Jen okrajově vnímám, jak mě Alex nese v náručí po kamenité cestě. Šeptá mi uklidňující slůvka, zatímco já se jim snažím naslouchat, abych aspoň na chvíli zapomněla na chlad, který ovládá mé tělo i na neutichající bolest.

Silný vítr si pohrává s proudem vody padajícím z nebe přímo na moji studenou tvář. Hnědovlasý chlapec mělce dýchá unaven záchranou mé maličkosti. Ani se mu nedivím. Nejsem tlustá, ale měřím něco přes metr a půl. Jít s takovouto zátěží v aktuálních podmínkách mu musí dát pořádně zabrat. Avšak odhodlaně šlape dál, bez jediné poznámky, krok za krokem, mezitím co si hovím v jeho náruči.

Při každém pohledu, jímž o mě zavadí, se mu tvář stáhne bolestí, avšak ne fyzickou. Jeho kondička dosahuje úcty hodných výsledků. Znám ho moc dobře na to, aby mi došlo, že ho děsí, že dovolil, aby se mi něco stalo. Přitom si nemá co vyčítat. Bojí se o mě, o svou nejlepší kamarádku.

Kdyby na tom byl tak, jako teď já, umírala bych hrůzou. Má pokožka je chladná a bledá, svůj zrychlený dech nedokážu dostat do normálu, ruce se mi samy od sebe třesou, jsem čím dál tím víc unavená, začíná mi být jedno, jestli se dostanu do tepla nebo ne.

„Alexi," vydechnu ztěžka. Hlas se mi zadrhne.

„Copak, princezno?" pronese udýchaně. Zmáčené vlasy, které si výjimečně nestáhl do culíku, mu divoce trčí do všech stran.

„Jestli chceš," zašeptám, „můžeme si dát malou přestávku," zachraptím, jelikož už déle nedokážu poslouchat jeho divoce bušící srdce.

Bolestí sice skoro nevidím, ale nemůžu dopustit, aby kvůli mně tento výjimečný chlapec trpěl.

„Zvládám to, andílku. Navíc, už jsme skoro tam, dívej," zadívá se do dálky. Asi sto metrů přímo před námi stojí zřejmě krásný, dřevěný domek s komínem, z něhož stoupají obláčky dýmu. Kvůli silnému dešti smáčející naše bolavá těla, rozeznám jen obrysy.

V hlavě mi probleskne spousta myšlenek najednou; teplo, jídlo, teplo, prášky proti bolesti, teplo, spánek, teplo. Co bych teď dala za to, abych se mohla ohřát?

Když přijdeme k chatě, Alex nohou několikrát kopne do dveří. Je mi jasné, že chce upozornit majitele na náš příchod. O chvíli později se ve dveřích objeví postarší muž. Při pohledu na mě zavelí: „Proboha, rychle ji odnes dovnitř."

Vejdeme do prostorné místnosti zařízené v lidovém, ovčáckém stylu. Hospůdka je vybavena mnoha dřevěnými lavicemi i stoly, na zdech jsou pověšeny kůže. U vysokého pultu stojí vyřezávané, barové židličky. Záclonky na oknech se pyšní květinkovým vzorem i krajkovým lemem. Avšak všechnu mou pozornost na sebe stáhne krásný krb s plápolajícím ohněm. V houpacích křeslech postavených v jeho blízkosti, jsou usazeni Lisa, Benny a nějaká cizí, postarší žena. Jinak je podnik zcela prázdný.

Jakmile zaregistrují náš příchod, vyděšeně k nám vystřelí.

„Sky!" vykřiknou děti.

„Panenko Maria, chudák holka. Rychle, posaďte ji sem," ukáže paní k jednomu z nyní neobsazených, kožešinou vystlaných křesílek. Chlapec okamžitě poslechne. Opatrně mě položí do měkoučkého ráje. Muž odněkud přinese vlněnou deku, kterou zakryje moje promrzlé tělo. Mé prokřehlé, třesoucí se ruce obalí ty Alexovy.

„Ššš, bude to dobré," chlácholí.

„Takhle by to nešlo," zavelí rázně žena, „Liso, Benny, zaběhněte rychle pro další dřevo. Georgi," osloví muže, „napusť všechny láhve, které najdeš, teplou, opravdu hodně teplou vodou. Potom je tu dones. Alexi, najdi sobě i Sky suché oblečení ve skříňce v prvním poschodí."

