Cestou ji přemohla únava a zmohla se jen na mlčení. Přemáhala se, aby na lavici ve quinjetu nezamhouřila oči. Občas sledovala své spolucestující, ale nebylo moc o co stát.

Sam si vytáhl mobil a neustále se nad ním poškleboval. Adelais po chvíli usoudila, že si s někým píše a ten někdo nejspíš bude žena. Steve zamyšleně hleděl před sebe a Clint se věnoval obrazovce, na které projížděl záznamy. Ona se nudila, a proto měla chuť spát. Naštěstí cesta do Triskelionu nebyla tak dlouhá a než ji dostihla opravdová krize, Clint oznámil přistání.

Triskelion byla základna ve Washingtonu, D. C. a už od pohledu vypadala jako sídlo něčeho velkého. Rozsáhlý komplex zabírající skoro celý ostrov, na kterém byl Triskelion postaven.

Adelais musela uznat, že ať už tu budovu stavěl kdokoliv, měl docela vkus. Budova byla osvětlena několika světelnými reflektory a všechny příjezdové cesty lemovaly zářivky s bílým světlem.

Po cestě i takto pozdě přijížděla dvě černá auta, která zastavila před hlavním vchodem. Oni však letěli za budovu, kde v její těsné blízkosti protékala řeka.

„Tady let 357, žádáme o povolení přistát," pronesl Clint do komunikátoru a z druhé strany se ozval ženský hlas.

„Povolení uděleno, agente Bartone." Voda pod nimi začala vířit, jak se zpustilo otevírání vstupu do podzemních hangárů. To hučení se nedalo přeslechnout a v Adelais to vyvolalo vlnu zvědavosti, která z ní trochu té únavy vyhnala. Postavila se a přešla do řídící kabiny k ostatním.

„Páni," kývla uznale a podívala se na Steva, kterému jen lehce cukl koutek. Pro někoho by nemuselo být příjemné přistávat skrz temnou díru, která se nad nimi pak zavře s dalším hučením, když se voda vracela na své místo. Adelais to nevadilo. Bylo to vzrušující a při pohledu dolů se jí na okamžik zatajil dech.

Nikdy neviděla nic takového. Další tucet quinjetů a dalších letounů. V dálce zahlédla i další helicarrier. Celý obří hangár byl osvícen silným světlem, takže jí přišlo, že je zase den. Najednou bylo po únavě.

Přistáli a pak se ocitla v zajetí Steva a Sama. Každý se postavil z jedné strany, a i když se tvářili jakoby nic, Adelais bylo jasné, o co jde. Clint vystoupil první a Adelais s doprovodem byla hned v závěsu.

„Agente Bartone," kývla na pozdrav agentka Hillová, která na ně čekala a společnost jí dělali čtyři agenti. „kapitáne Rogersi, pane Wilsone a slečno Rockfordová, Fury už netrpělivě čeká a má hosty." Její tón při posledních slovech poněkud zhořkl. Její pohled se na chvíli zastavil na Stevově tváři, ale ten jen lehce zavrtěl hlavou, a tak se ani neptala.

„Jací hosté?" zeptal se Sam a mírně pozvedl obočí. Všichni se připojili ke skupince, když se dala do pohybu, a Hillová srovnala krok se Stevem.

„Noví Avengers," odpověděla a usmála se mírně. „Budete mít radost. Zatím přijeli jen čtyři. Doktora Bannera určitě znáte. Scott Lang s doprovodem a pan šermíř. To jméno je fakt příšerný."

„Radost? Já mám spíš obavy," řekl Sam vážně a Clint se jen uchechtl, ale nic neřekl.

„Nemusíte," pronesla s pozitivním nádechem a pootočila se k nim, „protože vy budete jejich koučové."

Adelais věděla, že jí se to netýká, a tak ji na chvíli zahřála dávka škodolibosti.

„A slečna Rockfordová do toho programu spadá taky."

„Cože?!"

