Život některých lidí je plný akce, napětí a změn. Jiní žijí ve starém dobrém stereotypu, díky kterému se nemusí obávat zítřka. Ráno by začalo klasickou rutinou. Ranní hygiena, snídaně s babičkou a poté zdlouhavý den ve škole.

,,Jsou prázdniny, Lauren," pronesla unaveně babička, když vyšla z ložnice ještě v noční košili. Bylo půl sedmé ráno a Lauren si už připravovala snídani. Snažila se být tichá, ale babičku očividně vzbudí i pád špendlíku. Vlastně se ani nedivila. Bydlely v obyčejné levné bytovce, kde stěny nejsou zrovna zvukotěsné. Vážně se snažila být potichu.

,,Já vím, ale dneska mám schůzku s Michaelem a navíc už jsem spát nemohla." Jediné, co měla ráda na letním období bylo to, že se jí zklidnil ekzém, ale i tak se musí každé ráno promazat víc než panty u dveří. Záviděla lidem, kteří mohli každý den chodit do bazénu a nosit co se jim zlíbí. Ona se chlóru vyhýbala obloukem a mohla nosit nejlépe bavlněné oblečení. Kvůli zarudlé suché kůži na ni občas lidé koukali, jako by to bylo nakažlivé. Nejvíc to schytaly paže a krk. Ještě k tomu ze strany své mamky podělila skotské rysy. Zrzavé vlasy, bledou pleť, pihy a nesnášenlivost slunečního světla.

Babička byla to samé. Lauren však měla na rozdíl od mamky a babičky hnědé oči, které zdědila po otci. Mamka o něm mluvila jen zřídka, i když se jí na to Lauren hodně ptala. Jediné, co z ní dostala bylo, že to byl nebezpečný člověk s hromadou problémů. Rozhodně nic o co stát. Lauren si domyslela, že to musel být nějaký zločinec a určitě je ve vězení. Postupem času se o něho přestala zajímat úplně. Neměla v plánu pátrat po někom, koho mamka označila za špatného člověka. Věřila ji a raději se ani neptala, jak se to stalo, že se ti dva dali dohromady. Babička o něm taky nic moc nevěděla.

Mamka byla velký tajnůstkář a vypáčit z ní něco z její minulosti stálo velké úsilí. Dozvěděla se, že pracovala jako žurnalistka a často strkala nos do věcí, do kterých ji nic nebylo. Měla několik hlavních článků v novinách a ty největší novinky. Když se narodila Lauren, všeho nechala a začala psát blogy. Všechny stopy o její kariéře zmizely a nikdy o tom nepadlo slovo, dokud se Lauren nevyptávala. Po její smrti Lauren skončila v péči babičky. Bylo ji třináct, když mamce diagnostikovali velmi agresivní formu rakoviny prsu a o půl roku později zemřela. Lauren na tu dobu nerada vzpomíná a její mysl ty nejhorší chvíle zavřela do trezoru.

Babička jen pokrčila rameny a povzdechla si. Lauren čekala, že odejde, ale stále tam stála a vypadalo to, že o něčem přemýšlí.

,,Víš, něco jsem tvé mamce slíbila a snažila jsem se to co nejdéle oddalovat, ale čím dál více mě sžírá svědomí. Přijde mi, že je na mě Allen naštvaná," řekla s klidem a podívala se Lauren do očí. Ta ji pohled oplácela a čekala. Cítila, že to bude něco důležitého. Věděla, že ji mamka musela něco přenechat. Babička byla někdy velmi ochranitelská. Nikdo by se ji nedivil, ale Lauren to často lezlo na nervy. Hlavní problém byl i v tom, že obě byly tvrdohlavé jako špalek, ale čím starší Lauren byla, tím častěji babička prohrávala.

,,Co je to?" zeptala se Lauren, když se babička neměla k činu. Ta na chvíli zmizela ve své ložnici. Vrátila se a posadila se k Lauren ke stolu. Vypadala najednou mnohem starší, když před ní položila svazek klíčů. Na kroužku s velkým klíčem visela cedulka s číslem 64 a malý klíč ji přišel jako od zámku. Nečekala, že ji mamka nechala ze všech věcí obyčejné klíče, ale jelikož se jednalo o Allen Forge, určitě obyčejné nebyly.

,,Víš, občas si říkám, že jsem jako matka selhala. Teď, když je pryč, si uvědomuji kolik toho o Allen nevím," řekla a Lauren píchlo u srdce. Na tyhle sentimentálnosti nebyl čas a ani neměla náladu. Neměla ráda, když se cítila smutně a navíc nechtěla, aby Michael řešil tři roky starou věc.

,,Moje mamka byla holt... moje mamka. Paličatá a nebojácná. Jako ty!" usmála se na ni vesele Lauren. ,,Kdo z naší rodiny utekl, aby si mohl vzít toho krasavce z námořnictva, hm?" pronesla Lauren a babička se s mávnutím ruky zasmála. Opravdu na zármutek nebyl čas. ,,Od čeho jsou ty klíče?" zeptala se a zvedla je do úrovně očí se zvědavým pohledem.

,,Podle toho co vím, tak od garáže na Smetišti. Další věc, o které jsem do její smrti nevěděla. Platila jsem nájem, aby o ty věci nepřišla. Nikdy jsem neměla zájem se tam jet podívat, ale tobě v tom bránit nemůžu," odpověděla babička.

,,Třeba tam bude ten kůň, kterého jsem si přála," řekla Lauren a ta představa ji spíš znepokojila než nadchla.

,,Nebo odpovědi na otázky, na které ti mamka nechtěla odpovědět." Lauren položila klíče zpět na stůl a zamyslela se. Opravdu to chci vědět? Přeci jen si žily dobře. Ony dvě a jejich ošklivý byteček. Z přemýšlení ji vyrušil zvonek.

