Svět je nevyzpytatelné a nespravedlivé místo. Dokáže vás srazit na kolena a zničit vše, na čem vám kdy záleželo. Udělá z vás monstrum bez možnosti vrátit se zpět. Musíte žít s tím, co máte a věřit. Pokud přestanete věřit, je jasné, že jste ztraceni. I když se vám dny zdají klidné a krásné, přijde den, kdy budete pouze vzpomínat.

Adelais dostala svou lekci, která jí ukázala svět ve skutečných barvách. Temný krutý svět, který funguje jako divočina. Zabij nebo budeš zabit. Přesně to udělala, i když ji to stálo poslední kousky starého Já. Otázkou je, zda své zatracení přijmete nebo zemřete.

Sídlo Rockfordových stálo nedaleko centra Leedsu. William Rockford byl úspěšný podnikatel a mecenáš hned dvou velkých charitativních společností, které se zaměřovaly na ekologii a ochranu zvířat. Byl to moudrý muž, který miloval přírodu, ale také vliv a moc. Adelais byla jeho princezna. Její matka, Amanda, žila s nimi jen díky tomu, že se Adelais narodila a potvrdilo se, že je to Rockfordova dcera. Amanda byla hezká žena, která však neměla nic jiného. Jinými slovy zlatokopka, která měla štěstí, že zrovna v jejím případě byl sex úspěšný. Amanda byla o deset let mladší než Rockford a určitě si ho představovala jen jako balík peněz.

Malá princezna s vlásky jako sluneční svit a očima, které připomínaly letní oblohu, se brzy stala hvězdou rodiny. Chytrost, bystrost a důvtip podělila po otci a krásu po matce. I když mohla mít, na co si jen pomyslela, vždycky byla ráda za každou maličkost. Neměla ráda nakupování a bohatě si vystačila s párkem v rohlíku ze stánku na ulici, než aby seděla v luxusní restauraci a nudila se.

Adelais seděla na klíně chůvy Amun a četla si knížku. Zrovna včera měla desáté narozeniny, takže je z ní v podstatě velká holka. Proto si vybrala knihu Poslední jednorožec. Amun pospávala a občas ji zkontrolovala, ale Adelais neměla v plánu se zvedat. Nechtělo se jí dělat domácí úkoly, takže musela najít nějakou dobrou činnost.

Do obývacího pokoje vtrhla matka a smála se na celé kolo. V rukou tři tašky s logy drahých značek. Když si jich všimla, zastavila a ušklíbla se.

„Co tu ta holka dělá, Amun? Ať jde do pokoje," vyjela hned a hodila tašky na pohovku. Přísně se na obě podívala a Adelais pomalu otočila stránku knihy a nezvedala se.

,,Mě se nechce. Čteme si tu," řekla Adelais a podívala se na matku, které v očích zajiskřilo.

„Pojď, Adel," sundala ji z klína Amun a usmála se, „Budeme si číst v pokojíčku." Adelais založila záložku a knihu zavřela. Chytila Amun za ruku a vyrazila s ní do pokojíčku. Adelais se po cestě nafoukla a zamračila se. Tohle bylo skoro furt. Mamka přišla a hned na ni byla zlá a vyhazovala ji, jakoby něco provedla.

„Tak, nemáš náhodou domácí úkoly?" zeptala se Amun, když došly do pokoje a Adelais chvíli váhala, ale pak smutně přikývla a povzdechla si.

„Ty úkoly jsou fakt blbý," hodila knížku na postel a pak se sama posadila a založila si paže na hruď.

„Čím dřív ty úkoly uděláme, tím rychleji si budeme moct hrát. Mohly bychom vyzkoušet ten nový dům pro panenky." Adelais zvedla pohled a zadívala se na třípatrový domeček, který jí sahal až k pasu. Měla tam celou rodinu i se psem a kočkou. Pojmenovala je Fialkovi.

„Tak dobře," přikývla nakonec a začala si vytahovat učení.

Takových dní nenásledovalo mnoho. Po měsíci se všichni sešli, když její tatínek umřel.

Adelais stála vedle matky, která brečela. Nebrečela však pro něj, ale pro jeho peníze, o které přijde. Babička jim nabízela, že si Adelais vezme, ale to matka nechtěla. Dokonce jí zakázala, aby s Adelais byla samotná. Adelais většinu času trávila v pokojíčku a přála si, aby mohla být jednou z rodiny Fialkových. Mamka Fialková byla květinářka a táta byl automechanik. Měli hezký dům a žili na kraji města. Neměli takové starosti, jaké měli oni. Nikdo je nechodil fotit nebo se jich vyptávat, proč pan Rockford zemřel a jak. Slyšela dokonce verzi, že ho zabila Amanda.

