Lauren měla vše hotové a celý den byl opět zcela ponořen jen do práce, takže když se dostala zpět do svého pokoje, byl akorát čas jít zase spát. Nebylo to fér. Když se macecha se sestrami vrátily z města, mluvily jen o plese, který se má konat. Řešily šaty a účesy, což Lauren hrozně lezlo na nervy, protože na rozdíl od nich měla jen pár šatů a ani jedny se na takovou akci nehodily. Stejně bylo zcela bláhové nad takovými věcmi přemýšlet. Přeci jen ona se tam nedostane, ani kdyby chtěla.

Sedla si na postel a povzdechla si. Chtěla by se tam jít aspoň podívat. Cukla sebou, když se ze zahrady ozvalo vyplašené hejno slepic. Přimhouřila oči a rychle si na sebe hodila aspoň svetřík, aby jí venku nebyla taková zima. Prošla tiše zadním vchodem na dvorek, aby nerušila ostatní, a šla se podívat, co se tam děje. Doufala, že se sem nedostala kuna nebo liška, protože se jich trochu bála.

Místo divokého zvířete však narazila na dívku v červených šatech a dlouhými tmavými vlasy, které jí volně spadaly přes ramena. Lauren si ji podezíravě prohlédla a pak si odkašlala, aby na sebe upozornila. Dívka sebou cukla a podívala se na Lauren. Hned se usmála a sepjala ruce, jakoby měla velkou radost z jejich setkání. Lauren ji nikdy neviděla, ale měla pocit, že dívka je na tom opačně.

„Ahoj, Lauren," pozdravila ji a přistoupila k ní, jakoby se znaly léta, „čekala jsem na tebe! Slyšela jsem tvé volání, a tak jsem přišla na pomoc."

„Pomoc? S čím pomoc?" zeptala se Lauren zmateně a dívala se dívce do očí, které měla zvýrazněné černým líčením. Vypadala jako zmatená dvorní dáma, která se sem zatoulala, ale to by přeci neznala její jméno.

„S tím plesem přeci," usmála se a pak zavrtěla prsty, kolem kterých se jí roztančilo rudé světlo. „Potřebuješ šaty, střevíce, účes a hlavně doprovod. Ples je velká věc a dívka jako ty by měla jít a bavit se."

Lauren mírně naklonila hlavu na stranu a lehce pootevřela rty, protože ji napadalo mnoho otázek, ale ani jedna se jí nepřehoupla přes jazyk.

„Vím, že to zní zvláštně, ale jsem čarodějka a rozhodla jsem se ti pomoci," tleskla a Lauren při tom gestu sebou cukla a zmohla se jen na zmatené přikývnutí. Nějaká pomatená žena se jí rozhodla splnit přání. Nevěřila by jí to, kdyby neviděla to světlo kolem jejích prstů. „Mimochodem, jmenuji se Wanda."

„Těší mě," řekla stále zaskočeně Lauren a pak se jí myšlenky opět zaostřily. „Musím jít, aby macecha nebyla naštvaná, že lítám venku bez dovolení."

„Samozřejmě," přikývla Wanda a pak rychle chytla Lauren za loket, aby ji zastavila v odchodu. „Zítra přijdu zase a zařídím vše, co je potřeba na ples. Vysvětlím ti i pravidla, ano?"

„Ano," přikývla Lauren a vysmekla se Wandě, než se opět rozešla do domu. Promnula si tváře, které jí hořely, a srdce jí bušilo jako o závod. Tohle ji rozhodilo, ale nemohla se tím nechat vykolejit, protože se musela vyspat. Zítra ji čekal náročný den, protože vypuknou velké přípravy na ples.

***

Adelais přenocovala pod velkým smrkem a přes noc ji občas bodlo zbloudilé jehličí nebo nějaký ten mravenec. Nikdy v životě se tak špatně necítila, ale s tím se dalo počítat. Přeci jen spát na zemi není její denní chleba a nemohla pořádně usnout, protože jí lovci mohli být stále v patách. Bůhví, co nakecali královně, aby jim neusekla hlavy. Rozhodně takový osud čekal Barnese, který vzal nohy na ramena. Pomalu se zvedla a oklepala si navlhlé šaty, než se vydala dál. Měla hlad a žízeň, ale s tím by mohla něco udělat.

