Saltykov rázným krokem mířil k velkým dvoukřídlým dveřím na konci kamenné chodby. Novým domovem se jim stala budova X, kterou dlouhá léta nevyužívali z prostého důvodu. Dřív tu probíhal výzkum, který se nepovedl a zamořil celou budovu jedovatým plynem, který naštěstí dávno vyprchal a zanechal zde jen pár hromádek kostí a polorozpadlého oblečení.

Do úklidu se pustil každý, ale to nebylo to hlavní. Nejdůležitějším bylo připojit nádrže k napájení. Věci se daly do pohybu a on se cítil jako ryba ve vodě. Pár jeho experimentů selhalo, ale to vyřešila kremační pec a věta: „Škoda, ale musíme pokračovat dál."

Nejdůležitějším byla samozřejmě královna, která už dávno nepřipomínala svou lidskou schránku. Tři páry čtyř metrových svalových snopců zakončených ostrými kostěnými čepelemi líně povlávaly v roztoku a sama královna byla ve fázi křehkého spánku. Bylo lepší ji na cestu uspat, protože si nemohli dovolit komplikace, ale její tělo i vysoké dávky rychle vstřebávalo.

Byla nádherná a Saltykov se těšil, až bude mutace konečná. Několik mutantů označených jako Královská garda, už svou mutaci dokončilo, ale ponechávali je ve spánku. Probudí je, až bude královna připravena.

Stačilo jen málo a nemohli si dovolit, aby jim plány překazil vlezlý S.H.I.E.L.D. a nebo jiné organizace. Tady je jen tak nenajdou a sám byl stoprocentně přesvědčen, že jejich výzkum dotáhnou do konce a nikdo jim v tom nezabrání.

Byla škoda, že Adelais se k jejich triumfu nepřidá, ale tušil, že tomu tak bude. Cítil z ní zradu už od chvíle, co ji nechali samotnou v té pevnosti. Byl to jeho první pokus o vytvoření dokonalého mutanta, ale kvůli okolnostem nestihl svůj projekt dokončit.

No, byl to prototyp a neměl šanci vidět svůj produkt. Nechali si ji, kdyby náhodou, ale její mutace se nikdy neprojevila, ale ostatním mutantům rozuměla dobře a uměla je zkrotit těmi svými rozkazy, takže se hodila aspoň k tomu.

Byl na sebe hrdý. Samozřejmě i na Evelyn, která se na výzkumu z velké části též podílela.

„Doktore, máme zprávy z Íránu," přistoupil k němu muž s papíry v ruce a nejistě si Saltykova prohlédl.

„Utekla, že?" zeptal se a podíval se na poslíčka špatných zpráv se shovívavým pohledem.

„To nevíme. Stíhačky, které vyslali do akce, byly zničeny. Na místě zůstali mrtví mutanti i lidé z pevnosti, ale nenašli jsme slečnu Rockfordovou."

„Nevadí," usmál se Saltykov a zadíval se zpět na královnu, „nadělá víc škody než užitku."

***

Helicarrier se pomalu přibližoval a připravoval se na přistání quinjetů. Adelais se skrývanou fascinací sledovala ohromný stroj a začala se trochu obávat, co se bude dít.

Steve byl stále v pozoru. Cítila to z něj a moc dobře věděla, že kdyby se něco stalo, bude hned na nohou připraven ji odrovnat. Puri mu nahodila rameno a tvářila se u toho, jakoby tu bolest prožívala ona a ne Steve. Bucky skončil s obvázanou paží, protože mu uštědřila pěkné škrábance.

Steve, Bucky a Adelais vypadali, jakoby prošli pořádnou rvačkou. Radost pohledět. Když přistávali, posadila se a upravila si halenku, která si prožila své.

Quinjet přistál s naprostou lehkostí a plynulostí. Dveře se otevřely a rampa vysunula. Adelais se postavila a chtěla vyrazit, ale Steve ji chytil pevným stiskem za paži a podíval se na ni stylem, který by jiného člověka přimrazil k zemi, ale ona mu pohled oplatila a zamračila se. Nejspíš bude muset vytrpět jeho doprovod. Společně vystoupili a přikrčila se, když se do ní opřel prudký vítr. Navíc se tu hůře dýchalo, ale tu chvíli, než přešli přistávací plochu ke dveřím, se to dalo vydržet.

