Steve se Samem vystoupili v Central Parku, kde nevládla atmosféra, na kterou byli zvyklí. Armáda si zde udělala centrální stanoviště, a tak tu pobíhali vojáci, a stany s vybavením a počítači zabíralo až moc místa. Steve si hned všiml, že to armáda bere velmi vážně a začal mít trochu obavy, že se to zvrtne. Tohle není poprvé, co New York čelil takové hrozbě, a armáda prokázala jisté nutkání všechno řešit radikálními řešeními. Ne, že by to bylo vždy špatné rozhodnutí, ale Steve se zatím nesetkal s ničím, s čímž by mohl souhlasit.

Vojáci si dvojice nevšímali, ale nešlo si nevšimnout letmých zvědavých pohledů. Nikdo si nedovolil odvrátit pozornost od práce na moc dlouhou dobu. Z dálky se ozýval řev, výbuchy a střelba.

Podle toho, co Steve viděl, usoudil, že jediní lidé, kteří si tuhle situaci užívají, jsou ti schovaní ve stanech. V hlavním stanu byli velící důstojníci, kteří se radili s výše postavenými přes počítače a jedním z nich byl i Thaddeus Ross. Samozřejmě, že se schovával někde v úkrytu a byl dobrý jen na rozdávání rozkazů.

„Ah, kapitán Steve Rogers," pronesl Ross z monitoru a všichni přítomní se otočili k rozhrnutým plentám. Steve kývl na pozdrav a Sam se napjal v ramenou. Náhle se utichlý šum opět vrátil a zájem přítomných opadl hned poté, co si porovnali realitu s představami. Kapitán Amerika nebyl zas tak ohromný chlap, jak si někteří mysleli.

„Jaká je situace?" zeptal se a přistoupil k obrazovkám, na kterých byly přenosy z kamer po celém Manhattanu.

„Situaci máme zcela pod kontrolou," odpověděl jeden z přítomných důstojníků a na jednom z monitorů přepnul záznamy na logo armádních sil. Stevovi toto gesto přišlo nanejvýš podezřelé, ale tady měl minimální moc. Zjistil, že v této době nemá právo strkat nos do věcí americké armády.

„Máme pro Vás úkol," začal Ross a pokynul důstojníkovi, který nastavil přes celou obrazovku jeden ze záznamů z kamer, na kterém bylo poničené obchodní centrum a skupina mutantů. „V tom centru by mělo být uvězněno třicet civilistů. Bohužel se musíme potýkat s náporem nově příchozích mutantů a navíc je tu jistý druh mutantů, který vykazuje nadměrnou inteligenci a vypadá mnohem více jako lidé než zvířata. Dávají nám dost zabrat, jelikož některé neskolí ani protitanková mina."

„Toho jsem si vědom," zamumlal Steve a podíval se na Sama, který si kontroloval zbraně a přikývl.

„Tady jsou veškeré informace," pronesl důstojník a podal mu tablet s holografickou obrazovkou. Netušil, že se jich budou chtít tak rychle zbavit.

„Jsem velmi rád, že můžeme se S.H.I.E.L.D.em takto spolupracovat," řekl Ross a pokynul jim na rozloučenou, než se opět zapojil do rozhovoru s lidmi z armády.

„Spoléháme se na Vás," řekl důstojník a podíval se Stevovi do očí. „Budeme Vás krýt."

„Díky," kývl Steve a pak se otočil k odchodu. Vyšel ze stanu a pročítal si získaná data.

„Tak co tu máme?" zeptal se Sam a nakukoval mu přes paži.

„Mutanti obklíčili budovu a celá jižní část se zhroutila. Podle posledních informací by měli být přeživší v prostorách pod hlavním schodištěm. Tady," ukázal na zvýrazněný bod. „Problém je v tom, že mutantů je dvanáct a můžou kdykoliv přijít další. Navíc je tam jeden z gardy."

„Něco jako Rockfordová?"