Prohrábla si vlasy a zarazila se, když se před ní rozprostřelo malé jezírko. Nahnula se k němu a prohlédla si svůj odraz na hladině, než zvedla pohled. Na druhé straně stál obří tvor, který byl napůl kůň a napůl člověk, což nevypadalo vůbec hezky. Stejně jako výraz tvora, který se k ní rozeběhl se vzteklým výrazem.

Adelais sledovala blížící se masu a chvíli jí trvalo, než se odhodlala k útěku, který jí stejně nevyšel. Tvor ji mohutnou rukou chytil jako hadrovou panenku a zvedl ze země. Svět se s ní zatočil a v další chvíli se dívala na ohavnou tvář, která se zkřivila do ještě více naštvaného výrazu.

„Co tu děláš, špíno lidská!" zařval a máchl s ní. „Co s tebou udělám. Sníst tě, zabít tě, anebo tě nechám v lese pojít!"

„Moment, moment," vyhrkla Adelais a opřela se lokty o jeho ruku, která ji svírala jako kleště. „Nemůžeš mě zabít. Co jsi vůbec zač?" zeptala se s klidem a tvorova tvář se trochu uvolnila.

„Musíš se mě bát!"

„Promiň, ale zrovna tebe se nebojím. Ani nevím, kdo jsi. Spíš co jsi," pokrčila rameny Adelais a hekla, když sevření zesílilo. Jejich milý rozhovor přerušily rychlé kroky a z křoví vyskočil světlovlasý muž. Překulil se a rychle vyskočil na nohy. Okamžitě si získal pozornost a varovně ukázal na tvora, který zavrčel a zvedl Adelais ještě více do výšky.

„Okamžitě ji polož," řekl rozhodně muž a zamračil se. V ruce držel štít a vypadal jako nějaký zbloudilý žoldák.

„Co ty jsi zač?" vyplivl otázku koňomuž a Adelais s jeho otázkou dost sympatizovala, protože ji to zajímalo.

„Jsem Steve Rogers, hrdina, a jdu zachránit... dámu v nesnázích," řekl a podíval se na Adelais, která si hověla v mohutné ruce.

„Tak to pojď zkusit, ty červe!" zařval tvor a v dalším okamžiku ho vržený štít udeřil do obličeje. Adelais vypískla, když ji ruka pustila, a ona zahučela do jezírka.

Tohle se nevyvíjelo tak, jak si představovala, ale nebylo to nejhorší. Největší problém byl v tom, že byla naprosto promočená skrz naskrz. Jezírko nebylo hluboké a na kraji jí sahalo akorát po pas. Otočila se a zadívala se na ty dva, jak spolu bojují, a musela uznat, že boj nebyl vůbec vyrovnaný. Ten tvor se během pár okamžiků válel ve vodě, neschopen se zvednout, a rádoby hrdina udýchaný a mokrý se vyhrabal na břeh.

„Nemáš náhodou zachraňovat dámy v nesnázích a ne je topit ve vodě?" obořila se na něj a sama vylezla na břeh. Voda z ní tekla skoro proudem a začala jí být zima. Prohrábla si mokré vlasy a začala si sundávat, co mohla, aby věci vyždímala.

„Promiň, ale neměl jsem zrovna moc na vybranou a vyjednávání není moje specialita," řekl a sledoval ji. Jeho pohled se na chvíli ztratil v okamžiku, ale vrátil se do reality hned poté, co ho do hrudi udeřila její bota.

„Super, hrdino," vyprskla vztekle a přešla k němu, aby si mohla vzít svou botu. „Co teď mám jako dělat? Nevím kde jsem a díky tvé brilantní záchraně, o kterou se nikdo neprosil, jsem promočená na kost."

„Neprosil," zamračil se a podíval se jí do očí, „ten tvor tě drtil v ruce a chtěl tě zabít."

„Ten tvor se mi snažil jen nahnat strach a nezabil by mě, ani kdyby chtěl," řekla a ukázala na hromadu ve vodě, „a teď je chudák v tomhle stavu. Tebe by ale asi zabít chtěl, to je fakt."

Přehodila si kabát přes rameno, až to plesklo, a založila si paže na hruď.

„Fajn, když myslíš," pokrčil rameny a protočil oči v sloup. „Jak se jmenuješ?" zeptal se a postavil se opodál.

„Adelais, ale pro přátele Adel," odpověděla a ušklíbla se. Rychle si vyždímala aspoň část košile, kterou si nehodlala před ním sundávat, „kdybych nějaké měla... "

„Adelais," zopakoval a pak se prohrábl vlasy. „Jestli to tady neznáš, můžu tě doprovodit do města a nějak ti obstarat nové oblečení."