Bucky s Puri šli hned za nimi a Clint uzavíral skupinu s lukem v ruce. Adelais se letmo ohlédla a málem zakopla, když ji Steve stáhl. Vážně ji neměl rád. Nemohla si nevšimnout, že s nimi přistál jen jeden quinjet a ostatní musely odletět jinam.

V prostorách Helicarrieru bylo rušno a jak očekávala, hned jak vešli do prostor základny, obklopila je skupina vojáků. Po chvíli se skupina zastavila.

„Ředitel chce mluvit pouze s ní a Barnesem," řekl jeden z vojáků a oddělil je tak od ostatních. Steve ji neochotně pustil, ale v zápětí měla pouta a ujali se jí dva vojáci, kteří ji vedli chodbou. Bucky šel za ní a cítila z něho napjetí. Očividně tu nebyl rád a necítil se tu nejlépe. Cítila to i z vojáků. Nejspíš se ho báli.

Lehce naklonila hlavu na stranu a musela se nad tím usmát. Samozřejmě, že ho nikdo jen tak nepřijme poté, co udělal. Tak to na tom budou trochu stejně.

Fury na ně čekal ve své velké kanceláři. Stůl, výhled a nějaká skříň. Skromná místnost. Hned, jak vešli dovnitř, se dveře za nimi zavřeli a vojáci zůstali čekat na chodbě. Vedle stolu stála Nataša a podívala se na ně s netečným pohledem.

„Vítejte na Helicarrieru, slečno Rockfordová," řekl Fury, který se tyčil nad stolem a lehce se opíral rukama o jeho desku.

Adelais si ho letmo prohlédla a pak přistoupila blíž. Necítila z něho nic zvláštního, ale Nataša měla podobnou směsici, jakou cítila ze Steva. Podívala se Furymu do oka a zhluboka se nadechla.

„Chci vyjednávat," řekla nakonec a zcela vážně, „Mám informace a prostředky. Na oplátku chci imunitu pro sebe i své lidi. Být Vámi, tak bych situaci nepodceňovala a vyslechla si všechno. Samozřejmě bych ráda jednala v soukromí, ale jestli to chápu správně, tihle dva tu jsou pro případ, že bych Vám chtěla vypíchnout i to druhé oko," podívala se na Natašu a usmála se.

„Samozřejmě, že budeme vyjednávat, slečno Rockfordová, ale podmínky si budeme diktovat my," řekl Fury přísně a Adelais mu to věřila. Nejhorší bylo, že ho nedokázala číst.

„Jistě, jak jinak," přikývla a pak se zahleděla na modré nebe. Ostře se nadechla a přišlo jí, že něco zaslechla. Zamrkala a v odrazu skla zahlédla... Ne, ne, ne.

„Jsou v New Yorku!" vykřikla dřív, než se jí zatmělo před očima a její vědomí bylo násilně vytrhnuto a uvězněno.

***

Bucky sledoval Adelais, která vykřikla ta slova a pak se chytila za hlavu a zlomila se v pase. Přejel mu mráz po zádech a Fury z šuplíku vytáhl zbraň, kterou hned na ženu namířil. Nataša udělala to samé a zamračila se.

Adelais se napřímila a zadívala se na Furyho. Nataše se rozšířily oči a začala se jí třást ruka a Fury na tom nebyl o moc lépe. Bucky nechápal, ale pak to ucítil také. Jeho tělo začalo těžknout, a když se pokusil pohnout, nedokázal to. Sevřela se mu hruď a ať už se snažil jakkoliv, nedokázal se hnout z místa.

„Ani netušíte, s čím máte tu čest," začala Adelais hrubším hlasem. Otočila se a zadívala se na Buckyho. Její oči opět ztratily veškerou lidskost.

„Podřadný druh, který nedokáže přijmout vývoj a změnu. Nový druh, který vyhladí ten starý a konečně nastane řád a nový věk. Ani nevíte, jak dlouho jsem na tom pracovala a nyní se blížím k cíli a nedovolím, aby nějaká úskočná husa zkazila můj plán. Věřte, že vynakládám hodně síly, abych ji umlčela," řekla se škrobenou nelibostí a zavrtěla lehce hlavou. Prsty složila do stříšky a přiložila si je ke rtům. Vypadalo to, že přemýšlí.