„Kdyby se u ní dokončila mutace, tak ano," přikývl Steve a pak zvedl pohled, když se ozvalo praskání a vzduch naplnilo napětí elektřiny.

Po chvilce se objevil zářivý bod, který se přibližoval. Oba rychle ustoupili, když na chodník před ně tvrdě přistála postava obklopena probíjející elektřinou. Stevovi se na chvíli naježily vlasy, než elektřina zmizela, a před nimi stál Brandon v černé přiléhavé kombinéze se stříbrným bleskem na hrudi. Černé vlasy měl rozježené a v očích mu stále jiskřilo.

Sam pootevřel ústa, ale pak zavrtěl hlavou a plácl se rukama do stehen. „Že mě tohle furt překvapuje," zamumlal a zvedl pohled k obloze, jestli se k nim nehodlá přidat další divné dítě.

„Poslali mě sem," řekl Brandon a letmo se rozhlédl. Vojáci se na něho dívali a někteří měli připravené zbraně, ale rychle si uvědomili, že patří k nim, a tak se trochu uvolnili.

„Tak jdeme," pokynul jim Steve. „Nemáme času nazbyt."

***

Hope proletěla rozevřenými čelistmi tak akorát včas, jelikož se hrozivé tesáky zacvakly těsně před jejím únikem. Namířila žihadla na oko monstra a vystřelila. Ještěr švihl ocasem a odklonil hlavu od otravných projektilů.

„Scotte, jak jsi na tom?" zeptala se poté, co se zvětšila, a srazila kolenem ještěra k zemi a další salvou střel do hlavy ho zabila.

„Moment," ozvalo se a neznělo to moc nadšeně. Hope se rozhlédla a cukla sebou, když se kočkovitý mutant nafoukl a prasklo mu břicho.

„Panebože, Scotte," vyhrkla a položila si ruku na břicho, protože měla pocit, že se jí obrátí naruby. Scott se zvětšil celý pokrytý krví a vším možným, co v tom mutantovi bylo.

„Nechci o tom mluvit," řekl a začal se oklepávat. Nápor mutantů už nebyl tak velký, ale Hope si nemohla dopřát ani trochu úlevy. Tušila, že tohle není konec. Vojáci dělali svou práci dobře, ale mutanti je zahnali do ne zrovna dobré pozice. Obklopeni vysokými budovami bez velkých šancí na únik. Samozřejmě by to mohli vzít skrz kanceláře, ale nechtělo se jí riskovat uvěznění pod zbořenou budovou.

„Jak je na tom zbytek?" zeptala se a přešla ke Scottovi.

„Nejspíš dobře." Scott si na chvíli rozevřel helmu a nadechl se čerstvého vzduchu. „O tomhle se mi bude dlouho zdát."

Hope jen protočila oči v sloup a pak se zmenšila a vyrazila pomoct skupince vojáků, kteří za barikádami sestřelovali létající mutanty.

Scott se rozeběhl a přemýšlel, jak se odtud dostat. Zastavil se ve chvíli, kdy se mu začala třást země pod nohama. Nejdřív to byly jen slabé otřesy, ale pak se z nich pomalu stávalo slabé zemětřesení. Vojáci se rychle skryli za barikády, ale nikdo nevěděl, odkud se nebezpečí blíží.

„Scotte," ozval se mu v komunikátoru Clint, „být tebou, tak sbalím ty tvoje kamarády a zdrhám."

Vojáci zvedli hlavu a zadívali se na přilétající quinjet, ale jejich pozornost se rychle vrátila k otřesům. Scott si rychle dal pět k pěti a v duchu zaklel. To něco je přímo pod nimi a dere se to napovrch. Byl rád, že je Cassie v bezpečí, ale i tak měl o ni strach, a celá tahle věc s invazí podivných potvor mu v hlavě dělala chaos. Byl zvyklý bojovat proti zločincům – lidem. Tohle ho dost děsilo.

„Myslím, že máme posily, ale oni taky," zadíval se na silnici, která začala praskat. Na nic nečekal a stejně jako přítomní vojáci se začal stahovat.

