Adelais neměla nejlepší pocit z přítomné atmosféry. Přišla jí těžká a nepříjemná. Snažila se něco vyčíst ze tří mužů ve quinjetu a s jistotou mohla říci, že Steve se též necítil zrovna uvolněně. Přišlo jí, že je z ní nervózní, ale umí to skrývat. Skrývat před svými kolegy, ale před ní to nedokázal. I když ji to trochu děsilo, momentálně byla za svou novou mutaci ráda. Když se nad tím zamyslela, mohla by vycítit i lhaní a podobné věci, které v člověku vyvolávají reakce. Možná to mělo něco společného s hormony nebo metabolismem. Zas tak detailně se o to nezajímala a asi nikdy nebude.

Clint pilotoval a byl to typ člověka, který si očividně raději všímal svých věcí, než aby strkal nos do cizích záležitostí. To se nedalo říct o Samovi, který se Steva vyptával na všechno možné a probírali spolu tu opuštěnou budovu, do které měli namířeno.

„Budu vás potřebovat venku, kdyby se cokoliv stalo," řekl s klidem Steve a Sam se naklonil, aby se podíval na Adelais sedící jako na trestné lavičce.

„A ona půjde s tebou?" zeptal se Sam a znovu se narovnal.

„Same," povzdechl si Steve a podíval se svému příteli do očí, „věř mi. Budeš mi krýt záda, a kdyby se cokoliv dělo, počítám s tebou."

„A co já?" ozval se náhle Clint a otočil se s pozvednutým obočím.

„Budeš hlídat, jestli nepřijdou nějaké zprávy od Furyho, a kdyby něco, budeš dělat to, co vždycky," Sam naznačil střelbu lukem a pobaveně se ušklíbl.

„Jasně. Moc se neškleb," ukázal na stále imitujícího Sama, „jinak ti prdel zachraňovat nebudu."

Adelais je sledovala a pak protočila oči v sloup. Otočila se víc zády ke skupince a přehodila si nohu přes druhou. Z nějakého důvodu ji iritovalo, že nejsou vynervovaní a napjatí. Buď to stále brali na lehkou váhu, nebo už na podobné věci byli natolik zvyklí, že to vážně ani brát nemohli. Možná ji to iritovalo z toho důvodu, že mezi těmi mutanty žila a chtěla, aby lidem naháněli strach. Teď proti nim bude bojovat čistě ze sobeckých důvodů. Avšak rozdíl byl mezi jejími mutanty a ostatními. Už teď přemýšlela, kam se asi poděla Alfa a co se s ní stalo. Mrzelo by ji, kdyby ji zabili. To neplatilo o mutantech, se kterými se v blízké budoucnosti setká. Jejich smrti litovat nebude, ale i tak by ráda v jejich tvářích viděla nějakou vážnost a strach.

„Za chvíli tam budeme," oznámil Clint a nastavil autopilota. Adelais zpozorněla a podívala se na ně. Zvedla pohled ke Stevovi, který se k ní vydal a mírně přimhouřila oči. Posadil se opět vedle ní a nemohla si nevšimnou, jak se mu na okamžik napjaly svaly ve tváři.

„Jdeme si hrát na hrdiny? Tedy, ty můžeš. Já nevím, co budu dělat," řekla trochu kousavě a Steve si povzdechl a prohrábl si vlasy.

„Rockfordová..."

„Adelais, prosím," přerušila ho hned a ušklíbla se. I kdyby se měli roztrhat na kusy, nenechá si od něho říkat příjmením.

„Dobře, Adelais," opravil se a podíval se jí do očí, „budeme spolu spolupracovat. Nepochybuji o tvých schopnostech a chci tě ujistit, že jestli něco zkusíš, tentokrát ti to neprojde." Jeho ledový tón i pohled Adelais rychle přesvědčil, že to myslí vážně.

Mírně naklonila hlavu na stranu a prohlédla si tu vážnou kamennou tvář. Bylo to jednoduché. Byl upřímný a pokud něco řekl, myslel to vážně. Stál si za svým jako skála. Kapitán Amerika, který kdysi vystupoval jako maskot, teď rozhodně naháněl strach.

„Já vím," pronesla klidně s trochou přemáhání. Chtěla by ho provokovat tak moc a přišlo jí to hrozně lákavé. Opřela se loktem o koleno a položila si bradu do dlaně, než Stevovi věnovala svůj nevinný úsměv. „Budu jedno ucho, kapitáne."

Bylo vidět, že jí Steve zrovna nevěří, ale nejspíš to uznal za dostačující. Adelais ho však chytila za předloktí a zabránila mu v úniku z její přítomnosti. Udělala to i proto, že si chtěla jednoduše sáhnout.

