Lucas Balgin stál před televizí ve své kanceláři a sledoval události, ve kterých zrovna vysílali jeho vyjádření ohledně zdravotního stavu jeho ženy. Nervózně v rukou mnul kapesník a pravidelně si otíral ledový pot, který mu stékal po čele. Všechno to byly lži, ale nikdo to neprohlédl. Neměli ani moc prostor. Věděl moc dobře, jak se vypořádat s reportéry. 

Cukl sebou, když se ozvalo zaklepání a schoval kapesník do kapsy. Do kanceláře vstoupil jeden z asistentů doktora Saltykova. Lucas vypnul televizi a ztěžka polkl. 

,,Přeje si Vás vidět, pane," oznámil a opět zmizel v chodbě. Lucas nikdy nechtěl, aby to zašlo takhle daleko. Evelyn pracovala na svém výzkumu ještě předtím, než založili Balgin's Care. Už tehdy měla hodně následovníků v čele s doktorem Saltykovem a Adelais. Neměl rád ani jednoho. Měl rád svou Evelyn, která už nebyla taková, jako dřív. Začal z ní mít strach a tušil, že to vidí. Jeho osud byl zpečetěn už dávno. 

Vytáhl kapesník a znovu si otřel čelo, než vyšel z kanceláře a vydal se do laboratoří v suterénu. 

Doktor Saltykov na něho čekal a sledoval ho svýma očima, ze kterých vyzařoval nějaký druh šílenství. Hubený holohlavý rus, kterému není dobré věřit nebo si s ním zahrávat. Lucas ho pozdravil slabým pokynutím hlavy a pak společně vstoupili do laboratoří. 

Sterilní bílá, prosklené kóje a lidé v bílých pláštích a ochranných brýlích, kteří pracovali u stolů nebo projížděli data na obrazovkách. Nic podivného. Na první pohled to tak bylo, ale když zašli do sekce 4, před Lucasem se rozevřel úplně jiný svět. Zmutovaná zvířata v klecích, lidé uspaní v kapslích a na konci velké haly byla nádrž s neznámým roztokem. Lucas sebou cukl, když jedna probuzená dívka v pokročilém stádiu mutace, vykřikla a pak bezvládně spadla na zem. Muž, který u ní stál, držel tyč, na jejímž konci problikávala elektřina. V této sekci se pracovalo na dokonalých jedincích, kteří měli doprovázet královnu. 

Evelyn byla v nádrži a na jejím těle se začala projevovat mutace. Kůží prorůstaly kostěné výrůstky a její vlasy se od kořínků začaly barvit do černa stejně jako její kůže na pažích a lícních kostech. Černá tvořila kostrbaté pruhy a povrch připomínal spíše ještěří kůži. Nečekal, že se to projeví jen tak. Jako lusknutím prstu. 

,,Pane Lucasi, vítám Vás," pronesl doktor a pokynul rukou k nádrži, ve které se vznášela Evelyn. Díky masce měla přívod kyslíku a na pravý ukazováček a hruď ji nalepili čidla, aby mohli sledovat její fyziologické funkce. Vše se zobrazovalo na tabletu, který Saltykov držel v rukou.  Lucas věděl, že až se Evelyn promění, začne to pravé peklo. "Královna brzy dovrší svého cíle a stane se vyšší bytostí. Žádný člověk ji nebude moci zastavit. Ani její gardu." Lucas se letmo rozhlédl a do srdce ho píchl trn svědomí. "Nezastaví ji ani Stark s tím jeho brněním. Kdo jiný by se ji mohl postavit?" Doktor se až příliš sebevědomě zasmál.

Lucas přikývl a vrátil se pohledem zpět k Evelyn, která na něho hleděla. Krev mu ztuhla v žilách a napjal se. Její oči měly jasně rudou barvu. Jen na něho zírala a pak se podívala na doktora. Lucas mezi nimi nejistě zatěkal pohledem a přišlo mu, že spolu nějak komunikují.

Doktor sáhl rukou pod bílý plášť a vytáhl zbraň. ,,Je mi líto, pane Lucasi, ale víme o Vaší slabosti." Lucas se zděšeně zadíval na Evelyn, která měla opět oči zavřené a nijak nereagovala. Lucas přešel k nádrži a pěstí udeřil do skla.

