Evelyn vstoupila do svých komnat zatemněných dlouhými rudými závěsy a vystoupala pár schůdků v čele rozlehlé místnosti. Na zdi viselo zrcadlo, které odráželo místnost i blížící se královnu. Zastavila se a založila si paže na hrudi. „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v zemi nejkrásnější."

Zrcadlo se zavlnilo, jako když se do vody hodí kamínek, a několikrát změnilo barvu, než se obraz ustálil a Evelyn se dívala do obličeje starého plešatého muže. Saltykov se na chvíli zamyslel a pak odpověděl to, co vždycky: „Obávám se, že vy to nejste. Stejně jako včera a předevčírem. Nejkrásnější v zemi je Adelais, vaše nevlastní dcera."

„Jsi jen samé zklamání," pronesla znechuceně a mávla rukou. Zrcadlo se zavlnilo a opět viděla jen svůj odraz. „Tak co s tím? Už mi to pěkně leze krkem. Tolik let ji živým a šatím a co z toho mám já? Já jsem královna, ale mám pocit, že ta zmije jen čeká na svou příležitost." Skutečnost, že ta pijavice je v něčem lepší než ona, jí drásalo nervy. Přešla k oknu a prudce rozhrnula závěs, aby se mohla podívat do zahrad. Tam nebylo po její dceři ani vidu, ani slechu. Přimhouřila oči a pak se mírně usmála, když ji napadl ďábelský nápad. Prohrábla si dlouhé bílé vlasy a pak zvonem přivolala komorního.

Do pokoje vešel věrný služebný a uklonil se. Trpělivě vyčkával na příkazy své královny, která měla jen jedno neškodné přání.

„Přivolej mi lovce. Mám chuť na zvěřinu," řekla a komorník s možná až přehrávanou pokorou uposlechl a vyklouzl z místnosti.

***

Lauren seděla na podlaze v předsíni, s prázdným pohledem sledovala dění, které z ní vysálo poslední kapky života. Její dvě nevlastní sestry lítaly sem a tam s tím svým pisklavým štěbetáním a její macecha je sledovala zcela spokojena s tím, že umytou podlahu opět pošlapaly zablácenými botami.

„Tak děvčata," tleskla náhle a přešla ke svým drahým dcerkám, které umlkly nesnesitelné pokřikování. „Je čas vyrazit. Musíme se připravovat na ples a ne se věnovat bezduchému tlachání." Pak se otočila a zadívala se na Lauren, která k maceše zvedla pohled a pustila hadr do kbelíku. „Buď tak hodná a za dobu naší nepřítomnosti ukliď předsíň, kuchyň, stáje a nezapomeň nakoupit a uvařit večeři. Vyper prádlo a umyj nádobí... a ještě ukliď dvorek. Na ten bordel se nedá koukat." Po výčtu všech povinností vyšla spolu se sestrami ven a zabouchla dveře.

Lauren ještě chvíli seděla a pak si dlouze povzdechla. Tohle jí byl čert dlužen. Pomalu se postavila a oklepala si zašedlou potrhanou sukni. „Tohle se mi snad jen zdá. Asi bych se měla vážně odstřelit." Přiložila si prsty ke spánku a napodobila výstřel. Nemohla odmlouvat ani si vymýšlet, protože jí v tomto domě nic nepatřilo, a kdyby ji macecha vyhnala z domu, byla by z ní chodící mrtvola. Nejvíc ji trápilo, aby všechny ty vymyšlené úkoly stihla. Proto na nic nečekala a začala systematicky. Nejdřív půjde nakoupit.

Neměla toho moc na sebe, ale nějaké slušné oblečení jí macecha přeci jen dopřála. Převlékla se a svázala si zrzavé vlasy do ohonu. Vzala si peníze, které jí macecha nechávala výhradně na jídlo či jiné potřebné věci, a pak vyrazila do stájí. Do města to bylo docela daleko, a tak chtěla jet na koni. Sice jí to macecha několikrát zakazovala, ale byla to jediná věc, za kterou ji nemlátila proutkem. Osedlala statného hřebce a vyrazila na cestu.

Její svět se točil jen kolem domu a neměla právo na osobní život. Byla jen služka, která si něco takového nezasloužila. Bylo to smutné, ale žila v tom už dlouho, a proto jí to už ani tak hrozné nepřišlo. I tak si často ráda představovala nějaké to dobrodružství. Možná se jí jednou připlete do cesty.