„Zastřel ho," vyzvala Natašu zcela lhostejně a ta i přes ten křik v hlavě cítila nutnost ten rozkaz poslechnout. Bez váhání natočila zbraň na Buckyho, který se ostře nadechl a v modrých očích se zaleskl strach. Nataša vystřelila. Vší silou bojovala proti tomu rozkazu, ale nedokázala ho zcela neuposlechnout a tak Buckyho střelila do pravé plíce a do břicha.

Bucky se mohl konečně hýbat, ale teď mu to bylo k ničemu.

Do kanceláře vběhli oba vojáci a hned namířili zbraně na Adelais, ale ani jeden nestiskl spoušť. Zůstali strnule stát a pak sklonili zbraně a ustoupili stranou.

„Bohužel nebudete mít čas vyjednávat, drahý Fury," podívala se na něho s vítězoslavným úšklebkem, „Všichni podlehnou královně – mně. Byla chyba, se do toho plést. Vaše neschopnost je důkazem Vaší podřazenosti. Až povstanu, už nebude nikdo, kdo mi bude stát v cestě," řekla s naprostou sebedůvěrou.

„Nyní, pokud mě omluvíte, vezmu si svůj majetek a nechám Vás rozjímat. Adelais patří mně," podívala se na Buckyho. „Ubohé."

Naposledy se chladně podívala na přítomné a pak se otočila a vyšla z kanceláře. Oba vojáci se otočili a jeden postřelil Natašu a druhý Furyho. Když se oba skáceli k zemi, vojáci vyšli ven a následovali Adelais. Připojili se k ní a oba ji chytili za paže, jakoby ji vedli pryč a nic zvláštního se nestalo.

***

Nickovi ta střela na chvíli vyrazila dech, ale hned jak vojáci odešli, vyškrábal se na nohy a chytil se za hruď. Ještě chvíli vstřebával předešlé okamžiky a ten pocit, kdy ztratil kontrolu nad sebou samotným. Zaplavil ho studený pot, ale teď měl důležitější věci. Bez váhání zapnul alarm a zapnul komunikátor.

„Vyhlašuji mimořádný stav! Rockfordová je na útěku a je vysoce nebezpečná. Potřebujeme okamžitě lékaře. Barnes a Romanovová jsou v ohrožení života. Vojáci, kteří ji doprovázejí, jsou pod jejím vlivem. Dokáže ovládat lidi." Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Měl štěstí, že si na sebe začal neustále brát neprůstřelnou vestu. Rychle přešel k Nataše a přitiskl jí ruku na ránu na hrudi.

„Fu-ry... v New Yorku," zahrčela a v koutku úst se jí objevila krev.

„Neboj. Máme tam lidi a o všechno se postarají," řekl okamžitě a pak se podíval na Barnese, který se vyškrábal do sedu a opíral se zády o zeď a byl bílý jako křída. Problém byl v tom, že mu lidé jaksi docházeli.

„Budeme potřebovat zbytek Avengers," zamumlal si pro sebe a povzdechl si. Bylo jen pár lidí, kteří znali telefon na blonďatou máničku. Pár lidí, kteří vědělo o lokaci Bannera.

Bylo jen pár lidí.

***

Evelyn vší silou držela nadvládu nad tělem, ale cítila, že pomalu ztrácí kontrolu. Musela se rychle dostat pryč. Vojáci ji vedli chodbami a nikdo si jí zvlášť nevšímal. Každému vložila do hlavy ten střípek nutkání dívat se jinam a hledět si svého.

Cukla sebou, když se rozezněl alarm a na chodbách se rozblikala červená světla.

„Vyhlašuji mimořádný stav! Rockfordová je na útěku a je vysoce nebezpečná. Potřebujeme okamžitě lékaře. Barnes a Romanovová jsou v ohrožení života. Vojáci, kteří ji doprovázejí, jsou pod jejím vlivem. Dokáže ovládat lidi."

„Pochemu ty ne umer?" zavrčela a zrychlila krok. Nemohla se vyhýbat pozornosti dlouho a rozhodně ne po tomhle hlášení. Ještě kousek a bude venku. Podívala se na spoutané ruce a pokynula vojákovi, aby jí je sundal.

