Kdo by řekl, že vysoká škola bude jeden velký chaos. Na nádvoří se hemžili lidé ve skupinkách a ten šum hlasů Lauren akorát přiváděl bolehlav. Rychle se proplétala skrz nádvoří k silnici, kde na ni čekalo auto.

První týden a byla ráda, že to má za sebou. Ne, že by jí vadilo učení nebo nával informací, ale ti lidé jí začali rychle lézt na nervy. Musela zatnout zuby a nějak to s nimi přežít. Nevadilo jí, že někteří ještě nevyrostli z puberty a dělali si srandu z pih nebo barvy vlasů, ale ta jejich povýšenost. Ne všichni byli takoví, ale to byla menšina. Povzdechla si, když ji někdo vrazil do ramene a ani se neomluvil.

Ty dva roky uběhly jako voda. Její vztah s Tonym se o hodně zlepšil, ale stále dodržovali dohodu a nikdo další o jejich tajemství nevěděl. Ani Peter, který měl momentálně stejné problémy jako ona. Pozitivní byla i absence ekzému, který se vytratil. Prohrábla si vlasy, které se jí vlnily lehce nad ramena, a cukla sebou, když ji někdo chytil zezadu kolem ramen.

„Lauren!" vypískla Kelly a prudce ji otočila čelem k sobě. Lauren strnule stála a zaskočeně se podívala Asiatce s růžovými vlasy do černých očí. „Já vím, že jsi mi chtěla zdrhnout, ale já mám čich na lidi," šibalsky se usmála a poklepala si na nos.

„Ahoj," vysoukala ze sebe Lauren poté, co se vzpamatovala a nuceně se usmála. Neměla moc náladu na poněkud hyperaktivní kamarádku. Měla by být ráda, že aspoň někoho může označovat jako kamarádku, i když se znají jen týden. „Co potřebuješ?"

„Hádej," pronesla a lehce přimhouřila oči, ale hned se zářivě usmála a ušetřila Lauren drahocenných vteřin. „V sobotu jdeme na takos k Belgimu a jsi zvána do naší VIP společnosti. Bude tam jen pár lidí z mojí střední. Nemusíš se bát, jsou to slušní lidi."

„Au, to je zajímavá nabídka..."

„Já vím, a proto ji taky přijmeš všemi deseti. Dohodnuto. Chceš někde vyzvednout?" zeptala se Kelly a pozvedla levé pečlivě upravené obočí.

„Ne, to je v pohodě. Přijdu," povzdechla si, protože nedokázala přijít na žádnou věrohodnou výmluvu a na sobotu stejně neměla nic v plánu.

„Tak v pět u Belgiho," zakřenila se spokojeně Kelly a rychle Lauren objala, než vyrazila jako živoucí bouře davem pryč.

„Fajn," zamumlala si pro sebe a konečně se dostala k příjezdové cestě, kde čekal nenápadný Opel. Nastoupila na místo spolujezdce a nešťastně si povzdechla.

„Vypadáš jako hromádka neštěstí," pronesl Tony a sundal si sluneční brýle.

„Nepovídej," podívala se na něho a mírně nakrčila obočí. „V sobotu jdu ven. Nedokázala jsem se ubránit."

„To je taky dobře," řekl a vyjel na silnici. „Sedět doma ti nic nepřinese a navíc vysoká jsou nejlepší léta. Uvidíš, že až si zvykneš, bude to jízda."

„Jo, možná," zamumlala Lauren a připoutala se. Dál už neměla co říct, a tak se zadívala z okna ven. Sledovala město, které opět žilo svým životem a na události před dvěma lety se téměř zapomnělo.

Rozhodně by to bylo lepší, kdyby ji tu Michael nenechával samotnou. Jak řekl, odjel do Indie a první rok si spolu psali, jako by se nic nestalo. Michael jí slíbil, že přijede, ale za celou dobu přijel jen dvakrát a to nebylo to nejhorší. Posledních tři čtvrtě roku se jejich vztah změnil. Psaní řídlo a řídlo, a ve chvíli, kdy se dozvěděla o jeho přítelkyni, si psali už jen zřídka a bylo to spíš trapné než příjemné. Neměla mu to za zlé. Přeci jen byl na jiném kontinentu a žil svůj život, ale její mladší Já bylo zklamané.

