůbec pomáhala?" zeptal se nechápavě a snažil se uklidnit dech.

„Jednou jsem slíbila, že ti budu krýt záda," odpověděla a pomalu odcházela stále s glockem v ruce. „Tak ať toho teď nelituji." Poté zmizela ve tmě a nechala Steva stát samotného v tom nepořádku.

Dva mrtví a jeden v bezvědomí. Zhluboka se nadechl a snažil se přemýšlet, ale jediné, na co dokázal myslet, byla Adelais a fakt, že celé ty roky jim pobíhala pod nosem s maskou na tváři. Zamračil se a rozhlédl se kolem. Co se to sakra stalo?

***_

Věděla, že ji nebude pronásledovat. Člověk nepotká mrtvé každý den. Navíc měl vlastní povinnosti a jednoho obra v bezvědomí, o kterého by se měl raději postarat. Adelais se zastavila až u kovových dveří, o které se opřela a ztěžka oddechovala. Hrát chladnou mrchu jí šlo vždycky, ale Steve byl zrovna člověk, před kterým se přetvařovat nebylo tak snadné. Roztřeseně si promnula čelo a rychle si uvědomila, co to znamená.

S nadávkami rozrazila dveře a vešla do sklepa, který jí dělal útočiště. Všechno půjde ke dnu jen kvůli její slabosti pro starého veterána, který na svůj věk vypadal čím dál lépe. Opřela se rukama o stůl, na kterém měla zapnutý laptop. Musí rychle zmizet.

Nechala počítač běžet a začala si rychle balit to málo, co měla. Cukla sebou, když se jí v kapse rozvibroval telefon. Vztekle zavrčela a zadívala se na číslo.

„Bože, Puri, co je?" zasyčela do telefonu a volnou rukou skládala věci do batohu.

„Zdravím, slečno Rockfordová," ozval se hlas, který už dlouho neslyšela. Byl to člověk, který byl do tohoto divadla zapletený už od začátku.

„Fury," vyštěkla Adelais a měla chuť prásknout s telefonem. „Tohle všechno je vaše vina! Věděl jste, že tam budou!"

„Člověk vás po dlouhé době kontaktuje a hned na mě musíte řvát," postěžoval si.

„Rogers to ví a je jen otázkou času, než se to dozví ostatní. Proč jste mi to neřekl? Máte s tím fakt problém! Až se to dozví armáda nebo někdo jiný, tak-"

„Tak se nic nestane," přerušil ji Fury a Adelais se vážně snažila těm slovům věřit, ale ta paranoia a noční můry ji nenechaly v klidu ani po takové době. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, ale po pár vteřinách ji přemohla úzkost.

„Moc dobře víte, co se stane, když se to dozví. Já nechci-"

„Nic se nestane," zopakoval důrazně. Na chvíli nastalo ticho. „Vraťte se zpět a dejte si na chvíli volno, ano?"

„Do-dobře," povzdechla si a svěsila ramena. Nezbývalo jí nic jiného, než mu věřit. Stejně jako před dvěma lety. Měla k němu slepou důvěru a jejich spolupráce šla zatím hladce. Byl jen jediný důvod, proč o ní Stevovi a ostatním neřekl. Chtěla to tak. Přišlo jí, že je to pro všechny nejlepší.

„Zrovna on by si zasloužil trochu důvěry, Rockfordová," ozval se Fury, než zavěsil. Zavřela oči a zatnula čelisti, než si utřídila myšlenky a pokračovala v balení. Rukou v batohu zavadila o malý hladký předmět a s nakrčeným obočím ho vytáhla. Málem na to zapomněla. Klíčenka se štítem slavného Kapitána Ameriky. Puri jí poradila, aby si sehnala nějakou věc, která jí bude psychicky pomáhat. Nebylo těžké si vybrat. Asi po něm neměla házet ten šíp, ale v tu chvíli ji nenapadlo nic lepšího.

Hodila klíčenku zpět do batohu, vzala laptop i s nabíječkou a všechno nacpala dovnitř, než vyrazila na cestu. Steve ji dříve nebo později bude hledat a znovu mu čelit tváří v tvář nechtěla. Ale nemohla před ním utíkat věčně.