Asi si říkáte, jak probíhalo mé dětství, když jsem vyrůstala vedle Clinta ( Pro méně znalé: Jsem Clintovo sestřenice... HEJ! NECHTE MĚ SNÍT!) , můžu vás ujistit, žádná velká radost to nebyla, ale stále si pamatuji, jednu příhodu, tak proč se s vámi o ní nepodělit...

Znáte takové ty klidné dny, kdy si sluníčko svítí, ptáčci zpívají, kytičky voní a větřík si hraje s korunami (nemyšleno penězi) stromů? (Pokud ne, občas vyjděte ven... Tedy, až nebude taková kosa) V té době mi bylo nějakých sedm, nebo možná osm let, když jsem si to zrovna seděla na schodech s kocourem, který si to v klidu ležel u mě na klíně a ani se nesnažil nějak zdrhnout, což nebývalo jeho zvykem, ale já si rozhodně nestěžovala! Mám ráda zvířata! Všechna! (Pokud to nejsou ryby... Hydrofobie je sviňa) Bohužel, zvířata nemají tak moc ráda mě... Z poza baráku vystrčil hlavu Clint, a v ručkách držel dřevěný luk, který mu vyrobil můj táta... Hlavně proto, aby měl pokoj...
"Hej, Wynri, podáš mi můj šíp?" Zeptal se mě s úšklebkem. 
"...Jasně... Jen kde je ?" rozhlédla jsem se po okolí a uvažovala, kam se mu ten šíp mohl vytratit. On se zazubil. 
"Má ho v zádech tvůj kocour."