Fury z celé situace měl hrozný bolehlav. Prášky sice pomáhaly, ale nechtěl je brát moc dlouho. Zhluboka se nadechl a zadíval se na lákavou krabičku na stole, ale nakonec ho odlákalo klepání na dveře.

Dveře se automaticky otevřely a Fury zvedl pohled od papírů. Do kanceláře vstoupil Steve a na sobě měl jen civilní oblečení. Jeho výraz byl plný starostí a nebylo těžké odhadnout proč.

„Kapitáne," pozval světoznámého hrdinu dál a poukázal na židli.

Steve kývl na pozdrav a posadil se na nabídnutou židli. Prohrábl si vlasy a pak se zadíval na papíry na Furyho stole.

„Máte plán?" zeptal se Steve a aniž by se více ptal, Fury mu podal složku, kterou si prohlížel. Prolistoval pár papírů a pak si odfrknul. Složku položil na stůl a papíry rozložil na desku stolu.

„Tohle je váš plán?" Fury si nevšímal Stevova pochybovačného pohledu s náznakem vzteku. Doufal, že zrovna v něm to vyvolá větší zájem.

„Jestli jste si náhodou nevšiml, Rogersi, naši nejlepší lidé jsou připoutáni na lůžko. Stark se sice probral, ale neočekávám od něho okamžitou akci. Barnes i Nataša skončili na přístrojích. Zase," zdůraznil a zadíval se přísně do světle modrých očí. „Kdo nám zbývá?"

„Fury, rozhodně se dají sehnat lepší lidé, než oni," zaprotestoval Steve a vzal si jeden z papírů jako názorný příklad. „Jacques Duquesne? Jeho trestní rejstřík je dost dlouhý."

„S tímhle bych nezačínal. Moc dobře vím, co jsou zač, a i tak si za svým výběrem stojím. Duquesne je nejlepší šermíř na světe a viděl jsem záznamy, které mě velmi zaujaly."

„Scott Lang? Brandon Sharpe je vysokoškolák. Nemůžeme do toho zaplést děti," hodil papíry zpět na stůl a zadíval se na ředitele s nakrčeným obočím.

„Pan Sharpe si je zcela vědom svých schopností a možností a jeho přítomnost už je potvrzená. Pan Lang našemu zájmu neunikl a majitel toho obleku je starý známý. Přesvědčíme je, aby nám pomohli." Steve chvíli vypadal, že se zvedne a odejde, ale nakonec se uvelebil na židli a promnul si tvář.

„Věřte mi, že sledujeme dost lidí, kteří by v budoucnu mohli obohatit náš tým," položil si ruce na stůl a lehce se naklonil. „A věřte mi, že jsem odhodlaný podstoupit rizika, abych zastavil tuto hrozbu."

„Já to chápu, ale nejsou trénovaní a tohle není boj proti lidem. Sami nevíme, proti čemu stojíme," povzdechl si Steve a letmo se mu před očima objevil obraz jeho přátel v bezvědomí na lůžku.

„Proto budeme potřebovat Rockfordovou," řekl Fury narovinu a Steve zpozorněl. Zamračil se a zavrtěl hlavou. Fury tuhle reakci očekával.

„Myslete si, co chcete, ale budeme ji potřebovat. Wanda Maximoff ji pomůže a zajistíme, aby ta takzvaná 'královna' nezískala nad jejím tělem kontrolu, jako předtím. Pokud vím, tak i ve quinjetu na chvíli ztratila kontrolu a vedla si dost dobře," řekl Fury vážně a poslední větu jen tak poznamenal a sledoval kamenný výraz muže na druhé straně stolu.

„Netušili jsme, že toho bude schopná," řekl Steve chladně a naklonil hlavu na stranu.

„To nikdo. Postaráme se o ni a nebudeme ji šetřit," ujistil ho Fury a na chvíli se zamyslel. Musel ji ochránit před vládou a jinými organizacemi. Chtěl by ji, dalo by se říci, pro sebe. Rozhodně to není člověk, který by se měl zavřít do vězení a nevyužít jeho potenciál.

„Co budete dělat s ostatními lidskými mutanty? Budou pod vlivem Královny a po její smrti by měli být při smyslech, ne?" Steve mírně pozvedl obočí a znovu si vzal papíry, aby si je lépe prohlédl.