„Nejsem hrdina jako ty. Nemám v povaze lidem krýt záda a starat se o jejich bezpečí, když se věci pokazí. Pokud se věci opravdu pokazí, nehodlám si s tebou hrát na Kapitána a jeho podržtašku, takže buď si budeš honit ego sám nebo si zachráníme krk společně a jednoduše zdrhneme," řekla a myslela to vážně, ale ne jako on. I když si v duchu slibovala, jak si zachrání krk hned, jak dostane příležitost, nedokázala si to představit v reálu. Nemohla ho tam nechat, i kdyby se stalo cokoliv. Její situace by se zabitím Rogerse nijak nezlepšila.

Stevovi cukl koutek do slabého úsměvu a mírně zavrtěl hlavou. Na chvíli se zadíval na své dva kolegy, kteří si připravovali věci do terénu.

„Možná nejsi hrdina, ale to po tobě ani nechci. Chci, abys byla přesně taková, jako když jsi zachraňovala své lidi z té pevnosti před vybombardováním. Zachraňovala jsi i Buckyho s Natašou, i když jsi to v té chvíli nejspíš ani nevnímala," řekl najednou vlídným hlasem, který Adelais překvapil.

Napřímila se v sedu a semkla rty, než se krátce tiše zasmála. Ten chlap se jí snad zdál. Na chvíli si představila, kdyby mu opravdu bodla dýku do zad a utekla. Skoro jí to bylo až líto.

„V tu chvíli mi šlo jen o to, abych měla šanci těm parchantům prohnat kulku hlavou a o to mi jde i teď," zavrčela a pak se zhluboka nadechla, než se postavila a zadívala se na něho. Musel zvednout hlavu, aby ji viděl do tváře. „Ale máš pravdu. Když si budeme házet klacky pod nohy, ničeho nedosáhneme," lehce mávla rukou, než si paže složila na hruď. „Takže bychom se měli asi připravit, že?" ustoupila, aby se Steve mohl postavit.

„Jistě," přitakal a pokynul jí, aby ho následovala. Co o ní vlastně věděl? Byla paličatá, panovačná a tvrdohlavá. Nechtěla, aby lidé věděli o její dobré stránce. Když převezme kontrolu nad její mutací, bude schopná mu vykloubit rameno. S tím se dá pracovat.

„Neumím bojovat, ale umím trochu střílet," řekla, když došli k vybavení. Steve jí podal opasek se základnám vybavením, který si hned připnula a pak zbraň. Černá matná pistole s dlouhou hlavní a optikou s laserem, díky kterému se lépe mířilo. Nebyla nejlehčí, ale díky tomu měl člověk pocit, že opravdu drží zbraň.

Adelais si ji prohlédla a pak zkusmo zamířila. Do zorného pole jí vešel Sam a zasekl se na místě, když si všiml zbraně. „Kdo jí dal zbraň?" zeptal se a utahoval si chrániče předloktí.

Adelais sklopila zbraň a zkontrolovala zásobník, než ji zasunula do pouzdra na opasku. Steve jí podal dva náhradní zásobníky, které si zasunula do opasku, který dále obsahoval baterku, kapesní nůž, malou lékárničku a dva kouřové granáty.

„Už jsme tady," oznámil Clint a všichni se nahromadili u předního skla.

Byla tma, nacházeli se někde na severu Bronxu a budova byla přesně tak opuštěná a nevlídná jako na fotce. Ještě přibylo pár stromů a křovisek. Nic nenaznačovalo, že by tu někdo v blízké minulosti byl, ale první dojem mohl klamat. Více se dozví, až budou na pevné zemi.

„Tak jdeme na to," vydechla Adelais a na chvíli se jí stáhl žaludek.

***

Quinjet osvěcoval budovu bílým světlem a všechno v cestě tvořilo dlouhé stíny. Adelais stála vedle Steva, který v levačce držel svůj štít.

„Fajn, jdeme dovnitř. Same, ty hlídej a Clinte, ty zůstaň v hnízdě," řekl Steve, než se vydal k budově. Každý měl v uchu komunikátor, aby byli ve spojení. Adelais se vydala hned za ním a už teď z toho měla špatný pocit.

„Cítíš něco?" zeptal se a dočkal se negativní odpovědi.

Dostat se dovnitř nebylo nic složitého. Šedá budova s plochou střechou vypadala spíš jako skladiště, ale pravda byla jinde. Velké staré plechové dveře, které na sobě měly zažranou rez, byly dost velké na průjezd dodávek. Kousek dál byly normální dveře, které stačilo vykopnout a ocitli se na vrátnici. Očividně tu nechali všechno, co jim přišlo nedůležité.

