Steve seděl v zadržovací cele společně s Natašou a Samem. Všechno se odehrálo tak rychle, že až teď si mohl Steve utřídit myšlenky. Bucky a Adelais byli odvedeni jinam a to ho trápilo nejvíc. Nikdo za nimi zatím nepřišel a ta nevědomost toho, co se děje, ho užírala. Ať se snažil sebevíc, nemohl přijít na žádný jiný důvod, než že to byla past. První na mysl mu přišel Fury, ale hned ho zavrhl. Neměl žádný motiv nebo důvod, proč to dělat. Možná je někdo sledoval celou dobu s vědomím, že pokud by byla Adelais naživu, přesně tohle se stane. Promnul si kořen nosu a zavřel oči. Z celé té situace ho bolela hlava. Měl pocit, že mu ze všech těch nezodpovězených otázek praskne.

„Steve?" ozvala se tiše Nataša a položila mu ruku na koleno. Podíval se na ni a mírně pozvedl obočí.

„Jen to řekni," zavrtěl lehce hlavou a sklopil pohled k podlaze. „Tohle byla pěkná blbost."

„Jo, to je fakt," řekl Sam, který se zády opíral o šedou stěnu a mračil se. „Víc mě však štve celé to divadlo. Proč s námi už dobrou hodinu nikdo nemluvil. Co se sakra děje?!" Schválně zvedl hlas a natočil hlavu k mřížím, které se s cvaknutím začaly otvírat. Sam se odstrčil a postavil se do cesty černovlasé ženě, která s pevným krokem vešla dovnitř. Hned za ní stál ministr obrany Pierce. Jeho přítomnost zchladila Samův hněv a trochu ustoupil stranou.

„Dobrý den," pozdravil a věnoval každému chladný pohled jasně modrých očí. „Musím vám všem poděkovat. Nečekal bych, že by se věci mohly vyvinout takovým způsobem." Zadíval se na Steva, který se pomalu postavil. „Omlouvám se, že se vám nikdo nevěnoval. Rockfordová s Barnesem jsou v pořádku v celách s nejvyšší ostrahou a vás nechám nyní na starosti slečně Woodsové. Fury byl dočasně zbaven funkce, kdybyste ho náhodou chtěli kontaktovat. Prosím, spolupracujte." Poté odešel a nechal tam slečnu Woodsovou samotnou.

Sam chtěl očividně něco namítat, ale Nat ho zarazila přísným pohledem.

„Prosím, kapitáne Rogersi, půjdete první," řekla a mírně se na něho usmála. Steve měl pocit, že už ji někde viděl, ale byla to jen slabá domněnka. Černé vlasy měly ve světle lehký nazelenalý odlesk. Podívala se mu do očí a pak se otočila na patě a vyšla ven z cely. Na chodbě už čekali dva plně ozbrojení vojáci, kteří je měli doprovodit do výslechové místnosti. Steve neměl v plánu dělat problémy, ale chtěl vědět víc.

„Jak jste se o nás dozvěděli?" zeptal se a letmo se podíval na vojáka po své pravici.

„Máme oči všude. I tam, kde byste to nečekal," řekla Woodsová a zahnula za roh. Všechny je odvedli do centrální věznice DC, i když nebyla zcela zařízena pro supervojáky a zmutovanou ženu. Do výslechové místnosti už vešli jen oni dva a vojáci zůstali stát na chodbě. Woodsová se kolem něho pohybovala zcela uvolněně a očividně neměla vůbec obavy, že by se něco mohlo zvrtnout. „Posaďte se," ukázala na pohodlnou židli u dřevěného stolu, za který se posadila.

Steve se posadil a letmo se rozhlédl kolem. Na místnosti nebylo nic zvláštního, ale moc dobře věděl, že zdání klame. Ani nechtěl hádat, kolik lidí ho momentálně sledovalo.

„Tak, Steve, řekněte mi všechno, co víte," pronesla Woodsová a zadívala se mu dlouze do očí s pohledem, který ho začal velmi znervózňovat.