***

V konferenční místnosti panovala poněkud napjatá atmosféra. Co jiného by Fury měl očekávat od skupiny navzájem si cizích lidí. Scott Lang přišel, ale společnost mu nedělal doktor Pym, ale jeho dcera Hope van Dyne, která vypadala, že má situaci zcela pod kontrolou. Ze Scotta měl Fury opačný dojem, když sledoval jeho marné výrazy při čtení složky na stole. Banner vypadal vyrovnaně, ale jeho lehkou nervozitu prozrazovaly prsty, které si neustále pohrávaly s brýlemi v rukou. Jacques Duquesne si opřel hlavu do dlaně a znuděně trhal kousky z papíru, které pak sroloval do kuliček a cvrnkal je přes stůl na prázdné místo naproti.

Fury, i přes ten pohled na přítomné, měl jistotu, že to vyjde.

Do místnosti přišla agentka Hillová a spolu s ní dovnitř vešel Clint, Sam, Steve i Adelais.

„Kapitán Amerika," vyhrkl Scott a v očích mu zajiskřilo. Jacques líně zvedl pohled a pak se napřímil a odsunul židli od stolu, když si dával nohu přes druhou s lišáckým úsměvem, který mu ještě více dodával vzhled mušketýra z příběhu Dumase. Van Dyne se zvedla jako první a přistoupila ke kapitánu Rogersovi.

„Kapitáne, Hope van Dyne," natáhla k němu ruku a mírně se usmála. Steve ruku přijal a docela ho překvapilo, jak pevný má stisk. Takhle se přivítala i se zbytkem.

Scott přistoupil ke Stevovi a díval se na něho s tím nadšeným pohledem plným očekávání. Natáhl k němu ruku a hned jak ji Steve stiskl, začal s ní třást.

„Jsem Váš velký fanda, Scott Lang. Nemůžu uvěřit, že budeme spolu... víte co. Co se Vám stalo?," zeptal se s úsměvem od ucha k uchu.

Steve mu trochu nejistě úsměv oplatil. „Nic zvláštního," odpověděl.

Scottův pohled sklouzl k muži vedle Steva a jeho nadšení lehce opadlo.

„Nazdar, Tik-ťaku," pozdravil Sam a Scott konečně pustil Stevovu ruku, se kterou stále poněkud nepřítomně třásl.

„Pardon," omluvil se Scott.

„No super," ozvala se Adelais a její hlas zaplnil místnost, „můžeme už přejít k věci, ne?" Cestou k židli odstrčila stranou Scotta a natáhla se po složce, která se válela na stole. Sedla si a hodila nohy na stůl. Na chvíli místnost zaplnilo šoupání židlí, ale pak se ozval Jacques.

„Takový temperament," řekl bez jakéhokoliv přízvuku a prohlížel si Adelais, která mu pohled oplatila a mírně pozvedla obočí. Špinavě blond vlasy se mu lehce vlnily k uším a lemovaly jeho útlý obličej. Pečlivě pěstovaná bradka a knír mu dodávali ten správný francouzský vzhled. Zbytek tváře mu pokrývalo světlé strniště. Jeho oříškově hnědé oči lemované hustým obočím ji propalovaly skrz naskrz. „Vy jste určitě ta mutantka, že?"

„Prosím, můžeme probrat naši budoucí spolupráci," vložil se do toho Fury. Očividně jeho přítomnost měla minimální účinek.

„Ano, to jsem. Vy jste," píchla prstem do papíru a pobaveně se ušklíbla, „vážně mušketýr. Asi si na té vizáži stavíte celou kariéru. Děláte vystoupení na zámcích a středověkých oslavách?" zeptala se a zabodla pohled do těch jeho jiskřivých očí. Muselo mu být něco málo přes třicet, takže nemohl být o tolik starší než ona.

„Když budete hodná, přijdu Vám udělat soukromé vystoupení do cely," odpověděl zcela v klidu a usmál se.

