Steve: "Den 78 ...
Museli jsme se přestěhovat k nedaleké jeskyni asi půl kilometru od skrýše kde jsme byli do teď, už máme 57 lidí když počítám i Avengers, Clintovu rodinu a sebe takže jsme se tam všichni nevlezly.
Dali jsme dohromady pár rodin nebo dvojic ale z týmu jsme už nikoho nenašly.
O té jeskyni jsme přemýšleli už delší dobu ale dokud to nebylo nutné tak jsme se tam podívat nešli.
Teď už tam jsme třetí den, je to tam hodně ... o hodně prostornější než stará skrýš klidně by se tam vlezla další stovka lidí a možná i ještě víc kdyby jsme ji šli prohledat víc do hloubky.
Museli jsme tam trochu poklidit, omést pavučiny a taky je tam docela tma takže jsme všude dali svícny a skoro každý dostal baterku.
Nanosili jsme tam seno, staré matrace a deky které se nám povedly sehnat aby se tam dalo spát.
Neměli jsme toho moc takže nebylo vůbec divné když spali dva, tři nebo někdy i čtyři cizí lidé vedle sebe pod jednou dekou i když někteří třeba jako Percy Righet si to velice užívali když vedle něj po obou dvou stranách spali dvě mladé slečny.
Ne že by s něma měl v plánu něco neslušného ale bylo mu osmnáct a takovým myšlenkám si prostě zabránit nedokázal.
Taky jsme sehnali tři vojenské dodávky, otec Amandy pan Tunkos byl voják a tak nám přesně řekl kde jsou, ne že by bylo těžké je najít ale přece jen když přesně víš kde něco je tak je to jednodušší.
Ob tři dny jezdíme sehnat jídlo a další věci, dodávky necháváme v lese, jsou vojenské takže je nejde moc vidět, většinou bereme dvě nebo jednu a necháme u nich dva muže, Wanda je vlastně jediná žena která s náma chodí. Zbytek výpravy jde sehnat jídlo a dáváme ho do pytlů které jsme našli ve staré skrýši
Sehnali, no spíš ukradly jsme pár počítačů a snažíme se přes ně spojit s S.H.I.L.D.em, Wakandou a Asgardem ale zatím marně.
Klidně dokážu říct kolik uplynulo dní od napadení moskomorů ale vždycky musím přemýšlet co je za měsíc, myslím že je asi konec Února ale nejsem si tím jistý.
Únor, Březen, Duben ... Tak to se teď blíží teplé období, horší to ale bude v zimě, no snad už se to do té doby vyřeší nebo to tu nějak opravíme aby v jeskyni nebyla taková zima

"Cccc" Zakňučela Natasha když jí Sam zašíval roztrhlé rameno
"Můžeš být trochu opatrnější !"
"Promiň" Omluvil se jí i když se snažil být opatrný co to jen šlo
"Bože, co se stalo ?!" Doběhla k nim vyděšená Pepper a pohled ji směřoval k Natashe která byla celá od prachu, doškrábaná a s roztrhlím ramenem které jí právě zašíval Sam
"Trochu se nám to zvrtlo" Podívala se na ni Natasha
"Toho jsem si všimla, co se stalo ?" Dožadovala se odpovědi
"No, šli jsme pro jídlo a uslyšeli jsme divné zvuky a tady někdo nebudu říkat kdo se rozhodl že se tam musí jít podívat" Řekl Sam a podíval se na Nat
"Co kdyby tam někdo byl a potřeboval pomoct" Chtěla obhájit svoje činy ale on se na ni jen pobaveně podíval
"Jenže nebyl, byli tam ty potvory a když ji uviděli tak na ni chtěli zaútočit, jenže ten samý blázen co se rozhodl tam jít vyhodil do vzduchu granát aby je zabil" Nat jen nadhodila vražedný pohled a koukla na Sama
"A zabralo to ?" Vyptávala se dál Pepper
"Ne, jediný kdo přišel k úhoně je ona, já jsem čekal pod schody, trochu srabácký ale jsem živý a zdravý oproti Natashe"
"No, super tak sis mě vychutnat blahopřeju ale máme tu další problém" Obrátila svůj pohled na okno směrem ven a nadzvedla obočí
"Nezabil je ani granát, takže má někdo nějakej nápad jak ty věci zlikvidovat ?"
Sam i Pepper jen nesouhlasně zakroutili hlavou
"Mamiiii !" Doběhla za Pepper Morgan se stejně vražedným pohledem jako měla před chvílí Natasha.
"On mi zebral pití !" Ukázala prstem na o dva roky staršího kluka se kterým se pořád jen hádají
"Wille dej jí to pití !" Doběhla chvíli po ní
starší paní s malým klukem v náručí
"Ne!" Otočil obličej do jejího ramene a svíral jahodový džus ve svých malých ručičkách
"No ... tak ... Wille!" Vytrhla mu pití z ruky a podala ho Morgan
"Tady máš holčičko" Morgan po něm natáhla ručku a přitáhla si ho k tělu aby jí ho už nikdo nesebral.
"Morgan jak se říká!" Mírně ji okřikla Pepper
"Děkuju"
"Babiiiiii !" Začal křičet malý kluk a Natasha jen zaklonila hlavu do zadu za židli, praštila se do ní a to jak tu křičeli ji na migrénu moc nepomáhalo
"Hele, možná máme víc pitíček pokud chceš zajdu se ti podívat" Snažila se ho uklidnit Pepper
"Ano prosím" vykoktal ze sebe Will
"Děkuju" Poděkovala stařenka a Pepper se na ni jen usmála