Adelais svojí mamku neměla ráda. Čím byla starší, tím více si byla jistá. Její mamka nebyl dobrý člověk. Po otcově smrti rozhazovala peníze, vedla si jednoho milence za druhým a vyhodila Amun. Adelais se bála. Měla však plán. Půjde na vysokou někam daleko. Třeba do Ameriky a tam bude bydlet na kolejích. Babička ji určitě podpoří. Bohužel, babička její mamku vyhodila z domu po soudním procesu, který vyhrála a Adelais musela s ní.

Skončili v zatuchlém bytě v ošklivé čtvrti. Její matka rychle podlehla alkoholu a drogám. Vrátila se k prostituci a prodeji drog. Adelais dodělala školu, ale na univerzitu neměla peníze. Mohla by jet do Skotska, ale i ta cesta stála peníze. Nejhorší na tom bylo, že si matka začala vodit klienty i domů.

Adelais bylo patnáct, když se v bytě začali střídat muži, kteří po ní začali házet nechutné pohledy. Pokaždé, když si někoho přivedla, tak utekla z domu a vrátila se až druhý den. Měla pár přátel, u kterých mohla zůstat. Dokonce si našla práci v obchodě s potravinami. Sice snila o vysoké, ale lepší něco než nic a navíc si možná na tu cestu do Ameriky vydělá a tam už to bude úplně jiné. Peníze před mamkou pečlivě schovávala. Snášela její nadávky a fyzické týrání, dokud měla špetku naděje.

Jednoho dne však i ta špetka vyhasla.

„Pojď sem ty nevděčná mrcho! Myslíš si, že tě tu budu živit a ty na nic nesáhneš!" ječela na ni matka, zatímco ji táhla za vlasy z pokoje. Adelais sebou škubala a kopala kolem sebe, ale matka ji nepustila. Hodila ji na zem v obýváku.

Adelais prudce zvedla hlavu a zadívala se na muže, který stál u dveří. Adelais zbledla a rychle se stáhla za gauč. Matka ji zase chytila a táhla k muži, který si ji hladově prohlížel a už k ní natahoval ruce.

„Nevděčný parchante! Tohle tě naučí respektovat svou matku!"

„Nesahej na mě! NESAHEJ!" ječela Adelais a vytrhla se matce ze sevření, ale hned na to ji chytil ten muž.

„Ložnice je tamhle," ukázala Amanda, „Peníze nechte na nočním stolku a nenadělejte moc kravál. Klidně ji zacpěte pusu."

Jak si to vlastně představovala? Že potká prince na bílém kole, který bude hrát fotbal a reprezentovat jejich školu. A jejich první noc? Někde na pláži.

„NE!" Adelais byla vzteky bez sebe a strach jí vyplavoval čím dál víc adrenalinu do krve. I když byla docela drobná, muž s ní měl docela problémy. Dotáhl ji do ložnice a hodil na postel.

Hnusný upocený parchant, kterému muselo být tak čtyřicet.

„Jen se neboj. Ty jsi předkrm a tvoje máma hlavní chod," ušklíbl se a Adelais ho sledovala. Srdce jí bušilo jako o závod a hlasy v hlavě na ni řvaly, aby utekla. Ale kam?! Muž ji chytil za nohy, i když se mu pokusila vyklouznou, a stáhl ji k sobě. Napřáhl se a vrazil ji facku. Adelais vyjekla a dala si ruce před tvář, když přicházely další rány. Jeho ruce... dech... začalo se jí dělat špatně. Muž ji znovu udeřil a pak jí začal stahovat tepláky.

„Víš co je na světě nejcennější?" zeptal se táta a hodil vlaštovku, která přistála po divokém letu v trávě.

„Co?" zeptala se Adelais a sundala z chlebíčku nakládanou okurku, kterou vyloženě nesnášela.

„Ty," zasmál se a políbil ji do vlasů.

Adelais chytila muže za obličej. Ten se na ni překvapeně podíval, ale usmál se a naklonil se blíž. Omyl. Adelais mu do očí vrazila palce a vší silou zatlačila. Z očních důlku se vyřinula krev a palce se ponořily hluboko dovnitř, až ucítila kost na druhé straně. Nepřemýšlela. Prostě musela přežít. To je zákon.

Muž zařval a spadl z postele. Držel si tvář a rozmatlával si tím krev po celém obličeji. Krev cákala i na podlahu, na které však bylo i horší svinstvo. Adelais k němu přistoupila a rychle ho prošacovala a našla za opaskem malou dýku. Vytáhla ji a nechala muže v agonii, dokud neomdlel. Matka rozrazila dveře.