„To nevíme jistě, ale pokud to bude ten případ, pokusíme se jim pomoci," odpověděl klidně Fury, ale nevěřil, že to bude tak snadné. Možná už nebude koho zachraňovat a pokud ano, rozhodně to s nimi neskončí dobře.

„Co Banner?" zeptal se po chvíli ticha Steve.

„Není zrovna nadšený a nemůžeme ho nutit násilím, takže si jeho přítomností nemůžeme být jisti," zavrtěl lehce hlavou a jeho pohled opět zabloudil ke krabičce léků.

„Hledáme jejich skrýš i možná místa, kde by mohly být skryté pevnosti, ale zatím nic. Zátah na Balgin's Care je teď všude v novinách, ale nikde jsme nenašli stopy. Jediným vodítkem je Rockfordová a její lidé plus záznamy z vyšetřování od Allen Forge, které poslal Stark. Jestli chcete, můžete se na to podívat," s těmi slovy se pomalu postavil a přešel ke skříni, ze které vytáhl papírovou bednu se všemi materiály.

„Třeba uvidíte něco, co nám unikalo," položil věci na stůl a Steve se postavil. Podíval se na bednu a pak zpět na Furyho.

„S těmi lidmi to myslíte vážně? A já... já je budu vést možná na jistou smrt," začal a Fury ho hned zastavil s mávnutím ruky.

„Nedělejte z toho takové drama, Kapitáne," podíval se mu do očí a pak vzal bednu a vnutil mu ji to rukou. „Je to mise jako každá jiná."

„Podívejte se na to a... a možná by jste si měl vzít i tohle," vzpomněl si Fury a vytáhl ze šuplíku další složku, kterou položil na bednu a poklepal na ni prstem. „Možná přeci jen najdete nějaké sympatie, až si tohle přečtete."

Steve se na něho podíval trochu nechápavě, ale pak přikývl a vyrazil ven z kanceláře. Fury se usadil zpět za stůl a konečně se natáhl po krabičce a jeden prášek bez váhání spolkl.

***

Wanda seděla u lůžka a občas se podívala na Adelais, která ležela na boku a občas sebou cukla. Četla si sbírku básní a čekala, až se žena probudí. Nechtěla jít na ni násilně. Stačilo, že se jí hrabala v hlavě a zjistila všechno. Doslova. Podle ní to nebyl zas tak špatný člověk. Jen potřebovala pomoc. Za těch několik hodin si dokázala udělat obrázek, a tak se jejího probuzení nebála.

Po hodině se začala probouzet, a když se jejich pohledy setkaly, Adelais se zamračila a zmateně zatěkala pohledem kolem sebe. Posadila se a prohrábla si rozcuchané vlasy. Na sobě stále měla to špinavé potrhané oblečení, ve kterém přijela.

„Co se stalo?" zeptala se. Najednou se napjala a odhodila přikrývku, když slezla z postele a předstoupila před Wandu, která dál s klidem seděla na židli. Zavřela knížku a položila ji na nyní prázdnou postel.

„Nejsou mrtví, ale těžce zranění," odpověděla narovinu Wanda a postavila se. Nebylo těžké uhádnou, na co se bude ptát jako první a nemínila lhát.

„Sakra," povzdechla si Adelais a založila si ruce na hruď. V očích se jí zableskl vztek. Nakonec si povzdechla a podívala se na ni zvědavě. „A ty jsi kdo?" zeptala se.

„Já jsem Wanda. Poslali mě za tebou, abych ti pomohla," odpověděla a mírně se na Adelais usmála a ta jen přikývla a letmo si ji prohlédla. Netušila, jaký dojem na ženu dělá. Na sobě měla černé lehké šaty, červenou koženkovou bundu a černé tenisky. Jako vždy se jí na prstech lesklo několik prstenů a na krku měla stříbrné řetízky s různými přívěsky.

„Hm, jak přesně pomohla?" zeptala se a začala se procházet po místnosti, ale netrvalo dlouho a průzkum vzdala. Nebylo tu nic zajímavého.

„No, budu se snažit, aby jsi nepřišla o kontrolu nad svou myslí a tělem," odpověděla Wanda a odhrnula si pramen tmavých vlasů z tváře.

„A-ha," přikývla Adelais a podrbala se ve vlasech. Znovu si povzdechla a promnula si čelo. Bylo na ní vidět, že moc dobře ví, co se bude dít a nebo co nastane.