Slunce začalo zapadat a Nat si povídala s Pepper v rohu místnosti, spíš šeptaly aby jejich rozhovor všichni neslyšeli
"Pamatuješ kdy jsme se viděli poprvé ?" Obrátila Nat pohled na Pepper
"Na to se nedá zapomenout, přišla jsi k nám jako Natálie Raschminova nebo jak ses to vůbec jmenovala"
"Jo, myslím že nějak tak ale taky si nejsem jistá" musela se zasmát nepamatuje si jedno ze svých jmen
"Věřila bys tomu, že je to už 14 let ?" Pepper jen zakroutila nesouhlasně hlavou
"Tehdy jsem tě neměla moc ráda, na můj vkus si až moc flirtovala s Tonym a co si budem nalhávat už tehdy se mi líbil a vlastně jsme se chvíli po tom dali dohromady"
Chvíli jen mlčely ale nakonec Natasha začala mluvit o tom co je obě trápilo
"Už máme 44 lidí a je to tu dost malé, nemáme moc jídla a pořád nacházíme další a další lidi, na jednu stranu je to dobře ale na tu druhou " Opřela se hlavou o stěnu a očima sjela k Pepper, přála si aby něco řekla, třeba že to bude dobré ale to ona říct nemohla.
"Chceš jít na vzduch ?" Podívala se na ni Pepper a Nat jen přikývla a tak se obě vydali ven

"Je až neuvěřitelné jak je to krásné, ta obloha a les, jako kdyby říkali 'rozhlédněte se, museli jsem vám všechno vzít aby jste uviděli tu krásu světa"
"Jo, nádhera" Jen jí odsouhlasila Natasha
"Myslíš že jsou v pořádku Clint, Steve a ostatní ?" Podívala se na ni a doufala že ji Pepper řekne 'určitě jsou všichni v pořádku'
Ale ona nemohla, nemohla ji dávat plané naděje.
"Doufám" Jak neutrální odpověď neřekla ne ale ani ano.
"Můžu mít na tebe otázku ?" Podívala se Pepper na Nat a ta jen zakroutila hlavou ve směru nahoru a dolů na znamení že může.
"Ty cítíš ke kapitánovi něco víc než jen kamarádství ?" Nat to zaskočilo, tuhle otázku vůbec nečekala a nevěděla co na to má říct a v tom zakopla o kus větve a spadla.
"Jsi v pohodě" zeptala se jí Pepper když se k ní skláněla aby jí pomohla ale ona jen ukázala rukou v gestu aby si taky sedla, hlavu si opřela o kolena která přitáhla k tělu.
"Jak poznám že někoho miluju ?" Podívala se na ni protože ona měla dceru a dřív i manžela a Nat ... Samozřejmě že někdy byla zamilovaná ale to už bylo hodně dlouho.
"Já nevím prostě to poznáš"
"Mám o něj strašnej strach a nedokážu si představit že je mrtvej, vždycky když jsem s ním jakoby ze mě opadl všechen stres" Podívala se na ni se slzama v očích a jedna osamělá jí sklouzla po tváři.
"Řekni mi že je v pořádku" Její oči žadonily o pár slov 'je v pořádku' to stačilo říct ale ona nemohla co když je mrtvý
"Promiň, ale nemůžu" Řekla to až z provinilým tónem to ona o něm začala mluvit, proč to vůbec dělala
"Když jsem se vrátila z Vormiru měla jsem pocit že mi život dal druhou šanci že si prostě řekl že mi dopřeje aspoň trochu štěstí ale asi jsem se mýlila on mě vrátil jen aby mi mohl zase udeřit další ránu" a tohle si vážně myslela měla pocit že jí chce za všechno potrestat za všechno špatné co udělala i když se to snažila ze všech sil napravit, chtělo se jí brečet a snažila se udržet slzy co jen to šlo ale pár jí stejně uteklo a sklouzlo po obličeji do kolen.
"Bože, připadám si jak nějaká fňukna"
"Tohle neříkej, je to těžké období a každý má někdy špatnou chvilku, a to s tím životem, tak to určitě není, všechno dopadne dobře uvidíš" Tohle říct nechtěla, nechtěla jí dávat plané naděje ale nemohla si pomoct, prostě byla taková, musela ji aspoň trochu uklidnit.