„Fajn, ale půjdeme tam," ukázala směr, který vedl opačným směrem od hlavního města, do kterého se rozhodně vracet nehodlala.

„Tam," přikývl a odkašlal si.

Z křoví, ze kterého předtím vyskočil, vyšel velký bělouš a spolu s ním i muž s tmavou pletí, který si oba dva prohlédl s dost otráveným pohledem. „Doufám, že je tohle první i poslední dáma v nesnázích, kterou budeme brát sebou."

***

Lauren měla opět co dělat. Kdy naposledy měla vlastně volný den? Ani si nepamatovala. Rychle přiskakovala k jedné sestře a pak k druhé, které si zkoušely nové šaty a šperky.

„Co myslíš? Hodí se tahle brož, když budu mít fialové šaty?" zeptala se jedna sestra a podívala se na Lauren, která o módě nic nevěděla a neměla ani cit na takové malichernosti. Proto jen pokrčila rameny a sestra si jen odfrkla a posměšně zavrtěla hlavou. „Raději bys škubala slepice, co?"

Po dvou dlouhých hodinách se konečně rozhodly, a tak šaty nechala připravené na němém sluhovi a šperky na stole. Oddechla si a zmizela dřív, než mohl přijít další příval nesmyslného štěbetání, které by musela poslouchat. Stačilo jí, že si z ní utahovaly a neustále jí omílaly o hlavu, že na ples nepůjde. Navíc měla ještě dost práce na dvorku.

Když vyšla ven, šla do kůlny vzít nářadí a vyrazila do záhonů. Když vyšla zpoza rohu, zastavila se a jeden úder srdce jakoby vynechal, když opět narazila na Wandu. Vážně by ji zajímalo, jak se sem dostala, aniž by ji někdo vyhodil z pozemku. Čarodějka k ní zvedla pohled a usmála se. Takže se jí to včera nezdálo. Odložila nářadí a přistoupila k ní s trochou nejistoty.

„Máme to krásný den na přípravy, že?" zeptala se Wanda a letmo se rozhlédla. Lauren s ní tiše souhlasila a pozorně ji sledovala. „Přemýšlela jsem a nakonec jsem vybrala ty nejlepší šaty." Wanda sáhla do hlubin suknice svých šatů a pak vytáhla krabičku, kterou jí podala.

Lauren si krabičku vzala poněkud nejistě a prohlédla si ji. Byla vyrobena z těžkého dubového dřeva a tmavé dřevo bylo hladké a lesklé. Chtěla ji otevřít, ale Wanda ji spěšně zarazila a lehce zavrtěla hlavou.

„Otevři ji až zítra. Zítra, až sestry s macechou odjedou na ples, ji otevřeš a získáš veškerá její tajemství, ale to kouzlo bude trvat jen do půlnoci. Pouze do půlnoci," zdůraznila a podívala se dívce do očí.

Lauren přikývla a začala se obávat, co na ni z té krabičky vyskočí. Lehce si skousla ret a zvedla pohled od krabičky, ale Wanda byla pryč. Rozhlédla se, ale nebylo po ni ani vidu, ani slechu. Prostě se vypařila jako pára nad hrncem a ona tu měla stále dost práce, kterou by měla do večera stihnout, jinak dostane vynadáno.

***

Bucky se dostal daleko a měl pocit, že už další krok nezvládne, ale vždycky se přemohl. Musel, aby na něho přestal působit vliv královny. Začal si vzpomínat a uvědomil si, že za sebou nechal spoustu nevyřešených věcí. Minulost ho začala dohánět a dlouhými drápy ho chytala za kotníky. Po dalších pár krocích se mu podlomila kolena a padl do měkké výstelky lesa. I když se přemáhal sebevíc, jeho tělo rezignovalo. Musel si odpočinout. Aspoň na chvíli.

Když se probral, netušil, kolik času uběhlo. Do tváře mu svítilo slunce skrz větve stromů, ale to mu zastínily postavy, které se nad ním nakláněly. Bucky sevřel ruce v pěsti a zaostřil na dva muže. Jeden na něho mířil lukem a druhý tenkým mečem, jehož hrot mu mířil na krk.