Quinjet obletěl oblast a cestou zabil několik mutantů. Hned bylo poznat, kdo letoun pilotuje.

„Kde jsi?" zeptala se Hope a Scott se dostal do bezpečné vzdálenosti, jestli se tomu tak dalo říkat.

„V bezpečí," odpověděl stroze a všiml si Hope, jak letí nad bortící se silnicí. Taky by chtěl křídla. Někteří mravenci mají křídla, no ne?

Jak předpovídal, z podzemí se něco hrabalo na povrch. Na chvíli se jeho pozornost přemístila na nové nebezpečí.

První se z hromady hlíny a betonu objevila hlava velkého tvora, který měl hlavu tvarovanou jako lopatu. Dva páry rudých očí měl schované pod vystouplým čelem. Čelisti měl mohutné a ozbrojené řadou tesáků. Jeho hlava byla velká skoro jako osobní auto a tělo byla masivní hora svalů a kostěného brnění.

Všichni se museli stáhnout ještě o kus dál, aby je nezasáhly kusy silnice nebo hlíny. Z vytvořené díry v zemi se začaly hrnout další tucty mutantů. Obří mutant zařval a jeho dunivý hluboký projev rozvibroval skleněné tabule okolních budov.

Scott stále nemohl uvěřit tomu, co vidí, protože mu to přišlo až příliš nemožné. Tohle přeci nebyla věda, ale šílenství. Trkla ho myšlenka, že věda a šílenství mají k sobě často dost blízko.

Přišlo mu, jako by se díval na obřího obrněného nosorožce, který se rozhodl stát se masožravcem.

Vojáci se rychle schovali a začali střílet na nově příchozí mutanty, ale hbití menší mutanti byli rychlí a navíc jejich obrana vydržela dost kulek na to, aby se k vojákům dostali.

Hope útočila na mutanty, aby si získala jejich pozornost a dala šanci vojákům je zabít. Létala kolem hrozivých čelistí a měla výhodu, že jako malá je rychlejší.

Quinjet proletěl nad obřím mutantem a z letounu vyskočila postava. Scott se musel rychle zmenšit, aby se vyhnul čelistem útočícího ještěra. Vrátil se do své velikosti a vyskočil na barikádu.

„Co to sakra," zaslechl vojáka, který stál kousek od něj, a postava, která vyskočila z quinjetu, se proměnila ve řvoucího zeleného hromotluka, který bez sebemenšího strachu dopadl a udeřil mutanta do hlavy.

„Hulk," vydechl Scott a sledoval, jak se mutant pod náporem útoku skoro skácel k zemi.

Quinjet sletěl níže a z letounu seskočil na zem muž v černé uniformě a černými brýlemi. Hned poznal, že je to Jacquese, jelikož jeho bujnou kštici nešlo přehlédnout stejně jako zásobu čepelí, které měl na zádech, a mečů, které držel v rukou. Na opasku měl další výzbroj. Hned, jak si všiml Scotta, k němu přeběhl a quinjet se vrátil do vzduchu.

„Koukám, že jsme přišli tak akorát v čas," řekl Jacquese a spojil meče do dvojčepele, aby měl jednu ruku volnou. Scott se zadíval na jeho zbraně a mírně přimhouřil oči. Přemýšlel, jestli si je vyrobil sám, anebo mu je vyrobil někdo jiný.

Hulk chytil mutanta za dolní čelist a stáhl ho k zemi. Takže o toho je postaráno.

„Scotte, je tu ještě někdo," řekla Hope a proletěla kolem jeho hlavy, než se zvětšila a postavila se vedle něho. Naklonila se a podívala se na Jacquese, který si do pusy hodil žvýkačku. „Viděla jsem nějakou postavu, ale pak zmizela."

„Budu na to dávat pozor," řekl Jacquese a rozhlédl se. „Jdu na sever." Nikdo nenamítal. Přeci jen bude dobré mít pokrytou větší plochu. „Clinte, budeš krýt ze shora."