Adelais měla pevnost v Íránu ráda. Byl tu klid a ona tu měla hlavní slovo. Seděla ve své kanceláři a spokojeně čistila rozebranou loveckou pušku z osmdesátých let. Bývalý majitel s ní lovil lvy v Africe. Úctyhodná zbraň, která pilně naplňovala svůj účel. Ona sama měla na zdech kůži lva, tygra a leoparda. Neuznávala trofeje z bezbranné kořisti, jakou byli býložravci. Tím by se člověk neměl chlubit. Ona by se jim vysmála. Trofej z predátora byla něco úplně jiného. Na stěně za jejími zády viseli vypreparované hlavy jejích oblíbených kočkovitých šelem. 

Adelais byla však hrdá na jinou svou trofej, kterou měla vystavenou na svém stole v rohu. Láhev s hlavou své matky. Její matka byla její predátor, kterého bylo třeba odstranit a dokázat tak, že není na vrcholu jak si myslela. Nenáviděla ji a nyní si mohla vychutnávat své vítězství. 

Když pušku vyčistila, opět ji složila a odložila stranou. Zadívala se do mrtvých očí oholené hlavy ženy, která ji dala život. 

,,Kdysi jsi mi říkala, že jsem k ničemu. Přítěž, mrcha, parazit a odpad. Chápu, že kurva s dítětem si moc peněz nevydělá, ale byla to tvá volba. Tvoje slabost, že jsi se mě nedokázala zbavit dřív," uchechtla se a nevěřícně zavrtěla hlavou. "Hm, ale co jiného bys mohla dělat? Nic jiného než tělo jsi neměla." Pomalu se postavila a obešla stůl, aby se mohla naklonil a lépe si prohlédnout obsah lahve. Poklepala prsty na sklo a zlomyslně se ušklíbla.

,,Matko má, ubohá jsi to trofej. Když se nad tím teď zamýšlím, nebyla jsi výzva," zasmála se a vzala láhev. Otočila ji a z blízka si prohlížela bezvýraznou tvář a široce rozevřenýma očima. "Ani pes by po tobě neštěkl, kdybys neroztahovala nohy. Nedívej se tak na mě," zamračila se a znechuceně si odfrkla. ,,Nezasloužíš si takový komfort," pronesla chladně a bylo rozhodnuto. 

Spolu s lahví vyšla z místnosti a vyrazila do podzemí. Přítomní vojáci ji ochotně uhýbali z cesty a neodvažovali se podívat na předmět, který nesla v rukou. Její pohled odrazoval kohokoliv, kdo by na ni chtěl promluvit. Její vzhled velmi mátl a hodně lidí už na to doplatilo. Její rázné kroky rezonovaly v chodbách a dveře se ji otvírali už jen díky tomu, že ji vojáci slyšeli přicházet. 

Cesta do podzemí byla dlouhá. V pevnosti byly výtahy, ale Adelais neměla náladu prostor sdílet s dalšími lidmi a pak nečinně stát a čekat. Seběhla schody a z třetího patra se do podzemí dostala za pár minut. 

Podzemí bylo složeno z klecí, které držely všechny přítomné pokusy pod zámkem. Díky nepřetržitému opakování příkazu pro klid tu bylo ticho. Tvorové v klecích se chovali jako obyčejná zvířata, kterým nehrozí žádné nebezpečí. Jedničky visely na madlech hlavou dolů jako netopýři a občas po sobě něco zavřískaly. Trojky, obří mohutná čtyřnohá stvoření, která dobře fungovala jako beranidla, ležela a líně pohazovala krátkými ocasy. Adelai však mířila ke klecím úplně vzadu, kde uchovávaly Pětky. Tyto stvůry s konstitucí kočkovité šelmy i přes příkaz klidu chodily sem a tak a neustále zkoumaly okolí. Dlouhými bičíkovitými ocasy švihaly sem a tam a neustále vrčely. Největšímu kousku naměřili v kohoutku tři metry a půl. Průměr byl tři metry a to bohatě stačilo. Adelais je vnímala jako nádherná stvoření. Stejně jako ostatní i ony měly kostěný pancíř a ten jim dělal na hřbetu ostny. Z jejich očí vyzařovala divokost i vysoká inteligence. Drápy cvakaly o podlahu klecí a občas se ozvalo zařinčení, jak jeden z kousků vrazil do mříží. 