„Co se to tu sakra dě-," Adelais zařvala a skočila po matce. Vrazila ji dýku hluboko do hrudi a tlačila dál a dál. Vztekle řvala, dokud matka nepřestala couvat a nezakopla o vlastní nohu. Spadla na zem a zděšeně sledovala Adelais, která se nad ní naklonila a vyrvala jí dýku z hrudi.

„Co je, ty děvko? Najednou se netváříš tak drsně," vrazila jí dýku do břicha. Amanda ji chytila chabě za ruku a něco koktala. Oči se jí začaly zalívat slzami, které však na Adelais neměly žádný vliv.

„Ade... Ad, proč... ugh," Adelais ji bodla ještě čtyřikrát, než se pomalu postavila. Přišlo jí, že uběhla maraton. Zamotala se jí hlava, ale najednou přišla úleva. Matka ležela u jejích bosých nohou a dívala se na strop s mrtvým prázdným pohledem.

Adelais se na ni dívala a pak hodila dýku na zem. Usmívala se a šla ještě zkontrolovat toho muže. Oba leželi a ani se nehnuli. Byl klid. Prohrábla si rukou vlasy, i když je měla od krve a pak se posadila na pohovku. Dívala se před sebe. Úlevu brzy vystřídal jiný pocit. Hruď se jí stáhla a začala plakat. Podívala se na své ruce, které se jí začali třást. Právě zabila dva lidi. Jak se to stalo? Už není tatínkova princezna. Schoulila se do klubíčka, když začala hyperventilovat.

Roztřeseně zvedla hlavu, když ji ovanul chladný vzduch. Podívala se na otevřené okno.

Běž.

***

„Zdravím, Adelais," pronesl k ní plešatý muž s milým úsměvem a podíval se jí do očí, „Jmenuji se Andrej Saltykov a tohle je Evelyn Ilja Dimitri. Přišli jsme si s tebou promluvit." Žena vedle toho muže působila také mile, ale byla děsivá. Nikdy neviděla nikoho tak bílého.

„A co chcete?" zeptala se Adelais a zadívala se ven z okna pokoje. Už týden ležela na psychiatrické léčebně.

„Víte, jaký je rok?"

Adelais se na něho podívala a mírně pokrčila rameny, „Podle sestry je rok 2005," odpověděla a mírně se zamračila.

„Ano, to je pravda. Pamatujete si, co se stalo?" Adelais moc dobře věděla, co se stalo. Policie ji s tím dávno seznámila a čekalo ji pár let v léčebně pod přísnou kontrolou.

„Ano, vím, co se stalo," podívala se mu do očí. „Zabila jsem svou matku."

„To je pravda. Vím, že si svou smrt zasloužila. Upřímně tě velmi obdivujeme, proto jsme za vámi přišli. Chceme vám dát novou budoucnost. Budoucnost, ve které vy budete na vrcholu. Potřebujeme jen trochu pomoci a vám chceme dát šanci," řekl Saltykov mile a Adelais zaváhala. Podívala se na Evelyn, která se jen mateřsky usmála a přikývla.

„Bude to nový začátek, Adelais. Takový, jaký si zasloužíte," řekla Evelyn a pomalu se zvedla.

„Vše je vyřízeno, Adelais. Zde vás nic nečeká. Policie vás nechá na pokoji a budete mít svůj klid, kde budete svým pánem," usmál se a položil jí ruku na tu její a pak se postavil.

„Řekli mi, že jsem své matce uřízla hlavu," řekla Adelais a Evelyn se na ni podívala a pokynula jí.

„To je trofej, kterou by byla škoda zahodit. Dokázala jsi se jí postavit."

Adelais se postavila a přišla si jako v nějakém morbidním snu, ale byl to mnohem hezčí sen, než jaké mívala předtím.

„Čeká na tebe nová rodina," objala ji Evelyn kolem ramen a usmála se. Adelais se jí podívala do očí a měla pocit, jakoby ta žena s ní byla celý život. Usmála se a vyrazila s nimi ven.

Co by se mohlo stát horšího? Nemělo cenu se snažit. Už nebyla tátova holčička.

***

Adelais stála u prosklené části zdi a sledovala spícího vojáka, který ležel na lůžku a zrovna mu zdravotník vyměňoval infuzi. Voják spal. Neměli v plánu ho ještě budit. Sice se jeho zranění léčilo zázračně rychle, ale stále hrozilo riziko.

Musela uznat, že ji nikdo za dlouhá léta tak nezaujal. Byl to muž, který zabil její monstra. Jeho protetická paže byla také velmi zajímavá. Možná to bylo bláhové, ale napadla ji myšlenka, že by to mohl být její princ, i když tak nevypadal. Ovšem z vize prince už vyrostla a tohle ji přišlo mnohem lepší.

„Šéfová," ozval se za ní ženský hlas, „tohle musíte vidět!" Adelais se na ni podívala a mírně nakrčila obočí.