„Každopádně jsem ti slíbil, že pojedeme koupit nějaké šaty na tu akci," řekl po chvíli a Lauren chvíli trvalo, než vůbec zaznamenala jeho slova.

„Jo? No jo. Ono už je to příští týden," uvědomila si trochu zděšeně, protože na to úplně zapomněla. Nedokázala si představit, že bude na jedné z velkých akcí Stark Industries. Nebylo těžké její přítomnost vysvětlit. Pepper si ji začala hezky hýčkat s nadějí, že jí pomůže vést firmu i samotného Tonyho. Ona s tím neměla problém, a proto si taky vybrala vysokou školu managementu a obchodu. Vlastně byla ráda, že jí Pepper udala nějaký směr, protože kdyby si vybírala vysokou sama, nevěděla by vůbec, kam jít. Babička byla taky ráda. Věděla, že má ''brigádu'' ve Stark Industries a žije svůj život. Sice to dělala s těžkým srdcem, ale začala bydlet sama. Dojížděla za babičkou, jak to jen šlo, a pomáhala jí s domácími pracemi, protože se její zdravotní stav začal horšit.

„Máš horší paměť než já," zavrtěl pobaveně hlavou a lehce do ní drcnul loktem.

„To určitě," drcnutí mu oplatila a usmála se. „Tak jdeme pro ty šaty."

***

Bucky se naposledy přitáhl a pak ztěžka dopadl na zem a oddechl si. Stáhl ručník z topení a otřel si pot z čela a za krkem. Pomalu přešel ke stolu, kde měl láhev s pitím a rozevřený notebook. Nic nového však nepřišlo, a tak jen trochu zklamaně svěsil ramena a napil se. Do provizorní posilovny pomalu vešla Nataša a odkašlala si.

„Budeš tu ještě dlouho?" zeptala se a opřela se ramenem a futra.

Bucky se otočil a letmo si ji prohlédl. Občas si musel připomínat, že tu s ním Nataša bydlí. Musel si připomínat hodně věcí, protože tohle bylo pro něho něco nového.

„Já jen, že volal Nick kvůli misi," dodala a mírně se usmála.

„Jo, už končím," řekl a hodil ručník na stůl. Naklonil se k notebooku a ještě jednou se ujistil, jestli něco nepřišlo, ale nepřehlédl se. Nataša k němu přistoupila a jemně ho objala kolem protetické paže. „Nic. Neměl jsem ho nechávat samotného."

„Není sám a neozval se dva dny. Nejsi jeho chůva," řekla konejšivě Nat a chytila ho za bradu, aby si natočila tu jeho pěknou tvářičku k sobě. „Steve se o sebe umí postarat."

Bucky lehce nakrčil obočí, ale pak poraženě přikývl a zaklapl laptop. Nat se spokojeně usmála a pustila ho.

„Počkám na tebe," mrkla a vyšla z posilovny. Bucky ji sledoval a poté, co za sebou zavřela, si sedl ke stolu a přitáhl si k sobě laptop a otevřel ho. Opřel si bradu do dlaně a zamyšleně projížděl poslední informace. Steve dostal misi a honil nějakou organizaci v Egyptě. Prodeje zbraní, lidí, otroctví a podobné věci. Šel s ním Sam a Clint, ale ti taky nebyli zrovna sdílní.

„Co tam sakra děláš, Steve," zamumlal si pro sebe a zvedl pohled k oknu. Venku bylo hezky a svítilo slunce. Předtím by si takové maličkosti nevšiml, ale teď dokázal ocenit obyčejné radosti života. Nikdy nic nebude jako dřív, ale přišlo mu to mnohem snesitelnější, když měl při boku někoho, kdo mu rozumí.

To přál i svému příteli, který však měl jiné priority.