***

Adelais chvíli jen ležela a okrajově vnímala, že se válí na zemi. Nebylo to nic pohodlného, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Její smysly si dělaly, co chtěly, a vůbec se jí nechtělo probírat se do úplného vědomí. Moc dobře si pamatovala, co se stalo a nejraději by skončila zase v bezvědomí, aby to nemusela řešit. Nakonec však bolestně zamručela a dala své ztuhlé tělo do pohybu. Tvrdá podlaha ji chladila do dlaní, a když otevřela oči, uvědomila si, že je v cele. Nebyly tu mříže, ale tlusté ocelové dveře s úzkým průhledem, který byl momentálně zavřený. Žádná okna, jen čtyři stěny, lavice a něco, co by měla být toaleta. Zadívala se na své ruce a zachrastila pouty, která měla kolem zápěstí. Stačilo jedno silné škubnutí a bylo po problému. Rozbitá pouta hodila na zem a promnula si ztuhlé klouby.

Nechtěla házet vinu na Steva, ale přeci jen to musela říct. Je to jeho vina. Kdyby dělal, co se mu řekne, tohle by se nestalo. Pak si vzpomněla, jaký to byl pocit ho vidět v civilu, a přeci jen mu to odpustila. Za tímhle musel být někdo z vyšších míst. Otázkou bylo kdo.

Zaslechla kroky, které mířily k ní, a tak se napřímila a lehce pozvedla bradu. Ať už měli v plánu cokoliv, nedá jim to zadarmo. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešel Pierce. Znala ho od vidění a slyšela pár věcí, které z něho dělaly nepříjemnou osobu. Docela ji překvapilo, že ji přišel navštívit osobně.

„Zdravím, Adelais," řekl a odhodil veškeré zábrany a formálnosti. „Jak se cítíš?" Nebál se jí a vypadalo to, že je i rád, že ji vidí. Byla z toho docela zmatená a ta otázka ji překvapila stejně jako jeho přístup.

„Nic moc," odpověděla a lehce přimhouřila oči. Ten chlap byl dobrý. Necítila z něho nic divného či podezřelého. Jako by jen přišel na obyčejnou návštěvu.

„Chtěl bych ti poděkovat. Jsem rád, že nejsi mrtvá. Popravdě jsem už od začátku měl v plánu si tě nechat. Společnosti prospěješ živá a vidím, že jsi živá víc než dost," mírně se usmál a přistoupil k ní blíž. Adelais zvedla pohled a mírně nakrčila obočí. „Navíc jsi přivedla zpět našeho zbloudilého chlapce." Po těch slovech jí položil ruku na rameno a natočil se ke dveřím. Mezi futry stál nějaký muž v obleku a vypadal nezdolně jak hora.

„Co máte v plánu?" ustoupila od něho a sevřela ruce v pěst.

„Všichni půjdete k soudu a v tvém případě to určitě skončí největší dírou, kterou máme, ale byla by to škoda. Fury to také věděl, a proto si tě nechal pro sebe. Soud bude pozítří a potom budeme mít pro tebe práci." Mluvil, jako by to byla samozřejmost.

„Co se tu sakra děje? Já nejsem žádný nástroj, který si budete navzájem půjčovat," řekla ostře a věnovala mu tvrdý pohled.

„O tom nerozhoduješ. Nejsi nástroj, ale zbraň, kterou využijeme ve jménu bezpečnosti země. Myslíš si, že máš na výběr?" mírně pozvedl obočí a usmál se. „Nemyslím si." Poté se otočil a odešel. Nechal Adelais opět samotnou v cele, což jí vlastně vůbec nevadilo.

Jdi do prdele, řekla si v duchu a vztekle vrazila pěstí do stěny, než si lehla na lavici. Zavřela oči a snažila se uklidnit, ale fakt, že ji všichni berou jen jako zbraň, kterou se ohání kolem sebe, jí drásal nervy. Otočila se čelem ke stěně a objala se kolem ramen.

Nejsi člověk a oni si to uvědomují víc než ty. Patříš ke mně, ať už se ti to líbí, nebo ne. Až tu nebudu, ty budeš na mém místě. Ať už se rozhodneš jakkoliv, nikdy nebudeš volná. Ta slova se jí v hlavě z ničeho nic ozvala a přejel jí z toho mráz po zádech. Ne, musí být způsob, jak se toho všeho zbavit. Musí.