„Zbloudilá duše se nám probrala," řekl ten s mečem a Bucky si ho prohlédl. Určitě to byli banditi a teď ho podříznou, ale pak si Bucky uvědomil, že u sebe nic nemá, a tak nemají důvod ho zabíjet, pokud se v tom vysloveně nevyžívají.

„Obrat chudého nemáme zrovna v popisu práce, ale tohle je královnin pes," řekl muž s lukem a uvolnil tětivu. „Okrást ho mi reputaci nijak neuškodí."

„Kdyby však něco měl," ozval se ženský hlas a mezi muže se postavila rusovláska, která si složila paže na hruď. „Nemusíte se ho bát, tady její kouzlo ztrácí sílu. To však neznamená, že by vám nezlámal kosti."

„Jasně," zasmál se ten s mečem a zasunul čepel se zvučným zazvoněním oceli do pochvy. „Budeme s ním jednat jako v rukavičkách."

Bucky pak už jejich rozhovor nevnímal a opět se ponořil do temnoty, protože mu to tak přišlo lepší. Navíc mu očividně nehrozilo nebezpečí a nechtěl jim to ani trochu ulehčovat.

Když se opět probral, už se stmívalo a jeho tělo se konečně dopracovalo k pocitu odpočatosti. Zamžoural a pak se protáhl na lůžku, které pod ním nebezpečně zavrzalo. Rozhlédl se po místnosti dřevěné chatrče a pohledem se zastavil na rusovlasé ženě, která seděla u stolu zády k němu. Otočila se a podívala se mu do očí. Znal ji a ona znala jeho. Věděl to, a proto si navzájem ani nemuseli nic říct. Oba věděli, co musí udělat, aby získali svůj ukradený život.

„Byla to dlouhá doba," řekla a postavila se. Přistoupila k jeho lůžku, na které se posadila a on se musel trochu posunout. „Jak se cítíš?"

„Jde to," odpověděl a pak se opřel o lokty. „Jak jsi se sem dostala?" zeptal se a prohlédl si ji. Vypadala stejně, ale lépe, vzhledem k tomu, že žila dle své svobodné vůle.

„Stejně jako ty," usmála se mírně a pak oba zvedli pohled k muži, který vešel do chatrče. Černý muž s páskou přes oko v dlouhém koženém kabátu si oba prohlédl svým přísným okem a založil si ruce za záda. Věděl, kdo to je. Nick Fury, vůdce odboje.

„Zdravím a vítejte," řekl Fury a mírně mu cukly koutky do tajemného úsměvu.

***

„Tohle není to, co jsem si představovala," řekla Adelais a zadívala se na chaloupku z perníku, na kterou náhodou narazili. Seděla v sedle a zezadu se na ni tiskl Steve, který na koni neměl zrovna nejvíc místa, ale ona nechtěla obětovat své pohodlí pro někoho cizího, který ji ještě nechal zmáčet. Jeho kamarád, který se jí představil jako Sam, musel jít pěšky a očividně mu to ani nedělalo problém. Nejspíš neměl zájem dělit se o koně zrovna s ní.

„Už se stmívá," řekl Sam a promnul si ruce. „Budeme aspoň pod střechou."

„Je to barák z perníku," vyhrkla Adelais a poukázala na chatrč, kterou by možná odvál silnější vítr, anebo rozmočil déšť. „Tohle nikdo jen tak nestaví. Co když je to past?"

„Pokud je to past, máme s sebou hrdinu," ukázal na Steva, který překvapeně zamrkal, jakoby to označení slyšel poprvé. „Ať už tam je kdokoliv, sejmeme ho."

„Jak chcete," pokrčila rameny a slezla z koně. Hádat se s nimi nebude a navíc je tu s nimi jen jako doprovod. Půjde s nimi, protože ať už vlezou kamkoliv, vždycky bude mít větší šance, než kdyby byla sama.

„Vypadá to opuštěně," řekl Steve a hned, jak vyslovil ta slova, se z chaloupky ozvala rána. „Tak prý ne." Následovaly další rány a šramocení, které následně prořízlo pokřikování. Znělo to jako boj a chaloupka se párkrát otřásla.

