Adelais netušila, proč tu je a jak k tomu vlastně došlo. Wanda ji ani nemusela přemlouvat. V jejím nitru se kroutil červík pochybností a měla pocit, že se stane něco divného. Něco, čeho bude litovat do konce života. Navíc jí to přišlo jako deja vu.

Bucky ležel na lůžku, a buď tvrdě spal, nebo byl v nějakém limbu. Mohli do něho dát dost léků, aby prospal celý den. Přišel jí celý pomačkaný a zanedbaný. Vylézt z lůžka by mu určitě prospělo. Na sobě měl volnější bílé triko s krátkým rukávem a přikrytý byl od pasu dolů.

Netušila, jestli tu vůbec může být. Nikoho se neptala a nikdo jí nic neřekl, když sem šla. Každopádně jí Wanda řekla, že s ní chce mluvit, takže už musel být vzhůru a musel mít návštěvy. Nebo s ním mluvila za pomocí těch svých schopností? Těžko říct.

Zhluboka se nadechla a zadívala se na Buckyho klidnou tvář. Pomalu natáhla ruku a pohled jí sklouzl k jeho levé paži. Lehce našpulila rty a přimhouřila oči. Člověk musí na něco umřít, a jestli jí tou protetickou paží urazí hlavu, nebude to tak špatná smrt.

Jemně chytila jeho předloktí a zvedla paži do vzduchu. Byl úplně tuhý, a když paži pustila, plácla sebou zpět na matraci. Přišlo jí, že se vrátila zpět do svých pubertálních let, protože za normálních okolností by ji to nenapadlo. Také byla možnost, že se naopak probudila její dospělá část, na kterou celou tu dobu usedal prach. Znovu zvedla paži a začala prsty přejíždět po jeho předloktí. Ty žíly a svaly. Bez ostychu položila dlaň na jeho biceps a pohladila ho, než ho lehce zmáčkla. Ať už s ním tehdy dělali cokoliv, tohle se jim povedlo.

Pomalu stáhla ruku a v půlce pohybu se zarazila.

Bucky se na ni díval s nakrčeným obočím a jeho oči byly chladnější než kdy dřív. Adelais pootevřela ústa, ale žádná výmluva ji upřímně nenapadala. Zhluboka se nadechla a pak mu možná až moc rázně položila ruku na předloktí a usmála se. Stále žádné výmluvy.

„Co to děláš?" zeptal se a v tu chvíli pustila jeho paži, kterou hned stáhl k tělu a letmo se na ni podíval, jakoby ho snad nakazila.

„Upřímně, nebo si mám něco vymyslet?" zeptala se a založila si paže na hruď.

„Upřímně," odpověděl a pomalu se zvedl dosedu.

„Osahávala jsem tě," řekla narovinu a sledovala jeho reakci, která přišla hned, jak vypustila ta slova z úst. Cítila na dlani slabé příjemné svrbění.

Bucky viditelně tu informaci zpracovával a pak se k jejímu překvapení usmál. Nebyl to jen takový letmý úsměv, ale hřejivý úsměv od ucha k uchu. Pokrčil pravou nohu, loktem se opřel o koleno a dlaní si zakryl tvář.

Nevěděla, jestli se snaží zakrýt fakt, že se právě křenil, anebo tím chce naznačit, že ona je naprostý blbec. Ať už si myslel cokoliv, Adelais na sebe byla docela hrdá.

„Vždycky, když se proberu, tak vidím tebe," podíval se na ni a prohrábl si vlasy.

„Kupodivu vždycky skončíš mimo kvůli mně," posadila se na postel a snažila se o tom mluvit s nadsázkou, ale neměla z toho dobrý pocit. „Začíná mi to být i líto." Musela se hodně snažit, aby při těch slovech zachovala pobavený úšklebek.

„Teď to nebyla tvoje vina," řekl a myslel to vážně. Těšilo ji, že ji v tomhle případě všichni neobviňují.

„Promiň," vydechla a lehce zaklonila hlavu, „nečekala jsem, že bude mít něco takového v plánu a ani jsem nevěděla, že něco takového umím."

Bucky se na chvíli zadíval z okna a pak sklonil hlavu. Prsty si zajel do vlasů a nastala chvíle ticha. Adelais se chvíli dívala před sebe, než se letmo podívala na Buckyho, který stále seděl jako klubíčko neštěstí.

„Očividně máme smůlu," řekla po chvíli a natočila se k němu, „nebo štěstí? Každý by tomu asi říkal jinak."

Bucky zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Víc se napřímil s paží stále opřenou o koleno a mírně pozvedl obočí, když se zeptal: „Co ty jsi vlastně zač?"

Adelais nad tou otázkou musela chvíli přemýšlet. Jak by tu otázku mohla pojmout, ale nakonec se rozhodla zachovat kodex upřímnosti.