Když dojela do města, slezla z koně a vedla ho za otěže až k hostinci U Připálené kachny, kde ho nechala přivázaného a sundala z něho jen to nejdůležitější, co bude při toulkách potřebovat. Věděla, že v této části macechu se sestrami nepotká, jelikož se jednalo o střední třídu a to je pro ně už spodina. Už jen při pomyšlení na jejich poznámky protočila oči v sloup a přehodila si prázdný vak přes rameno a měšec s penězi přivázala k opasku pod pláštěm.

Ve městě panoval ruch, který sem patřil jako bota na nohu. Prodírat se davem pro ni bylo už zcela přirozené a hodně lidí ji tu stejně znalo. Sehnala zeleninu, ovoce a u pekaře poslední kousky slušného pečiva v pekárně.

Horlivě přemýšlela, co to chtěla ještě koupit, když se vedle ní ozvala rána. Zastavila se a podívala se k zakrslé budově, která působila velmi zapadle vedle vyšších novějších budov. Přimhouřila oči a zadívala se do výlohy. Loutky. Všude byly dřevěné loutky, které se dívaly do ulice s těmi svými veselými pohledy. Ránu způsobil majitel, který seděl venku před dveřmi a zrovna dodělával loutku. Jeden z nástrojů mu spadl na zem a aby se nemusel s poměrně velkým dílem ohýbat, sebrala nástroj a podala ho muži. Překvapeně na ni zamrkal a pak se usmál. Vypadal dost podivně a roztěkaně, ale Lauren z něho necítila nic špatného.

„Děkuji," řekl a položil nástroj na rozloženou stoličku. Neměl kolem sebe moc místa a zajímalo ji, proč tvoří takhle nepohodlně venku.

„Není zač," řekla jen a mírně pokrčila rameny. Zadívala se na loutku, kterou měl posazenou na kolenou a prohlédla si ji.

„Líbí se ti?" zeptal se loutkař a mírně pozvedl obočí.

„Není špatná, jen má trochu... zlý pohled," odpověděla Lauren nejistě a podívala se muži do očí. Znala ho. Nevyráběl loutky, ale všechno možný. Ze dřeva, z kovu a dalších materiálů. Byl to pan Stark. Trochu podivín, ale jinak hodný muž.

„Vážně?" zeptal se skoro až nevěřícně a natočil loutku čelem k sobě. „Jmenuje se Ultron. Zkusím s tím pohledem něco udělat, ale víš, jak to chodí," vrátil se pohledem k Lauren a usmál se, „ruce si dělají, co chtějí."

Lauren přikývla a rozloučila se s panem Starkem, jelikož ji tlačil čas a povinnosti. Ta loutka byla hezky zpracovaná, stejně jako všechno v tom domě, ale nelíbila se jí. Bylo na ní něco divného.

***

Adelais byla překvapená, když jí sluha přišel oznámit, že se bude konat hon. Poslala sluhu pryč a slezla ze stromu. Musela vymýšlet čím dál důmyslnější skrýše, protože ji královna neustále sledovala a to se jí nelíbilo. Přišlo jí, že i teď ji sluha našel docela bez problémů a to byla schovaná v jablečných sadech na kraji města. Kopla do nedozrálého jablka, které spadlo z větve, a pak se vydala ke koni, kterého nechala schovaného opodál. Byl to problém, když každý zobal královně z ruky. I kdyby se zahrabala do země, vždycky by se našel někdo, kdo by ji ochotně vykopal.

„Ts," odfrkla si a vyhoupla se do sedla. Zajímalo by ji, proč se zrovna dnes bude konat lov. Je pravda, že královna si často vymýšlela horší věci. Pokud přijedou z prázdnou, bude jako zimnice. Každopádně byla docela ráda, že pojede s nimi. Konečně si užije trochu té volnosti, které se jí jinak nedostává.

Do honu byl ještě čas, a tak se rozhodla vzít to přes hostinec, kde by se mohla dozvědět novinky. Podle všeho se nedělo nic zvláštního. Ve vedlejším království bude ples, v lese se motají nějaké potvory a další království zarostlo růžemi. Znělo to skoro jako všední problémy světa.

Hon se konal před stmíváním a náhlý shon vyvolal obavy nejen v Adelais, ale i pár lovcích a služebných. Setkali se zde i s královniným věrným psem, Barnesem, který tu rozhodně nebyl jen jako starostlivý dozor. Jeho přítomnost byla podezřelá a na atmosféru neměl zrovna nejlepší účinek.

