V městě Tal Afar panoval zmatek, který do bašty islámského státu vdechl život. Muži se zbraněmi a šátky, které zabraňovaly písku okupovat každý záhyb jejich obličeje, pokřikovali rozkazy. Auta naložena vojáky vyjížděla z garáží. Připravovali se a ve vzduchu viselo těžké napětí.

Adelais sledovala prach, který se vznášel nad městem, auta pohybující se v ulicích a vyjíždějící z města. Nemusela být válečný expert k tomu, aby ji došla fakta. Vědí, že se něco chystá.

,,Připravují se na střet. Musí vědět, že jsme tady." Její skromná skupinka vojáků připravovala zbraně a z ukrytých obrněných náklaďáků vytahovali bedny. Hlavním cílem této akce bylo oslnit možné kupce, kteří stáli opodál obklopeni ochrankou.

Adelais sklonila dalekohled a město, které předtím měla na dosah ruky, náhle leželo dobré dva a půl kilometru daleko. Kouzlo techniky ji nikdy nepřestávalo udivovat, ale to nebyl její obor. Adelais se otočila ke svým klientům a mírně se usmála. Nikdo by do ni neřekl, že by mohla mít prsty v nelegálním prodeji zbraní všeho druhu, lidí a informací. Nepracovala pro sebe, ale to ji nijak nevadilo. Peníze velmi dobře umlčely svědomí a morálku.

Klienti byli poněkud neklidní. Způsoboval to hlavně jeden z náklaďáků, který sebou občas zatřásl a z jeho vnitřku se ozval skřek.

Místo i doba byla příhodná a útok se bude označovat jako zásah spojeneckých jednotek. Zbaví se otravného hmyzu a nikdo se nebude ptát. Adelais měla svou práci ráda. Obchod a divadlo, které se s tím spojovalo, dokonale sedlo k její teatrální povaze. Navíc neměla k lidem tak dobrý vztah, aby je nedokázala zabít nebo zradit, takže jí černý trh ani trochu nenaháněl strach. Navíc si její mysl dokázala všechno obhájit. I vyvraždění města.

,,Dnes jsme se tu sešli k příležitosti názorné ukázky jedné z významných zbraní mého zaměstnavatele," začala proslov, který ji hned připomněl pohřby. Nikdy nevyslovovala jméno společnosti, pro kterou pracuje. Klienti si toho byli velmi dobře vědomi a navíc to byl její zvyk. Nikdo ji pak nemůže přišít únik tak podstatné informace. ,,Zde je nový lehký kulomet KK - 30 s rozšířeným zásobníkem. Owl 25 je elegantní tichá zbraň, která prostřelí i půl centimetru oceli. A zde Salazar, skromný granátomet na bázi imploze. Tyto zbraně jsou však fádní a ve své podstatě zcela obyčejné. " Jako vždy mluvila jasně a její hlas upoutával pozornost, kterou potřebovala. Rozhodně by z ní byla dobrá politička. Hodně lidí dá na pouhý projev a dojem, který ona měla perfektní.

Přešla k bedně, která měla barvu khaki s nápisem "vysoce nebezpečné". Zvedl se vítr a s lehkostí si pohrával s jejími krátkými pískově žlutými vlasy. Chladně modré oči těkaly po bedně a na rtech se ji opět na okamžik objevil úsměv. Tyto zbraně jsou jejím hříchem.

,,Biologické zbraně mají zcela jinou moc. Lidstvo se jich bojí a vlády je zakazují. Proč asi? Nové mutace virů nebo bakterií. Mutace DNA či látky, které Vám sežerou kůži a svaly odumřou a spadnou od kosti." Posledním slovům dala zvlášť důraz. Čtyři muži, kteří přišli obchodovat, se zarazili a v jejich tvářích problesklo znepokojení.

,,Nemusíte se bát. Chci Vám ukázat něco zcela jedinečného." Vytáhla z kapsy malý přehrávač a ukázala ho přihlížejícím. Byly v něm obsaženy nahrávky - rozkazy - ve vysoké frekvenci, takže pro člověka zcela neslyšné. Musela se naučit přesné pořadí rozkazů, protože chyba by byla fatální. Ovládat vraždící monstrum pomocí neslyšných zvuků je nebezpečná hra.

Klik. Náklaďák se otřásl a ozvalo se bubínky trhající vřeštění. Klik. Tvor se uklidnil.

Podívala se na klienty, kteří nevypadali zrovna nejlépe. V očích se jim mihl strach. Velmi dobře.

,,Vypusťte ho." Rozkázala a dva vojáci přešli k náklaďáku. Otevřeli nákladový prostor a na pomoc jim přišli další čtyři vojáci. Chopili se řetězů a táhli. Vytáhnout klec s mutantem uvnitř nebylo nic snadného. Adelais musela v pravidelných minutových intervalech opakovat příkaz ke klidu. Tvor v kleci poslechl. Kdysi to byl člověk. S největší pravděpodobností Číňan. Nepotřebný, opuštěný a z přelidněného státu, kde se nějaké to zmizení snadno ztratí. Tento druh mutace označovali jako Jedničky. Nejzákladnější vzorec. Prostá dělnice.

Tvor v kleci sledoval okolí. Jeho tělo působilo klidně, ale oči byly divoké a krvežíznivé. Barva tomu odpovídala, jelikož měl duhovky tmavě rudé a zornice rozšířené. Měl hlad. Masivní tělo pokrýval tvrdý kostěný pancíř, který byl obzvlášť pevný v částech s důležitými orgány. Na místech ohybů byl naopak měkký a nijak neomezoval pohyblivost. Tvor působil jako socha vytesaná z nažloutlého mramoru. Ze zad mu vyrůstal pár křídel s pevnou blánou, která proti slunci prosvítala a tak bylo vidět husté prokrvení. Drápy na rukou připomínaly pařáty orla zatímco nohy s dlouhými prsty umožňovaly snadný úchop ve skalách nebo stromech. Nejděsivější zbraní však byly zuby, které tvarem i vlastnostmi připomínaly žraločí chrup. Byly dokonale uzpůsobeny k největšímu poškození. Kvůli zakrnělým rtům vypadal ještě děsivěji, jelikož svou výzbroj dával všem na obdiv. Vysoký byl odhadem dva a půl metru.

,,Zde máme jeden z exemplářů z řady Jednička." Stále v pravidelném intervalu opakovala rozkaz, aby tvora udržela v klidu. "Je to přirozený lovec uzpůsoben k zabíjení, stopování a poměrně jednoduchému zacházení. Vzhledem k jeho inteligenci, převládá pudové chování. Díky těmto příkazům nahraných na přehrávači, je manipulace jednoduchá." Jejich výrazy stále působily napjatě a nejistě, ale nyní se v nich objevil zájem.

,,Nyní se prosím všichni schovejte za nejbližší náklaďák. Vyjdete, až Vám řeknu." Klienti i vojáci tak učili bez námitek a tak měla Adelais prostor.

Klik. Tvor zvedl hlavu a zavřeštěl, jako by to byl jeho bojový pokřik. Adelais ukázala směr k městu a tvor bleskurychle vzlétl. Zamířil k městu a volal ho vábivě hlad. Chvíli sledovala mizejícího mutanta, než se obrátila k městu zády a zavolala zpět své diváky. Pokynula jim a sama se s klidem posadila na kámen. Nemohla odolat a opět se zadívala na město, které brzy pozná jednu z nočních můr.