Adelais přistoupila k alfě, která výrazně vyčnívala díky své výšce. Nejvíc na nich obdivovala jejich čelisti, které připomínaly krokodýla. Za první řadou dlouhých tesáku se skrývala další řada menších tesáků, které navazovaly na svalovinu a díky tomu je Pětky mohly vysunou před první řadu, zakousnout se a kořist vtáhnout do tlamy. 

Alfa se na ni zadívala a nasála vzduch. Poznávala ji a přistoupila blíž ke mřížím. Adelais se rozmáchla a hodila sklenici do klece. Alfa se ani nehnula a zvědavě si prohlédla rozbité sklo. Očuchala hlavu a bez váhání ji chytila do čelistí, nadhodila a s klapnutím zmizela v její tlamě. 

,,Díky," uklonila se nádhernému stvoření a zasmála se. Když se otočila, měla opět dobrou náladu a byla připravena pracovat. Když se vracela zpět do kanceláře, odchytil ji Gerhard. 

,,Slečno Rockfordová, v sektoru čtyři jsme zachytili neznámé jednotky mířící na sever," řekl a sebejistě kráčel vedle ni. 

,,Ou, není tam to město, co jsme nedávno vystavili testu Jedničky?" Gerhard přikývl a sledoval ji očekávajíc rozkazy. Adelais se na chvíli zamyslela, ale vlastně měla plán vymyšlený předem.

,,Sledujte je," řekla nakonec a oplatila mu pohled. "Pokud to bude S.H.I.E.L.D., pošlete jim pozdravy." Gerhard přikývl a zastavil se. Zapnul komunikátor na svém uchu a hned vydával rozkazy. Adelais se vrátila do své kanceláře a usmívala se. 

Posadila se za stůl a promnula si ruce. Měla by dát vědět Královně. 

***

,,Nesnáším písek," zabručel Bucky a promnul si spánky. Už od chvíle, co se ocitl v obrněném vozidle S.H.I.E.L.D.u, ho bolela hlava a vážně se netěšil na nesnesitelné vedro a otravný písek. Na tuhle misi se rozhodl jít sám. Chtěl si ještě pár věcí vyžehlit a Steve neměl čas, Sam najednou taky, Clint byl zase pryč a Natasha měla misi mimo státy. Hulk by byl moc nápadný a navíc nechtěl riskovat, že by Bannera cestou nevyhodil z auta za jízdy. Ve voze vládlo ticho. Vojáci drželi bobříka mlčení a tak si spíš povídal sám se sebou. 

Tal Afar už nebyl daleko a za tu dobu v autě začal uvažovat nad tím, že písek není tak hrozný na rozdíl od vydýchaného malého prostoru. Zavřel oči a znovu si v duchu projel informace a plán. 

Útok neznámých sil, město plné mrtvol a vlády všech zemí zatloukají a zatloukají. Každopádně svět slaví, jelikož se jednalo o město zamořené teroristy, ale nikoho nezajímá osud civilistů, kteří ve městě žili i přes přítomnost teroristů. Neměli moc na výběr. Jich bylo patnáct plus on. Takže nebude skromný a zaokrouhlí to na padesát. 

Považoval to za rutinu. Prohlídka vyvražděného města nebude nic těžkého. Zažil mnohem horší věci. I tak měl stále zvláštní pocit v žaludku, že je něco špatně. S.H.I.E.L.D. byl opět tajnůstkářský, což mu lezlo na nervy. 

Ze předu se ozvalo zaklepání a řidič oznámil příjezd. Zastavili a zadní dveře se rozevřeli dokořán. Vyskákali postupně a první kryli zbytek, kdyby došlo k útoku. Samopaly připravenými k okamžité palbě prohlíželi okolí. Když vyskočil Bucky, nepočínal si tak upjatě. Nejdřív se protáhl a pak uvolněně popadl svůj samopal a rozhlížel se kolem. 

,,No co to kurva..." Když říkali vyvražděné město, čekal těla válející se na zemi s dírami v těle. Nečekal neforemné kusy těl, které visely i na elektrickém vedení, a zdi obarvené litry krve. 

Bucky už začínal chápat, proč mu bylo blbě. Tohle není rutina.