,,Evelyn, co ti to provedli? To nejsi ty!" Hruď se mu stáhla a znovu udeřil do skla, ale nedočkal se žádné reakce. Podíval se na doktora, který na něho mířil pistolí s vlídným výrazem.

,,Byl jste nám velmi nápomocný, pane Lucasi. Bohužel se obávám, že Vaše svědomí je proti nám." Lucas se rozhlédl a ostatní pracovníci na něho hleděli se zcela netečnými pohledy. Všichni věděli, že to takhle dopadne.

,,Máte poslední šanci. Vezměte si sérum a přidejte se k naší královně," pronesl Saltykov diplomaticky a chvíli si vyměňovali pohledy, než Lucas svěsil hlavu.

,,Dělal jsem pro ni všechno, ale vidím, že jí to nikdy nebylo dost a o lidskost se připravit nenechám."

,,Lidskost bude brzy pouhý přežitek." Saltykov měl v sobě jistý cit pro čest. Lucas zaslechl výstřel a pak nastalo krásné ticho. 

***

Adelais sledovala zachycené záběry a usmívala se. Tohle bude dokonalá příležitost k otestování pár subjektů naostro. Teroristi nejsou žádná výzva, ale trénovaní vojáci ji velmi lákali. Olízla si rty a pak přešla k šuplíku, kde měla mobil. Vytočila hned první číslo a zapnula videohovor.

,,Zdravím, doktore Saltykove," zakřenila se na plešatého známého. ,,Jak se vede?" zeptala se a podle jeho výrazu se nejspíš skutečně něco dělo. 

,,Děkuji ti, slečno Rockfordová, že jsi se konečně ozvala," řekl nerudně a pak se zhluboka nadechl a usmál se. ,,Královna se začala vyvíjet. Za maximálně dva týdny bude vývoj hotov a bude moci opustit laboratoře spolu se svou gardou. Vzhledem k vývoji situace doporučuji zůstat v klidu, Adelais." Poslední slova zdůraznil, ale Adelais jen pokrčila rameny a zasmála se.

,,Na to už je pozdě. Chtěla jsem vyzkoušet pár subjektů a tak jsem je poslala, aby si pohráli s vojáky S.H.I.E.L.D.u," mrkla na doktora hravě než se opět uculila a nevšímala si chladného pohledu muže na obrazovce. ,,Bude to skvělý test. Navíc to odvede pozornost a S.H.I.E.L.D. bude slídit v Iráku. Budou se snažit dostat mě a to jim zabere nějaký čas, takže se nemusíte bát," pronesla s klidem a Saltykov se nad tím zamyslel.

,,Potřebujeme co nejvíce času, Adelais. Pokud se něco pokazí, bude to na tvou hlavu," přísně se jí zadíval do očí. 

,,Mohu říci to samé, doktore. Já ji nehlídám, já pouze testuji. Občas vydělávám peníze," zasmála se a pak zvědavě zvedla obočí, když začal zvonit telefon. Doktor se otočil a zadíval se někam na zem. 

,,Ah, ano... Pan Lucas je mrtvý." Stále držel telefon a přešel k tělu zmiňovaného Lucase Balgina. Vytáhl mu mobil z kapsy a úlisně se usmál. ,,Dělej svou práci, Adelais. Já se postarám o tu svou." Poté zavěsil.

Adelais vrátila mobil zpět do šuplíku a prohrábla si vlasy. Svět se najednou začal hýbat rychleji, ale naštěstí měla svůj svět. Položila si ruku na hruď a oddechla si. Jejím jediným problémem jsou ti vojáci. Postarat se o ně nebude nic těžkého. 

*** 

 Vojáci se shromažďovali a některým se podařilo najít pár přeživších, kteří byli schovaní v domech. Nejdřív je museli uklidnit, jelikož byli dost hysteričtí. I poté, co se uklidnili jim nikdo nerozuměl, ale všem bylo jasné, že jsou vyděšení. Nakonec našli třicet přeživších z celého města. To nebylo mnoho. Dorazila ještě jedna jednotka vojáků a dohodli se, že pár z nich odveze přeživší do nejbližšího bezpečného města. 

Za ty dva dny toho moc nezjistili. Vědec, kterého sem poslali, zkoumal vzorky a snažil se najít krev, která by nepatřila člověku. Město zabezpečili a jelikož se nic nedělo, hodně vojáků se začalo nudit. Mrtvoly vojáci ze středu města odtáhli co nejdál a další posily přijedou snad zítra a už by se mělo konečně rozhodnout, co se bude dít.

