Lauren ležela a pomalu se probírala z podivného snu, který po pár vteřinách zapomněla. Vzhledem k pocitu, který sen zanechal, byla ráda za jeho vyšumění. Protáhla se a začala si uvědomovat, kde a s kým vlastně je. Kolem pasu měla omotanou paži a cítila pravidelné oddechování. V hlavě jí naskočila vzpomínka na včerejší večer a hned věděla, co a jak.

Pomalu se otočila tváří v tvář spícímu Michaelovi. Všichni ve spánku vypadali tak klidně a mírně. Bylo to až k nevíře. Nevydrželo mu to moc dlouho, a když ucítil pohyb, mírně nakrčil obočí a protáhl se.

Pomalu se stáhla na kraj postele a sledovala, jak se probouzí. Nejdřív se k ní otočil zády, než se zvedl na lokti a prohrábl si vlasy.

„Dobré ráno," pozdravila zdráhavě jeho záda a mírně se usmála, když se k ní otočil čelem. Podíval se jí do očí rozespalým pohledem a černé vrabčí hnízdo potřebovalo víc než jen prsty. Lauren se neubránila a při tom pohledu se zasmála.

„Dobré ráno," zamumlal a posadil se. Věděla, že Michael není žádné ranní ptáče, ale na jednu stranu byla ráda, že je vzhůru. Vždycky jí bylo trapně, když vstala dřív a pak musela čekat, než se vzbudí.

„Asi bych měla pomalu vyrazit," začala a sama se posadila. „Babička bude nejspíš pěkně vzteklá." Ta představa se jí moc nelíbila, ale počítala s tím už od chvíle, kdy jí napsala tu zprávu. Nebude naštvaná kvůli Michaelovi, ale protože jí to nemohla říct z očí do očí a nedomluvili se na tom. Babička vždycky byla ráda, když se spolu dělily o podstatné informace.

„Nechceš se aspoň nasnídat?" zeptal se a odhrnul Lauren pramen rezavých vlasů z čela. To nevinné gesto ji překvapilo a cítila, jak se jí do tváří nahrnulo horko. Michael se na ni díval skoro až něžným pohledem, ale nic neřekl a vylezl z postele.

Lauren chvíli vstřebávala ten okamžik, ale pak se postavila a vzpomněla si, že se jí Michael na něco ptal.

„Snídani? Jo, já nevím," zamumlala a podrbala se ve vlasech. „Nerada bych tu zacláněla."

„Rodiče ještě nejsou doma. Kdyby byli, nebyl by tu takový klid," řekl a prsty si pohrával s vlasy. Moc dobře věděl, že kdyby tu byli, tak by nemělo cenu ji přemlouvat.

„Dobře, zůstanu," přikývla nakonec a usmála se, „ale uděláš mi něco dobrého."

Michael se na ni zadíval s prsty stále ve vlasech. Přišlo jí, že o něčem přemýšlí. Škoda, že mu do hlavy nevidí.

„Samozřejmě," přikývl a pokynul jí, aby ho následovala do kuchyně.

Lauren se už od rána cítila zvláštně. Jinak. Bylo to Michaelovým chováním nebo tím vším, co se jí dělo? Michael hodil párky do vody v malém hrnci a pak si sedl k Lauren. Kuchyň měli spojenou s jídelnou a jediné, co je nějakým způsobem oddělovalo, byla linka, nad kterou visela drobná světla.

Po Dory nebylo nikde ani stopy, což bylo dobře.

„Rád bych tě doprovodil domů," řekl a položil si ruce na stůl. Měl v plánu říct ještě něco jiného, ale neměl odvahu. Rozhodně by bylo lepší, kdyby byli pryč z domu, a proto ji taky chtěl doprovodit.

„Uhm, tak jo," pokrčila rameny Lauren. Neměla s tím problém, a když už si o to řekl, tak ho nechtěla odmítat.

„Půjdeš dneska za Starkem?" zeptal se.

„Já nevím. Asi záleží, jestli on bude chtít mluvit se mnou. Kdyby něco, tak mi určitě Hogan dá vědět," odpověděla a pak se zarazila. Vlastně on neví, kdo je Hogan. On ani neví, že se zná s Peterem, který ve volném čase bojuje se zločinem. „Hogan je Starkův kamarád a taky osobní bodyguard."