Když zahnula do chodby, rychle se stáhla za své oběti, které schytaly první rány. Jednoho chytila a držela si ho před sebou, mezitím co mířila směrem ke třem vojákům se zbraněmi. Kulky prolétávaly kolem a zarývaly se do těla, které držela jako štít.

Prudce ho od sebe odstrčila a hodila ho mezi vojáky, kteří rychle ustoupili a přestali střílet.

„Ty tu hlídej a zastřel každého, kdo se nás pokusí pronásledovat," rozkázala a muž přikývl. Zbylí dva jí opět dělali společnost.

Dostali se ven a zakryla si oči před prudkým větrem. Čekali tu další vojáci a po krátké přestřelce výstřely ustály. Další voják jí posloužil jako štít, než si omotala vůle přítomných vojáků kolem prstu. Rychle přeběhla a schovala se do hloučku sedmi vojáků, kteří se kolem ní semkli jako obrana.

Hned jak se objevil nepřítel, zahájili palbu.

Vzduchem proletěl šíp a Evelyn si ho všimla tak akorát, aby chytila nejbližšího vojáka. Šíp se mu zabodl do krku.

„Bartone," zasmála se a i přes cukání dusícího se vojáka ho držela před sebou, „khoroshiy syurpriz. Ne vkhodite v eto." Když voják ochabl, pustila ho na zem a pak jeho mrtvolu překročila a vzhlédla pohled k paralyzovanému Clintovi, který se zahnízdil na křídle quinjetu s nataženým šípem tak akorát pro výstřel.

Vojáci sledovali okolí a pak jeden ukázal do vzduchu vykřikl rozkaz. Nad hlavou jim proletěl chlap s křídli a pokropil skupinu kulkami. Propletla se mezi vojáky a rozeběhla se ke quinjetu. Zpevnila chitin na nejdůležitějších místech a skočila na rampu do letounu.

Už se cítila za vodou, ale do quinjetu vletěl malý letounek a ve chvíli, kdy se otočila, ji praštil do hlavy. Před očima se jí zatemnělo a poslední, co cítila, byl tvrdý pád na zem.

***

Královna vztekle vykřikla a otevřela oči. Před nádrží stál Saltykov a zvědavě si ji prohlížel. Jeho pohled se náhle rozzářil a přiložil ruku na sklo nádrže.

„Má královno, měl jsem obavy, ale jak vidím, jste zcela v pořádku." Ráda ho viděla, ale za těchto okolností moc štěstí neprojevila. Zhluboka se nadechla, pokud se to u žaber a filtrování kyslíku z vody dalo tak nazvat, a zadívala se na své ruce.

„Můžu opustit nádrž?" zeptala se znakovou řečí a Saltykov zavrtěl hlavou.

„Ještě ne, ale nebude to trvat dlouho a funkce plic se Vám navrátí do normálu," ujistil ji a prohlížel si ji jako boží obrázek.

„Nedokázala jsem přivést Adelais zpět. Můžeme jen doufat, že ji tentokrát zabijí." Nejspíš by ji ale během letu ztratili a stejně by její snažení přišlo v niveč. Utěšoval ji fakt, že o tomto úkrytu nevěděla, takže i kdyby ji vyslýchali, neřekne jim nic tak podstatného.

„Její mutace je velmi zvláštní," řekla a Saltykov mírně pozvedl obočí. „Má podobné schopnosti podmanit si podřadné jako já, ale její schopnost není tak rozvinutá, aby dokázala ovládat masy lidí natož naše mutanty. Takové schopnosti by neměl mít podřadný pokus, jako ona."

„Omluvám se, královno," uklonil se jí pokorně Saltykov a pak opět zvedl pohled jejím očím, „ale jednalo se pouze o pokus, který skončil nezdarem. Mutace se u ní projevila až teď a ani nevíme příčinu."

Evelyn přimhouřila oči, ale nakonec přikývla a letmo se rozhlédla. Nechtěla vypouštět mutanty předčasně a tak zavřela oči a nechala plynout svět za tlustým sklem. Fury teď bude mít plné ruce práce a nemají žádnou stopu.