Adelais, stejně jako mnoho dalších, slyšela příběhy ohledně jeho poslušného poskakování, jak královna pískne. Nějaké ty vraždy a vydírání nechyběly stejně jako únosy a deportace. Měla obavy, že Barnes tu byl právě kvůli nějaké podobné příležitosti a shodou okolností je tu s ním přítomna i ona. Lov je navíc dost příhodná akce k tomu, aby člověk dostal šípem do srdce, anebo spadl z koně a nechal se pošlapat. Adelais se rozhodně nenechá jen tak zabít, pokud to měl v plánu. Bude si na něho dávat pozor.

„Vyrážíme!" ozval se hlas hlavního lovce a skupina pěti lovců s Adelais a Barnesem vyrazila skrz branou k lesu. Smečka loveckých psů se jim držela v patách. Rychle se oblékla do loveckého úboru, což byla košile, kabátech a kalhoty s vysokou koženou obuví. Nemusela ani mluvit s královnou, což bylo jen dobře. Už aby tohle měla za sebou a mohla se zase nějak zavřít. Tohle jí dokázalo pocuchat nervy.

Když odjížděli, všimla si toho chladného pohledu, kterým ji propaloval Barnes. Určitě se něco chystalo, ale rozhodně jí přišlo lepší to s ním vyřídit v lese, než se pak hádat s královnou.

***

Adelais se rozhlédla po lese a zamračila se. Ani tady to nevypadalo nijak přívětivě. Přišlo jí to zde chladnější než kdy jindy a počasím to rozhodně nebylo, jelikož ještě po cestě bylo hezky. Rozdělili se a s překvapením všech skončila s Barnesem a ještě jedním lovcem. Stopovali vysokou, ale přišlo jí, že všechno živé vzalo nohy na ramena. Naštěstí se občas ozval nějaký ten pták a šelest, takže les nepůsobil tak mrtvě jako na první pohled. Kam se dalo, jeli na koni, ale pak les začal být čím dál více hustým a špatně dostupným, takže se nakonec museli dál vláčet po svých.

„Myslím, že jdeme špatně," řekl lovec a Adelais s ním souhlasila, ale jen v duchu. Barnes se tvářil stejně chladně a nepřístupně jako vždycky a ke slovu ho nepřiměla ani přímá urážka. I kdyby mu teď jednu vrazila, nejspíš by se jen zamračil a pak by jí to nějakým způsobem oplatil.

„Klidně se můžeme vrátit," řekla Adelais a zastavila se. Zhluboka se nadechla a pak se otočila směrem k těm dvou, kteří až podezřele zaostávali. Svěsila ramena a povzdechla si. „No jasně, že v tom jede s tebou." Lovec na ni mířil kuší a Barnes jen přihlížel, jakoby sledoval vážně nudnou inscenaci.

„Omlouvám se, ale je to rozkaz královny," pronesl lovec a byl si vším tak jistý, že se i usmál, ale Adelais byla připravena. Sice ne na něho, ale na Barnese určitě. Než však lovec stačil zmáčknout spoušť, Barnes vytáhl dýku a jedním rychlým pohybem ji muži vrazil do krku. Lovec upustil kuši a se zajíknutím a chrčením se skácel k zemi.

Chvíli jí trvalo, než zpracovala dění před svýma očima. Couvla o několik kroků a vytáhla svůj lovecký nůž, se kterým stejně neměla proti Barnesovi šanci. „Co to má znamenat?" vydechla a sledovala ho. Královnin poskok se však neměl k pohybu. Dívali se na sebe a měřili se jako dva vlci. Nakonec se sehnul a vytáhl nůž z krku kolegy, kterého bez rozmyslu zabil.

„Uteč a nevracej se," řekl a zadíval se jí vážně do očí. Adelais rychle docházely fakta a uvědomila si, co má v plánu. Chce zradit královnu a poslat ji pryč. Ale co se stane s ním? „Nevracej," zavrčel a hodil jí nůž k nohám. Sám se pak rozeběhl lesem a zmizel mezi stromy.

„Co to sakra?!" zmateně vyhrkla a rozhlédla se kolem. Zadívala se na mrtvolu a z přemýšlení ji vytrhl hluk. Hlasy, štěkot a dupot kopyt. To ji přimělo napodobit Barnese. Nechala nůž na zemi a rozeběhla se do lesa. S koněm by to bylo rychlejší a pohodlnější, ale neměla by tolik šancí, kdyby to zvíře musela táhnout s sebou.

Počítala se vším, ale s tímhle ne. Netušila, že by byl schopný královnu zradit, anebo s tím neměl nakonec nic společného. Srdce jí bušilo jako o závod a i když jí šlo o život, cítila se konečně volná, protože jí teď nezbude nic jiného než utíkat.