„Narodila jsem se v Anglii. Můj otec byl boháč a na takové lidi se lepí pijavice. Jednou z těch pijavic byla moje matka, která bohužel otěhotněla, a tak si ji táta vzal, kvůli své pověsti. Bylo to hezké, pokud opomenu svou matku. Otec po několika letech zemřel a já s matkou skončila na ulici," začala a dívala se Buckymu do očí, které ji kupodivu uklidňovaly, ale i tak se jí o tom nemluvilo zrovna nejlíp. Rozhodně jí to přišlo přijatelnější než čtení ze složek. „Věci nešly nejlíp. Snažila jsem se dostat pryč, ale než jsem našetřila dost peněz, matka se mě rozhodla prodat nějakému chlapovi. Vypíchla jsem mu oči palci, ubodala svou matku a pak skočila z okna," řekla a ošila se, když jí tělem projel chlad.

„Byla to sebeobrana..."

„Možná u toho chlapa, ale matku jsem zabila čistě ze vzteku, a protože mi to v té chvíli přišlo správné," přerušila ho a pak lehce zavrtěla hlavou. „Každopádně jsem nějaký ten pátek strávila v kómatu a pak skončila na psychiatrii, kam za mnou přišli ti dva a odvedli mě do pevnosti, kde jsem žila. Přišlo mi, že nemám jinou možnost, a že mě ani nic lepšího nečeká, takže jsem dělala to, co chtěli. Bavilo mě to."

„Bavilo?" zeptal se Bucky a mírně nakrčil obočí.

„Bavilo mě vést lidi a ovládat mutanty. Pak jsi přišel ty s Nat a jeden z mých lidí poslal tajné Saltykovy složky, ve kterých byla vedena moje mutace. Začal s tím už v té době, kdy jsem byla v kómatu, takže i kdybych odmítla jejich pomoc, nejspíš by mě unesli tak i tak," pokrčila rameny a odvrátila pohled. Promnula si čelo a zhluboka se nadechla.

„Ostatní to ví?" mírně se k ní naklonil, ale tváří mu přejela bolest, a tak se znovu napřímil a protetickou paží se chytil za ránu na břiše.

„Samozřejmě," odfrkla si, a i když si všimla jeho bolesti, nechala ho. Jen ho sledovala, kdyby se to náhodou horšilo. „Tedy všichni vědí, že jsem mutant, ale o tom ostatním nejspíš ví jen Steve, Fury a ty... a nejspíš Wanda, protože se mi hrabala v hlavě."

Adelais se na chvíli zamyslela nad tím, co jí Wanda říkala. Možná s ní Bucky vůbec mluvit nechtěl, ale ona ano. I když si říkala, že s ním mluvit nechce, někde těšně pod povrchem si přála mu to vysvětlit.

„No, budu muset jít," pronesla náhle a povzdechla si. „Máme důležitou schůzi," snažila se znít vážně, ale všechno zkazil pobavený úšklebek. Schůze to bude, ale rozhodně ne důležitá. Spíš pěkně trapná. Vůbec nevěděla, co má pro dnešek Fury v plánu, ale byla zvědavá. Slezla z postele a pootočila se k němu.

„Snaž se," řekl Bucky a pomalu si lehl.

„To určitě," pronesla s notnou dávkou ironie. „Ty nezlob."

Letmo mu mávla na rozloučenou a vyšla z pokoje. Zavřela dveře a chvíli stála na chodbě, než vyrazila na setkání poslední záchrany. Přemýšlela a nakonec došla k závěru. Byla to důvěra, že?

***

Tony roztáhl paže a vykouzlil úsměv, „Zlato, jsem doma!"

Pepper vyšla z pokoje a v rukou držela desky s papíry. Podívala se na Tonyho tím svým káravým pohledem, ale nakonec se usmála a přešla k němu blíž.

„To je dobře, bez vás tu byl moc klid," řekla a hned mu podala desky a z kapsy saka vytáhla propisku. „Doufám, že jste nezapomněl na fakt, že vedete firmu."

Tony si desky i propisku vzal, ale obojí hodil na stůl. Jeho rozjasněný výstup šel stranou a nastal čas na vážné téma. Podíval se na Pepper, která pozvedla nechápavě obočí a ještě více projevila překvapení, když ji Tony chytil za ruku a pokynul. Oba se posadili na pohovku a Tony si nervózně promnul ruce.

„Pepper, jste to nejlepší, co mě kdy potkalo," začal a dle jejího výrazu nezačal zrovna nejlépe. „V poslední době se stalo pár věcí, které mi změnily život." Nemyslel zrovna svůj pobyt v nemocnici. Na to nechtěl myslet a především ne na to, co ho do té nemocnice přivedlo.

„Mám se bát?" zeptala se Pepper a mírně jí cukl koutek do úsměvu.

„Mám dceru," řekl, protože už to nedokázal držet pod pokličkou. Podíval se Pepper do očí a nemohl si nevšimnout, jak rudne.

„Cože? Jak jako, že máte dceru? Kdy jste to zjistil a víte jistě, že je to pravda? Nemůžete si jen tak dělat dcery!" Podobnou reakci čekal a hned, jak začala mávat rukama, ji chytil pevně za ramena.

„Říkám ti to, protože jsi jedna z mála, na koho se můžu spolehnout. Kdyby se mi cokoliv stalo, bude to na tobě a na Hoganovi. Je to moje dcera na dvě stě procent," schválně přešel do tykání. Stejně to vykání chtěl nějakou dobu prolomit.