„Každopádně se máš vykoupat a převléknout," řekla Wanda a přerušila její tok myšlenek. Adelais se na ni podívala a nejistě se usmála.

„Jo, to by bylo super," přikývla a podívala se na své oblečení. Wanda bez váhání přikývla a pokynula jí, aby ji následovala. Neměla tu odvahu jí říct, že o ní ví všechno, a tak jí dělala jen tichého společníka, ale jak se ukázalo, Adelais i po tom šoku byla docela komunikativní.

„Takže, kolik lidí mě chce zabít?" zeptala se a Wanda se na ni nejistě podívala.

„Nikdo, pokud vím," odpověděla a sama se nad tou otázkou zamyslela, ale nikdo ji nenapadal. Ani Steve, který byl naštvaný, by ji jistě nezabil.

„Ty se mě nebojíš?" zeptala se Adelais.

Wanda se na ni podívala a zavrtěla hlavou. Proč by se jí měla bát? Věděla, že by jí úmyslně neublížila a vlastně to byla dost zajímavá osobnost.

„Tak to je fajn," zasmála se a otřela si dlaně do nohavic kalhot. Wanda ji zavedla do sprch pro ženský personál, kde momentálně nikdo nebyl. Žádný luxus to nebyl, ale i tak to bylo slušné a Wanda věděla, že v té pevnosti takové sprchy neměli. Byly horší.

„Páni," kývla uznale Adelais a překvapeně se podívala na Wandu, která už stála s kupkou oblečení v rukou. Adelais si ji prohlédla a pak se jí podívala do očí a usmála se.

„Díky," vzala si oblečení a prohlédla si ho.

„Kdyby ti bylo velké nebo malé, je tu plná skříň jiného oblečení," ukázala Wanda na plechovou skříň, která se nedozavírala a pak se otočila k odchodu, ale pak se zastavila a pootočila se. Adelais si už sundala halenku a prohlížela si modřiny a rány. Když zachytila její pohled, pozvedla obočí a halenku hodila na zem.

„Bude dobře, uvidíš," řekla Wanda a pak odešla.

***

Adelais zůstala zaskočeně stát, a když se zavřely dveře, nejistě se rozhlédla kolem a přemýšlela nad jejími slovy. Netušila, co tím přesně myslela. Nakonec nad tím zavrtěla hlavou a svlékla se.

Konečně se mohla vykoupat a jelikož to bylo na náklady někoho cizího, neměla v úmyslu šetřit. Nejdřív jen stála a vyhřívala se, než si vzala erární sprchový gel a hledala i šampón, ale nic nemohla najít. Tak si umyla vlasy sprchovým gelem a bylo jí jedno, jak její vlasy budou nakonec vypadat.

Když ze sebe všechno spláchla, povzdechla si a zadívala se na chitin. Byl hladký a zelený, docela tvrdý a hlavně ošklivý. Zavrtěla hlavou a promnula si oči. Vylezla a zabalila se do osušky. Přistoupila k zrcadlu nad umyvadlem a zadívala se na svůj odraz. Její oči měly v sobě nádech zelené, který tam předtím nebyl.

Zavřela oči a na chvíli se soustředila. Když je znovu otevřela, byly zelenožluté a náhle měla chuť... chuť někoho zakousnout do krku. Jo, to by bylo fajn.

Skoro se zděsila nad takovými myšlenkami a rychle je zahnala někam hodně hluboko. Zavrtěla hlavou a zamrkala. Oči se vrátily ne tak úplně do normálu, ale už nepůsobily tak nelidsky.

Prsty si přejela po ráně od šípu pod klíční kostí a pevně semkla rty. Musí se bránit a jestli ji to Wanda naučí, bude ochotná pro to udělat cokoliv.

Oblékla se do černých kapsáčů, bílého trika a černé, na její vkus moc těsné, bundy s logem S.H.I.E.L.D.u.

Upřímně se s nikým nechtěla vidět. Rozhodně ne se Stevem. Ty pohledy se jí nelíbily. Pohledy plné opovržení a nedůvěry. Takhle se na ni její lidé nedívali. Chybělo jí to, ale nešlo to vzít zpátky.

Nejspíš by bylo snadnější vyplnit očekávání a nesnažit se měnit něčí názor. Když vás lidé vidí jako toho zlého, je těžké je přesvědčit o opaku. Proto je asi jednodušší jím být, anebo se někam schovat.

Neměla moc na výběr.