„Vypadá to, že se tam dobře baví," poznamenala Adelais a podívala se na muže, kteří se nad ní tyčili. Pro tentokrát jí její výška trochu vadila. „Jdeme se podívat?" Nečekala na odpověď a vyrazila k budově. Sladký vlezlý pach perníku ji pošimral v nose a měla čím dál větší nutkání si kousek ulomit. Přistoupila k oknu a zadívala se dovnitř přes barevné sklo. Někdo tam bojoval, ale nebylo to dobře vidět. Nejen, že to sklo nebylo zcela průhledné, ale byl tam i nepořádek. Jasně viděla akorát krb, do kterého s jasnou září spadla jedna z postav a začala ječet. Adelais sebou cukla a otočila se. Steve už byl u dveří, které s lehkostí vykopl a následně odletěl dozadu, jak ho nějaká síla odhodila od chatky pryč.

„Co to sakra bylo?" vyhrkl Sam a přiskočil ke Stevovi, který se rychle postavil na nohy. Adelais zůstala stát na místě a jen všechno sledovala. Kousek od ní najednou vyrostl muž. Dalo by se to tak nazvat, jelikož viděla, jak se zvětšoval od země až do své výšky. Přitiskla se zády ke stěně chaloupky a i přes šok neodolala a strčila si do pusy kousek polevy z římsy.

„Omlouvám se," pronesl muž a usmál se. „Nechtěl jsem vás polekat a vrazit zrovna do vás," podíval se na Steva omluvně. Z chaloupky vyšla žena a oklepávala ze sebe prach a popel. Adelais si nakonec ulomila celý kousek a nevnímala fakt, že ten perník nebude asi nejčistší, ale byl fakt dobrý.

„Kdo jste? Co jste tam dělali?" zeptal se Steve a mnul si bolavé místo na břiše.

„Jsme lovci čarodějnic," řekla žena a hrdě pozvedla bradu. „Jmenuji se Hope a tohle je můj přítel Scott." Zmíněný Scott k ní přistoupil a usmál se. Oba měli na sobě zvláštní uniformy a zařízení na předloktích. „Být vámi, tak se tomuhle domu vyhnu obloukem a ty přestaň jíst ten perník."

Adelais sebou cukla a upustila zbývající kousek na zem, „Pardon."

„Máme namířeno do města na druhé straně lesa," řekl Steve a prohlédl si oba neznámé zvědavým pohledem. „Možná máme stejnou cestu."

„To ano," přikývla Hope a založila si ruce na hrudi. „Tak jdeme."

***

Lauren se dívala na odjíždějící kočár a povzdychla si. Macecha jí opět naložila fůru práce a ji začalo hlodat svědomí, protože v rukou držela záhadnou krabičku od Wandy. Přeci ji nemohla ignorovat jen kvůli tomu, že dostala práci. Byla zvyklá hned uposlechnout a pracovat, ale tentokrát měla šanci od těch povinností utéct. Když kočár projel branou, otočila se od okna a položila krabičku na postel. Moc dobře si pamatovala instrukce a musela se dostat z paláce před půlnocí, protože v tu dobu kouzlo přestane fungovat. Zhluboka se nadechla a zvedla víko.

Z krabičky vystřelilo bílé světlo a Lauren úlekem málem spadla na zem. Vyjekla a zakryla si oči, než se světlo ztlumilo. Podívala se na postel a nemohla uvěřit vlastním očím. Na posteli ležely blankytně modré šaty, stříbrná korunka, hedvábné bílé rukavičky a bílé střevíce s modrou mašličkou. Lauren dlouze vydechla a přistoupila k posteli. Náhle ji trkla myšlenka, že nemá čas a v takovém oblečení se přeci nemůže táhnout sama až do města. V tu chvíli se z venčí ozvalo ržání, a když vykoukla ven, uviděla krásného osedlaného bílého koně, který dokonale pasoval k jejím šatům. To by šlo.

Nejdřív se umyla a pak se oblékla do šatů, střevíců a do učesaných vlasů si položila korunku. Cítila, jak ji něco lehce tahá za vlasy, a tak se šla podívat do zrcadla. Překvapeně pootevřela rty a prohlížela se. Kouzlo jí svázalo vlasy do drdolu zdobeného stejnými korálky, které měla na střevíčkách. Teď vážně vypadala jako dáma. Sešla ze svého pokoje a dávala si pozor, aby náhodou nenarazila na služebnictvo, ale naštěstí na nikoho nenarazila.

Na koni byl připravený plášť, který si přes sebe přehodila a vyhoupla se do sedla. Tohle bude její první noc, první zážitek od doby, kdy se stala služkou té hrozné ženské. Pobídla koně a vyrazila do města, nad kterým se tyčil rozzářený palác.