Všichni začnou plnit rozkazy, jen kamarád mé ruce stále nepouští. Zničeně se mi dívá do očí. Sice mám přivřená víčka, i tak ho však ještě dokážu rozeznat.

„Alexi," zopakuje žena, „bude v pořádku. Je podchlazená, musíme ji převléknout. Pohlídám ji."

Po jejích slovech dotek na mých rukou zmizí.

„Tak holčičko, podíváme se, jak jsi na tom," promluví směrem ke mně. Přiloží mi na čelo ruku: „Pro pána, celá přímo hoříš!"

Jen jemně pokývám hlavou.

„Počkej chvilinku, zlatíčko. Zajdu pro lichořeřišnici, omanový sirup, zábal a možná ti dám i paralen, i když tyhle chemické výmysly z duše nesnáším."

Pak už jde všechno jako po drátku. Nejprve přiběhnou děti se dřevem, ukládajíc polena před krb jedno vedle druhého. Poté se přižene George, který mi podává láhve naplněné hřejivou vodou. Třas rukou se sice malinko zklidnil, jenomže ještě stále nejsem schopna nádobu uchopit, proto mi je položí na hrudník, do podpaží a k tříslům. Energická žena, zjistila jsem, že se jmenuje Mare, mě donutí spolknout několik kapek bylinkových lektvarů, jež si sama vyrábí. Alex mě s oblečením v rukou pozoruje.

„Sky, musíme tě převléknout. Sama to nezvládnu, může mi pomoct Alex?" zeptá se mě žena. Momentálně mi je úplně jedno, zda-li mě můj princ uvidí nahou nebo ne.

Pokývám hlavou.

„Jen prosím, hrozně mě bolí kotník, nemohla byste se na něj podívat?" zachraptím.

„Jistě drahoušku, jen tě nejdříve převlékneme, ano? Pak se pokusím udělat něco s tvojí nožkou."

„Dobře," vydechnu.

„Tak, teď všichni kromě Alexe pryč. Běžte uvařit dva hrníčky meduňkového čaje a horkou čokoládu," vyžene Mare George s dětma.

Jakmile jsou všichni pryč, stáhne ze mě deku. Alex mi sundává vestu a tričko. Když sezouvá botu ze zraněného kotníku, neodpustím si bolestný výkřik.

„Ššš, už je dole," utěšuje mě. Poté oba pokračují v obnažování mého prochladlého těla, až jsem před nimi jen v černé podprsence a kalhotkách stejné barvy. Kamarád se mi snaží dívat do očí, avšak pohledem putuje po mém těle.

„Kdybych věděl, že se dneska budeš chtít svlíkat, vzal bych tě jinam," ušklíbne se. Jeho vtípek mi na obličeji vyrýsuje jemný úsměv.

„Ještě není všem dnům konec," zachraptím. Jsem mu neskonale vděčná za odvádění mé pozornosti od bolístek.

„Asi tě zklamu, ale teď se otoč, mladý muži," zavelí paní domu. Alex s jiskřičkami v očích poslechne.

Mare mi vysvlékne poslední kousky oblečení. Natáhne na mě flanelovou košili, zřejmě své kalhotky, které jsou o několik čísel větší, tepláky. Potom pokyne Hnědovlasému chlapci, aby mi oblékl vlněný svetr, hřejivé ponožky a na hlavu mi nasadil kulich. Celou mě pak znovu zakryje dekou.

Když už jsem převlečena v suchém oblečení, je mi nehorázně lépe. Třas v rukou pomalu ustává, hlava mě už tolik nebolí, bílá barva mé pleti se začíná zaměňovat za normální. Vlastně nebýt toho pitomého, bolavého kotníku, byla bych celkem v pohodě. Léčba Mare zabírá.

„Podívám se na to, ano zlatíčko?" ukáže žena směrem k poraněné noze.

„Jistě."

Alex už také převlečen sedí v křesle vedle mě. Natáhne se pro mou ruku, kterou ukryje v teple své vlastní.