„Jo, tenhle Hogan," kývl Michael a na chvíli měl pocit drobné nenápadné žárlivosti. „Takže teď je to i tvůj bodyguard?"

„No, tím si nejsem tak jistá, ale nejspíš ano," pokrčila rameny a usmála se.

Do jídelny vešla Dory a podívala se na Lauren jako na nějakou nemoc. Michael se postavil a mírně nakrčil obočí, když si všiml toho pohledu.

„Dobré ráno," pozdravil a Dory se na něho podívala a její pohled se nijak neměnil. Bylo to zvláštní, jak se její chování měnilo, když v její blízkosti byla Lauren. „Co si dáš ke snídani?"

„Něco," podívala se na Michaela a pak ho obešla, když vyrazila k lednici. Vytáhla z ní jogurt a z šuplíku vytáhla lžičku. „Jdu do pokoje." Tohle byla poslední slova, která řekla, než zase zmizela.

„To bylo divný," zamumlal Michael a přešel ke sporáku, aby ho vypnul a začal servírovat.

„Mně taková přijde pořád," pokrčila rameny Lauren a nelámala si hlavou svou upřímnost. Michael nijak nenamítal a přinesl jí talíře s párky, chlebem a hořčicí. Super snídaně pro správné začátky úspěšných dnů. Lauren počkala, dokud se Michael nevrátí se sklenkami s pomerančovým džusem a neposadil se.

Byl by to hezký začátek dne, kdyby se z venčí neozvalo auto a následně se neozval hlas, který Lauren moc dobře znala. Přijeli Michaelovi rodiče. Stačilo pár vteřin a dveře se rozletěly dokořán.

Lauren ztěžka polka sousto a rychle ho zapila.

„Zlatíčka, jsme doma!" zavolala Michaelova matka Juliet a hned se vřítila do jídelny. Byla vysoká a to měla na sobě ještě lodičky. Vysoká a kostnatá žena s krátkými černými vlasy a stejně černýma očima. Hned v závěsu šel její manžel Simon, který též disponoval výškou a sportovní postavou. Krátké kaštanové vlasy měl ledabyle sčesané na stranu a ani nezvedl pohled od mobilu.

„Dobrý den," pozdravila Lauren a nejistě se napila džusu.

„Lauren! Co ty tu? To je překvapení. Doufám, že se o tebe Michael hezky postaral," usmála se a Lauren jí úsměv oplatila a přikývla.

„Jdu se osprchovat," oznámil najednou Simon a odložil mobil. Jeho tmavě modrý oblek byl trochu pomačkaný a ani se nenamáhal dopínat košili. Na Lauren se ani nepodíval a sundal si sako, které hodil přes opěradlo židle, a pak následovaly manžetové knoflíčky, které položil na stůl.

„Jistě, drahý," uculila se Juliet a rychle ho letmo políbila na tvář. „Jsme vám překazili romantickou snídaní, jak koukám," pronesla, když se podívala na jejich talíře a letmo zavrtěla hlavou. Očividně si představovala nějakou chia kaši rozmixované okurky, nebo co ona vlastně jí.

„Jak to, že jste přijeli až teď?" zeptal se Michael a její poznámku zcela ignoroval.

„Zlato, okolnosti se mění a potřebovali nás," usmála se a pak se podívala na ty manžetové knoflíčky. Povzdechla si a natáhla k nim ruku.

Lauren se na knoflíčky podívala a upřímně se jí vůbec nelíbily. Byly kulaté a byla v nich vyražena nějaká... chobotnice?

„Já toho chlapa jednou přerazím. Nechává všechno pohozené, kde se mu zlíbí," zavrčela a vzala i jeho sako. „No, užijte si snídani. Já jsem akorát zralá do postele. Pozdravuj babičku, Lauren." A byla pryč.

„Dojez a půjdeme," řekl Michael polohlasem a sám do sebe narval zbytek snídaně až neuvěřitelně rychle. Lauren neváhala a snídaně v ní zmizela jak nic. Dopila džus a už byla na cestě do pokoje, aby se oblékla.