Bucky nechal ostatní, ať si dělají svou práci a sám ještě prozkoumával město. Hledal jakékoliv stopy, které by mu napověděly, co se tu stalo. Hlavní stopou byla samotná těla, která byla z velké části zohavena neuvěřitelným způsobem. Buckyho hned napadlo, že by to mohlo udělat akorát zvíře nebo člověk s nějakou mocí, ale podle toho, co pochytil od přeživších, to na člověka nevypadalo. Ukazovali na nebe a pak se snažili naznačit, že to bylo velké a děsivé. Jejich mysl si v té chvíli mohla vymýšlet, ale kdo ví. 

Cukl sebou, když mu v uchu zapípal komunikátor a v uchu se mu ozval známý hlas.

,,Bucky, slyšíš mě?" 

,,Natašo?" zeptal se překvapeně, ale nijak nadšeně. Každopádně to byl člověk, se kterým se dalo pracovat a necítil se u toho tak blbě. Přeci jen měl u všech dost velký vroubek za všechny ty problémy a jediný, komu mohl opravdu věřit, byl Steve. Stále si zvykal, že už věci nejsou tak, jak bývaly, ale zvyk je železná košile. Jediný člověk, se kterým se opravu nesnesl, byl Stark. Ani Steve si s ním v mnoha věcech nesedl a tak se mu spíš vyhýbají a pracují odděleně. 

Avengers sice mají být sjednocení, ale s těmi vztahy uvnitř skupiny 'super hrdinů' to nešlo. Proto spíš pracoval se S.H.I.E.L.D.em, i když jejich důvěryhodnost často kolísala. V podstatě mu to bylo jedno. Jediné, čemu se chtěl vyhýbat, bylo další utíkání a skrývání se. 

,,Dostala jsem zprávu. Za deset minut budu tam. Jak to tam teď vypadá?" zeptala se a Bucky se letmo rozhlédl.

,,Viděla jsi Masakr motorovou pilou?" zeptal se a Nataša si k jeho překvapení pobaveně odfrkla. Takže ano. ,,Tohle neudělal člověk. Na hodně budovách jsou otisky, jako by po nich něco lezlo. Tady jsou stopy. Rozhodně ne lidské." Zastavil se a prohlédl si nedokonalý obtisk ze zaschlé krve. ,,Je možné, že v tom má prsty HYDRA," poznamenal jen tak mimochodem.

,,O tom pochybuji. HYDRA měla vždycky raději techniku. V jejich případě by to město bylo srovnané se zemí."

Bucky se zastavil a naslouchal. Vojáci v dálce po sobě něco pokřikovali, ale Bucky jim moc nerozuměl. Možná se mu to zdálo, ale přišlo mu, že se mu země pod nohama začala lehce chvět. 

,,Něco se děje," řekl chladně a prohrábl si delší vlasy, než pevně uchopil samopal a popoběhl uličkou zpět k ostatním, ale zastavil se. Podíval se na žebřík, který v tom všem bordelu zůstal kupodivu celý. 

,,Zůstaň na příjmu. Za chvíli tam jsem." Bucky ji už nevnímal a rychle vylezl po žebříku na střechu domu, ze kterého měl dobrý výhled na širé okolí. V dálce pár kilometrů od města byla vidět písečná bouře. Bucky o písečných bouřích nic nevěděl, takže hádal. Nevěděl, jestli vznikají i za zcela klidného bezvětrného počasí. Nebylo pochyb, že bouře míří k nim a vzdálenost se docela rychle zkracovala. Nebude trvat dlouho a bouře město pohltí.

,,Míří sem písečná bouře. V tom bych let neriskoval." Sledoval masu rozvířeného písku a prachu a prohlížel si ji. Bylo divné, že se tu objevila z ničeho nic. Nebyl pochyb o tom, že by si takového obřího úkazu každý všiml, tak proč reagují až teď. 

,,Vidím ji. Měli byste se schovat," řekla Nataša a Bucky jen lehce přikývl. Sledoval bouři a čekal, že se třeba zvedne vítr nebo něco takového, ale nic. Jen se ho slunce snažilo upálit. Země se tentokrát citelně zatřásla a z pár domů se odloupla omítka. Po chvilce opět otřes. 