Papíry, desky, stará elektronika, kterou by s trochou štěstí Stark rozchodil. Když vyšli z vrátnice, vešli do haly.

„Páni," vydechla tiše Adelais. Buď to všechno bylo nepotřebné, nebo měli dost naspěch, protože hala byla plná beden a baleného zboží, které určitě mělo nějakou cenu.

Baterky jim poskytly dost světla, ale i tak měla Adelais pocit, že ta tma je neproniknutelná. Spíš za to mohl ten prach, než hustota tmy. Nemohla si nevšimnout kanystrů se žlutým plamenem na obalu. To si musí zapamatovat.

Instinktivně se držela blízko Steva, který ji nijak neodháněl. Věřila, že je statečná, ale realita byla trochu jiná.

„Máš strach?" zeptal se po chvilce Steve a zastavil se s kuželem světla na plechových dveřích mířících na schodiště.

„Trochu," přikývla a na chvíli se začala soustředit. Zavřela oči a ponořila se do sebe, aby využila své schopnosti. Snažila se něco vycítit a po chvilce opravdu něco cítila.

Otevřela oči a podívala se na Steva, který ji zvědavě sledoval. Podíval se jí do očí a mírně nakrčil obočí. Nejspíš její oči nabraly zase ten zvířecí vzhled.

„Neboj, jsem to stále já. Něco tu je, ale nevím co. Přišlo mi to takové nejasné," pokrčila rameny a sama nevěděla, jak by to nazvala. Zamlžené, skryté a temné.

„Fajn, tak půjdu první," řekl a pomalu otevřel dveře. Adelais se za něj schovala a Steve nastavil štít. Před nimi bylo schodiště do suterénu. Adelais mu svítila na schody, které vypadaly už tuplem jako z hororu. Samozřejmě to byl jen její iracionální strach, který překonala a následovala Steva.

Schody končily chodbou vedoucí k těžkým kovovým dveřím s vyskleným zamřížovaným okýnkem. Už jen to v ní vyvolalo další vlnu úzkosti.

Rozvířený prach tančil ve světle baterky a bylo zde cítit něco nasládlého. Vzduch byl těžký a teplý.

„Možná bychom se měli vrátit a zkusit jiné dveře," zamumlala poté, co spolkla knedlík v krku a vytáhla zbraň. „Něco tam je."

Steve se napjal a pevněji sevřel popruh štítu. Očividně ho její varování neodradilo a pomalu se vydal ke dveřím, které byly pootevřené.

Adelais už na schodišti začalo bušit srdce a teď bušilo jako o život. Ještě trochu a možná by se jí prorvalo hrudí ven. Začalo jí být vedro a na čele cítila kapku studeného potu. Cítila, že Steve byl též napjatý, ale rozhodně neměl strach.

Dveře se otvíraly dovnitř a po chvíli napětí je Steve otevřel dokořán, ale nic na ně neskočilo. Přivítala je opět jen tma a ten puch.

Těžce se zde dýchalo a hned, jak jim baterky osvítily místnost, pochopila proč. Byla to místnost plná skříní a plechových vitrín, ve kterých byly chemikálie a nádobky s bůhví čím. Na vrchních policích byla naložená embrya různých zvířat i člověka v odlišných stádiích vývoje. Všechno bylo zanesené vrstvou prachu a některé nádoby byly rozbité.

Na druhém konci místnosti našli stůl, na kterém se válely kosti různých tvarů a velikostí a ze stěny za stolem visely polorozpadlé kůže.

Adelais zkoumala vitríny a světlo ozářilo seschlou mrtvolu pavouka, který se válel mezi baňkami. Naskočila jí husí kůže a v další chvíli stála na druhé straně místnosti u další vitríny, která snad neobsahovala žádný mrtvý hmyz.

„Co, co tu sakra dělali?" zašeptala Adelais a snažila se přečíst název jedné z látek, ale ze štítků nevyluštila nic. Latina se jí vyhnula obloukem. Na zemi se válelo pár listů, ale neměla v plánu na cokoliv sahat.

„Nevím, ale připomíná mi to učebnu chemie a biologie v jednom," zamumlal Steve, když si prohlížel kosti na stole.

„Steve," sykla Adelais, když došla k postranním dveřím. Opět se jí rozbušilo srdce jako o závod a rychle zacouvala. Omylem vrazila do Steva, ale nijak se nad tím nepozastavovala a naopak jeho přítomnosti využila. Baterku zahákla za opasek a chytila Steva, kterého přetáhla před sebe jako štít.

Steve se na ni zaskočeně podíval, ale pak si odfrkl a zadíval se na zem před dveřmi. No, rychle pochopil, o co jde.

Krev. Krev, která bila do očí, protože na rozdíl od všeho ostatního kolem, byla prakticky čerstvá.