V tu chvíli do obýváku vešel Hogan a v rukou držel papírové sáčky napěchované jídlem z Burger Kingu. Pepper se na něho podívala a zamračila se.

„On o tom věděl déle než já?" nařkla Happyho, který se zarazil a zatěkal mezi nimi pohledem, než mu došlo, o čem mluví.

„Byly to okolnosti," pokračoval Tony a chytil Pepper za bradu, aby se ji podíval do očí. „Nebyl jsem si jistý, co mám dělat, ale teď to vím a bude to fajn," řekl optimisticky a pustil Pepper, která už trochu vychladla. Stále vypadala dost šokovaně, ale už nezvyšovala hlas a nemáchala rukama. „Je to rozumná holka a setkáš se s ní ještě dneska."

„Oh Bože, co jsi to provedl?" plácla se dlaní do čela a zabořila se do pohovky.

„Bylo to před šestnácti lety, a tak nějak jsem o ní věděl, ale nesměl jsem se s ní stýkat," postavil se, aby se vyhnul jejímu vzteku, ale žádný nepřišel.

„Ty jsi to věděl celou dobu?" zeptala se a mírně pozvedla obočí. „A nikdy jsi nic neudělal?"

Tony zavrtěl hlavou, ale nakonec pokrčil rameny. Nechtěl se do toho zamotávat zase od začátku.

„Bylo to přání matky," vložil se do toho Happy a položil jídlo na stůl, „která zemřela za podezřelých okolností a teď žije sama s babičkou."

„Našla mě, protože její máma zanechala hodně stop, které vedly ke mně a pak už to nějak šlo samo," řekl Tony a přistoupil k oknu, díky kterému měli krásný výhled na New York.

„Vlastně to není nepravděpodobné vzhledem k tvé minulosti," začala Pepper vyrovnaným hlasem a zastrčila si pramen světlých vlasů za ucho.

Tony se zamračil a založil si paže na hruď. Ještě ho bude strašit možností, že těch potomků po světě pobíhá víc.

„To mění hodně věcí. Právnické věci a dědictví," mávla lehce rukou a pak se natáhla po balíčku. Vytáhla z něj cheesburger, a i když se snažila dodržovat zdravou výživu, nemohla si pomoc a zakousla se do něj, jako by to bylo její první jídlo za celý den. Bylo vidět, jak jí v hlavě proudí myšlenky a mezi obočím se jí udělala vráska.

„To nespěchá," vydechl Tony a otočil se na patě. Rozešel se a cestou si vzal balík s jídlem. „Jdu pracovat. Kdyby mě někdo hledal, tak tu nejsem... pokud by to nebylo vážně důležité." Byl rád, že ho nechali odejít a zamířil do své laboratoře.

Zastavil, když mu v kapse začal zvonit mobil. Na vytahování neměl čas, a tak zmáčkl tlačítko na hodinkách, které přesměrovalo hovor do sebe. Obrazovka se změnila z číslic na světle modrou obrazovku se jménem.

„Pane Starku, jsem rád, že opět chodíte mezi živými," ozval se Fury a Tony si povzdechl. Zrovna na něho neměl vůbec náladu.

„Já nikdy neumřel," řekl jen tak mimochodem a pak raději přešel k věci. „Co chcete?"

„Všechno potřebné máte poslané. Dejte mi pak vědět. Samozřejmě beru na vědomí vaši dočasnou omezenou volnost. Nemůžeme si zahrávat s vaším zdravím."

„Vy jste tak pozorný," pronesl ironicky a otevřel laboratoř. Zůstala přesně taková, jak ji zanechal, za což byl rád. Pytel s jídlem hodil na stůl a sám se posadil na židli.

„Jako vždycky. Pozdravujte slečnu Pottsovou a nedělejte nic, co bych vám nedovolil." Hovor se vypnul a Tony protočil oči v sloup.

„Snadnější by bylo se zeptat, co by mi dovolil. J.A.R.V.I.S.i?"

„Vítejte zpět, pane Starku," ozval se klidný hlas, který naplnil celou místnost.

„Co mi to poslal?"

„Informace k iniciaci Avengers," odpověděl J.A.R.V.I.S. a Tony se nechápavě zadíval na obrazovku. Cože? Už zase? Tímhle si už prošel, ne? Bohužel to nebyly složky jeho týmu, ale vyskočila na něho skupina cizích lidí. O některých slyšel. Třeba o tom zmenšovacím kašparovi a to jen díky tomu, že znal doktora Pyma a jeho práci. Kluk, kašparova přítelkyně, mušketýr, blondýna a dalších pár lidí, kteří by potencionálně mohli být v týmu.

„Co to Fury zkouší?"

„Snaží se zastavit tohle," řekl J.A.R.V.I.S. a obrazovku pohltily záznamy z událostí minulých dní. Mutanti, mutanti a další mutanti.

„Sakra," pronesl a pak se zadíval na jeden ze svých obleků. Tohle mu neprojde ani náhodou.