,,Bucky, jsou tam známky života. Ať už tam je cokoliv, je to schované v té bouři. Ta bouře ruší skenery, takže ti toho víc neřeknu." 

,,Hej! Ty! Připravte se na útok!" zavolal ze střechy na kolemjdoucího vojáka. Ten chvíli na Buckyho nechápavě hleděl, než se vzpamatoval a rozeběhl se za ostatními. Země se opět otřásla, tentokrát silně a dům dva bloky od Buckyho se začal hroutit. Tohle začíná být docela nebezpečné. 

,,Bucky, mám další známku života. Přímo pod městem," oznámila mu Nataša a v hlase jí rozpoznal napětí. Bucky na nic nečekal a rozeběhl se zpět k žebříku, aby po něm sjel dolů. Ztěžka dopadl na zem, která se opět zatřásla a slyšel, jak se zřítil další dům. Městem se rozneslo dunivé zařvání a Bucky na chvíli ztuhl. Donutil se v klidu dýchat a zamířil rovnou vstříc té potvoře. Opět se ozvalo zařvání a Bucky vběhl do ulice o pár metrů dál akorát v čas, aby se setkal tváří v tvář s tím tvorem, co se jim prohrabal do města. 

Ani nevěděl, jak by to popsal, kdyby se ho na to někdo ptal. Čtyřnohá stvůra s dlouhým ocasem jejíž tělo bylo pokryto nějakým kostěným pancířem. Ať už to bylo cokoliv, jediné, co ho napadlo, byl zmutovaný krtek velikosti malého autobusu. Když ho stvůra zahlédla, rozevřela čelisti a odhalila řadu ostrých zubů. Hlavu měla ve tvaru lopaty a oči pod čelním hrbolem divoce sledovaly Buckyho. 

,,Pane Bože," vydechl ztěžka, než zvedl samopal ve chvíli, když se monstrum rozeběhlo jeho směrem a začal střílet. Kulky kostěný pancíř poškrábaly, ale neprošly skrz. Bucky při střílení couval, ale monstrum se ani nezastavilo. Úplně zapomněl na tu písečnou bouři, ale to mu teď přišlo jako nejmenší problém. Rychle uskočil stranou, když se po něm krtek ohnal čelistmi. Odkutálel se stranou a hned jak si klekl na koleno, zamířil samopal na rozevřené čelisti, které byly připraveny ho rozsápat. 

Krtek zařval, když se mu kulky zaryly do masa, ale nezastavil se. Bucky opět uskočil a kryl se, když krtek narazil do budovy a divoce metal hlavou ze strany na stranu, takže rozhazoval kolem sebe kusy zdiva. 

,,Fajn, jsem tu a ta písečná bouře se rozplynula. Vidím pět obřích netopýrů a dva obří vlky. Nevím co to je, ale nelíbí se mi to. Ty se starej o svoje, já se postarám o netopýry." Bucky zaslechl snad to nejdůležitější a rychle skočil rozbitým oknem do domu, aby si mohl přebít zásobník. 

Zeď za jeho zády se rozletěla na kusy jako kartón, když do ni narazil krtek tou svou obrněnou hlavou. 

,,Ty mi nedáš pokoj," zavrčel a prach, který vířil vzduchem, mu komplikoval výhled. Krtek po něm skočil a Bucky neměl čas naslepo střílet, takže nastavil ruku, do které se krtek zakousl. Zuby zaskřípaly o kov a Bucky se zapřel, když krtek začal tahat. Vrazil mu hlavici kulometu do mezery mezi zuby a stiskl spoušť. Krtek ho pustil a pak Buckyho nabral hlavou a prorazil s ním zeď. Ještě chvíli se motal, než padl na zem stejně jako dům, který zavalil krtka i Buckyho. 

Bucky musel pořádně zabrat, aby kus střechy ze sebe dostal a se záchvatem kašle se dobelhal na ulici. Byl celý od suti a prachu, ale jinak na tom nebyl nejhůř. Jen doufal, že tenhle krtek tu byl jen jeden. 

Zvedl pohled k nebi, kde Nataša ve stíhačce od S.H.I.E.L.D.u bojovala s velkými okřídlenými mutanty. Z dálky se ozývaly výstřely. Nejspíš už bojovali s těmi vlky. 

Cestou za vojáky si z vlasů vyklepal prach a snažil se vytěsnit tupou bolest v zádech. 

Tenhle svět jde vážně do kytek.