„Díky za snídani," zastavila se ve dveřích a podívala se na něho s úsměvem. Michael přikývl a začal sklízet ze stolu. Chudáka ho v tom nechala, ale bude ráda, že budou pryč.

***

Adelais přecházela po svém pokoji. Byla to cela, ale raději tomu říkala pokoj. Můžou si říkat cokoliv, ale stejně skončí v cele, protože je zločinec.

Včerejšek byl zvláštní. Když všichni seděli v té zasedací místnosti, měla pocit, že k nim patří. Byl to hezký pocit, ale když se rozešli, ta mlha se rozplynula a opět se musela smířit s realitou. Zajímalo by ji, jestli to tak je i s Avengers. Když je boj, jsou spolu a jednají spolu jako tým, ale když je po konfliktu, otočí se k sobě zády a dělají, že se neznají? Byla si jistá, že i přes ty řeči o celistvosti a týmové práci, jsou stejně rozdělení a jsou chvíle, kdy si zcela nevěří. Uměla si představit Starka a Rogerse, jak se hádají. Oba mají jiný pohled na svět a hodnoty. V tomhle týmu to bude ještě horší, protože se někteří znají déle a jiní pár hodin.

Cukla sebou, když se ozvalo zaklepání a Adelais si vzpomněla, že tady potřebují svolení ke vstupu.

„Dále," zvolala a posadila se na postel. Do cely vešla Wanda a hned za sebou zavřela dveře. Na sobě měla rudo černý korzet, černou sukni nad kolena a opět byla ověšená různými cetkami, které ve výsledku nevypadaly tak hrozně.

„Ahoj," pozdravila ji Adelais a letmo si ji prohlédla.

„Ahoj, neruším?"

„Ne," odpověděla a letmo se rozhlédla, ale očividně neměla nic důležitého na práci. V cele se toho moc dělat nedá a Fury jí sem nedal ani křížovky.

„Slyšela jsem o tom novém týmu," začala Wanda a posadila se na postel kousek od Adelais.

„A co si o tom myslíš?" zeptala se Adelais a v hlavě se snažila uhádnout, proč sem přišla. Proč zrovna za ní.

„Je to nebezpečné," odpověděla skoro bez zaváhání a podívala se Adelais do očí. „Byla jsem v Hulkově hlavě a věř mi, že naštvat ho není nic těžkého. Jestli ho ovládne Královna, nadělá velké škody. Všichni jsou v nebezpečí, pokud budou blízko Královny." Adelais se stále tázala, proč přišla za ní.

„Proč to neřekneš rovnou Furymu?" zeptala se Adelais a snažila se znít vlídně.

„Protože když s tím přijdeš ty, budou tě víc respektovat," odpověděla Wanda a mírně pokrčila rameny. Adelais píchlo v hrudi a měla pocit, že její seschlé srdce o milimetr povyrostlo. Ona se jí vážně snažila pomoct?

„Zamysli se nad tím," pootočila se k ní Wanda. „Kdo může bojovat s Královnou? Přímo." Zněla vážně zapáleně, a proto se nad tím Adelais hluboce zamyslela.

„Já," začala počítat na prstech a zapíchla pohled do země, „ty a někdo, kdo nemá mozek?"

„Přesně tak," usmála se Wanda a Adelais cukl koutek do úsměvu. „Potřebujeme mluvit se Starkem."

„Ale co jsem slyšela, tak Stark má domácí vězení," řekla Adelais. Jo, uměla dobře odposlouchávat cizí rozhovory.

„No, my tak přesně nebudeme potřebovat přímo Starka, ale jeho brnění," řekla Wanda a Adelais se jí zadívala do očí. Mírně přimhouřila oči a pak nevěřícně zavrtěla hlavou. Wanda pozvedla obočí a lehce naklonila hlavu na stranu.

„Nechápu, proč nevyhodí toho šaška s křídly a nevezmou místo něho tebe," řekla Adelais a jemně Wandu plácla po rameni, když se postavila. Wanda se mírně usmála a také se postavila. Upravila si sukni a pak pokrčila rameny.

„Někteří mi taky zrovna nevěří," řekla a pak hrdě pozvedla bradu a podívala se Adelais do tváře. „Každopádně by s tebou chtěl někdo mluvit."

„Kdo?"