,,To bude Michael." Vzala klíče a prudce se zvedla od stolu. Dopila čaj a nechala zbytek snídaně na stole. Co vlastně chtěla? Batoh má, oblečená je, blok má a klíče. Klíče hodila do batohu k ostatním věcem.

,,Tak jak vypadám?"

Babička si ji prohlédla kritickým pohledem jasně modrých očí. ,,Jako pomeranč s červenou plísní."

Lauren se začala smát. Musela uznat, že na tom něco bylo. Přešla k ní a rychle ji políbila na tvář, než vyšla z bytu a před dveřmi stál Michael.

***

,,Takže, co že to dneska chceme dělat?" zeptal se, když sešli schody na parkoviště. Michael byl její dlouholetý kamarád. I když byl jen o rok starší, vůbec na to nevypadal. Občas si ho představovala jako velkého medvídka. Jeho tmavé neustále rozcuchané vlasy mu dodávaly takový divoký vzhled, který ji nepřestával přitahovat. Člověk jednou dojde do fáze, kdy vidí lidi ve svém okolí jinak. Lauren to moc dobře cítila právě u Michaela, ale měla z toho strach a proto dělala mrtvého brouka. Když stály vedle sebe, připadala si ještě menší a světlejší, protože Michael byl tmavý typ a jeho oči občas připomínaly černou díru.

Čím starší byla, tím víc se ji líbil a nebyla si jistá, jestli je to dobře. Neuměla si to představit. Každopádně se nad tím zamyslí někde, kde ji nebude moct vidět do tváře.

,,Jdeme poznat moji mamku," odpověděla prostě a Michael se na ni zvědavě podíval. Získala si jeho plnou pozornost. Vysvětlila mu o co jde a ukázala mu i klíče.

,,Smetiště. To jsou ty garáže dva bloky odsud. Tam se mi zrovna nechce. Chodí tam bezdomovci," povzdechla si Lauren. Nechápala, proč si musela mamka vybrat zrovna tuhle čtvrť. Ne, že by zrovna ony bydlely v bezpečné čisté části města, ale rozhodně to mělo trochu větší úroveň. Napadla ji i možnost, že garáž bude vykradená. Tuto možnost raději rychle zavrhla a vedla Michaela ulicemi.

,,Jako by ses jich bála," pronesla a pobaveně si odfrkl. Samozřejmě, že se bála. Nebyla hloupá a slyšela o pár případech přepadení a znásilnění. Navíc bezdomovci byli špinaví a smrděli. Bůh ví co jim žilo v oblečení.

,,To máš o mě tedy velké mínění," zabručela a letmo se rozhlédla. Už to začalo. Budovy s šedou oprýskanou omítkou, okna buď zabedněná nebo vysklená, pochybné obchody a lidé s podezíravým pohledem. Byla ráda, že má u sebe Michaela. Od někoho slyšela, že lidé se sebejistou rychlou chůzí, nejsou tak často napadáni. Takže nasadila rychlejší tempo a vykračovala si, jakoby tudy chodila každý den.

Michaelovi to bylo jedno. Takhle z rána by nikdo neměl náladu někoho okrádat o pár drobných.

,,Už jsi přišla na nějaké plány na prázdniny?" zeptal se po chvíli.¨

Lauren se zamyslela a upřímně ji nic produktivního a smyslu plného nenapadalo. Nejspíš bude hrát hry, číst si a válet se. ,,Budu dělat to, co vždycky. Nic," řekla nakonec a pokrčila rameny.

Když zahnuli za roh, na druhé straně ulice na ně čekalo Smetiště. Oplocený areál s příjezdovou cestou a garážemi na jedné straně, sběrem kovu a plechovek na druhé.

,,Tohle vypadá na slibné prázdniny," pronesl jen tak mimochodem Michael a usmál se. Samozřejmě, že ho to bavilo. Byl typ, který vleze kamkoliv očekávajíc nějaké to vzrušení.

,,Nebo poslední?" Musela ho trochu uzemnit, ale stejně s ním vyrazila přes silnici a usmívala se. Její nervozita se začala drásat napovrch. Dech se ji zrychlil a bušení cítila i v krku.

Co jsi pro mě skrývala, mami?

,,Je to číslo 64. Bože, to bude někde až na konci," zaskuhrala, když se zadívala na číslo prvních garáží. Neodvažovala se vytáhnout klíč, dokud nebudou přímo před garáží. Sice to vypadalo, že tu je jen pár lidí, kteří si sem přišli pro auto, ale i tak neměla v plánu polevit v ostražitosti.

,,Aspoň si to tu prohlédneme. Hele, tady je 50." Garáže byly postaveny v řadách po deseti a dělily je cesty pro auta. Dohromady tu muselo být osmdesát garáží. Nepochybovala o tom, že jsou všechny zabrané.

Šli po štěrkové cestě a očima hlídali čísla. Nakonec dorazili k jejich cíli. Garáž s odřenými kovovým vraty barvy vybledlé hnědé. Zcela obyčejná a nenápadná. Lauren nevěděla, co má očekávat. Vážně nevěděla, a když vytáhla klíče, začala se bát. Mohla být prázdná. Třeba bude zklamaná. Nebo se dozví něco hrozného.

,,Tak do toho," zhluboka se nadechla a podívala se na Michaela, jako by očekávala, že jí v tom zabráni. Místo toho ji chytil za ruku, ve které držela klíč, a usmál se. No jistě.

Společně odemkli vrata a Michael otevřel jen jednu stranu, aby se mohli protáhnout dovnitř.

Vnitřek ozářilo světlo zvenčí a oba zůstali stát jako opaření.

Bordel.