„Díky Bohu, že to se nikdy nestane," zavřela složku a založila si paže na hruď.

„Mohli bychom se... přesunout k věci?" Všichni se podívali na Bruce, který zatím působil jako naprostý stín, kterého by si člověk vůbec nevšiml. Kdyby tu seděl Hulk, byl by to hned jiný pocit.

„Vy dva toho nechte," řekl přísně Steve a sedl si vedle Adelais, aby ji když tak umravnil. To samé udělala agentka Hillová u Jacquese. Když zavládl klid, Fury si je prohlédl svým přísným okem.

„Scott Lang a Hope van Dyne přišli na mou žádost a se svolením doktora Pyma. Pan Jacques Duquesne je zde kvůli snížení jeho trestu a možnosti místo vězení skončit na podmínce," věnoval chladný pohled arogantnímu Francouzovi, který jen přikývl. „Doktor Bruce Banner též přijal mou žádost a nakonec Rockfordová."

„Námitka," ozval se Sam a zamračil se na Furyho. „Nevěřím jí a nikdo by neměl. Možná, že nám teď pomáhá, ale jak to bude vypadat v boji? Nevěřím ani jemu," poukázal na Jacquese.

„Věřit mi nemusíš. Já budu dělat jen to, co budu muset. Nechci skončit v base na doživotí," řekl s nadsázkou.

„Co jsi provedl?" zeptala se Adelais se zájmem, který ho očividně potěšil.

„Zabil pár lidí a -"

„Tak dost!" Stevův silný hlas zarazil všechny hovory a možná i myšlenkové pochody. „Tři mí přátelé jsou kvůli těm vědcům a jejich plánům na lůžku. I když se vám to možná zdá neuvěřitelný, ona v tom v podstatě nemá prsty." Adelais sledovala Steva s překvapeným výrazem. Nečekala, že by ji začal bránit. „I když neměla moc možností, stále ji to zcela neomlouvá, ale i tak tady nikdo nebude házet špínu na druhé, jasné?"

Všichni nakonec souhlasili. Dokonce i Jacquese, který se poté na Steva zadíval poněkud chladně. Adelais zajímalo, jaké lidi zabíjel, že si vysloužil doživotí. Punisher taky zabíjel zločince a nakonec skončil ve vězení. Takže to zabíjení nakonec vyjde nastejno.

„Jediné, co musíme udělat, je nakopat jim prdele," ozval se Clint a poklepal prsty o desku stolu. „To tu zvládne každý, ne?"

Hope si založila ruce na hruď a usmála se, „Samozřejmě, že umíme."

„Víc než to," připojil se Bruce a atmosféra se přeci jen uvolnila.

„Takže jsme se shodli na jedné věci," začal Fury vážným tónem. „Udělíme jim lekci, na kterou jen tak nezapomenou. Zítra se opět sejdeme v plné zbroji a seznámíme se trochu víc tělo na tělo," usmál se Fury a pak pokynul rukou vzhůru. „Jste rozpuštěni, prozatím."

Ať už to vypadalo jakkoliv, tak byl Fury rád. Měl tu skupinu mladých lidí, kteří budou moci ukázat svůj potenciál, a to on sledoval velmi rád. Bannera znal a jeho přítomnost ho těšila, protože Hulk je síla, která jim v této věci hodně pomůže. Jediné, co mu ještě prolétávalo hlavou, bylo, zda dorazí ještě těch pár lidí, které pozval. Jeho pohled se však na chvíli zastavil na Stevovi, který bude muset projevit svůj vůdcovský talent. A pak tu byla Rockfordová a Duquesne, kteří představovali riziko. Zhluboka se nadechl a věřil svému instinktu.

„Takže jsme Kick-ass Avengers," řekla Adelais a zasmála se, i když po ní Steve hodil pohoršený pohled.

Steva zasáhly pochybnosti. Přeci jen on bude vést tenhle tým.