Cítím, jak mi paní domu opatrně sundává ponožku. Syknu bolestí, když kotníkem lehce pohne. Chvílí jemně přejíždí rukou po zranění, poté prohlásí: „Drahoušku, je mi líto, ale s tímhle ti moc nepomůžu. Budeš muset do nemocnice na rentgen. Těžko říct, jestli se jedná o zlomeninu či o vyvrtnutí. Bez lékařského vyšetření se neobejdeš."

Kamarád rychle vyskočí z křesla, aby se podíval, jak jsem na tom.

„Bude to vymknuté. Něco podobného jsem si udělal na táboře," pronese zadumaně.

„Také bych řekla, avšak za kontrolu nic nedáte. Čím dříve se dostanete k doktorovi, tím to bude lepší. Navíc," odmlčí se Mare, „Sky musí být velmi unavená."

„Máte pravdu, to jsem," přitvrdím.

Alex nakoukne z okna: „Venku pořád prší. Nemůžu hnát děti ani tohohle invalida v dešti několik kilometrů."

„To ti ani nenaznačuji. George má povolení jezdit tady autem. Mohl by vás naložit a převést až k vašemu autu, co říkáte?" nabídne žena.

„To by bylo opravdu skvělé," usměje se hnědovlásek.

„Dobrá, jsme tedy domluveni. Zajdu teď pro děti i manžela. V klidu si vypijete čaj a horkou čokoládu, potom můžete vyrazit," zavelí. Pomalým krokem vyjde ven z místnosti. Zůstanu zde sama s Alexem. Hlasitě vydechnu.

,,Copak princezno?"

,,Ale nic, jen toho na mě dnes bylo nějak hodně," odpovím popravdě.

,,Bože, o tom mi povídej! Víš ty vůbec, jakou jsem měl hrůzu, když jsi nepřicházela? Volal jsem ti, ale tys mi to nebrala!" pronese s jemným úsměvem i obavou v hlase. Nevím, jak to dělá, avšak nepřijdu si jako malé dítě, které rodiče pokárali. Musím se jeho projevu zasmát.

,,Můžeš si být jistý, že jsem si to taky příliš neužívala, trubko."

,,Věřím ti, princezno," rozspustile na mě mrkne, ,,jen jsem měl vážně strach."

,,Vždyť já vím," vlídně se na něj usměji.

,,Počkej, a tu panenku máš?" zajímá se.

,,To víš, že jo. Jenom jsem musela vynaložit všech svých detektivních předpokladů, abych ji našla. Zapadla za jeden z kamenů," objasním.

,,Teda, ty jsi takový můj malý Sherlock," pohladí mě palcem po ruce.

,,No jo, to jsem celá já," zazubím se.

O hodinu později už sedíme v autě George, který nás veze k Alexovu vozu.

,,Stavte se zase někdy," nabídne muž, když dojedeme k cíli. Jelikož přestalo pršet, můžou všichni kromě mě v pohodě vystoupit z teréňáku.

,,To víš, že jo," Alex si s chlapíkem podá ruku. Poté mi otevře dveře a vezme mě do náruče.

,,Rád jsem tě poznal," obrátí George svou pozornost mým směrem.

,,To já tebe taky," usměji se.

,,Co vy, haranti? To se se mnou ani nerozloučíte?!" osloví děti.

,,Měj se hezky, strejdo!" pronesou Lisa i Benny jednohlasně vrhající se do mužova objetí.

,,Tak, už abych vyrazil. Mare mě bude shánět," oznámí.

,,Prosím, vyřiď, že oblečení ji co nejdříve vrátím," požádám.

,,Jasná páka."

Pak už nastoupí do auta, které zmizí za zatáčkou.

,,Benny, buď tak hodný a otevři dveře spolujezdce, abych mohl Sky posadit," zavelí Alex.

Popravdě, vůbec se mi z jeho objetí nechce, avšak nemám na výběr.

Všichni usazeni vyjíždíme směr domov. Nejprve odvezeme děti. Mrzí mě, že je zase dlouho neuvidím. Nesnáším loučení.

,,Dávej si na panenku pozor," upozorním předávajíc hračku malé holčičce. Sedím v autě, protože se stále nedokážu na nemocnou nohu postavit. Dvířka jsou otevřená, abych mohla se sourozenci prohodit poslední slůvka.

,,Budu. Sky, už teď mi moc chybíš," vrhne se mi kolem krku.

,,Ty mi taky, zlatíčko," políbím ji do vlásků.

,,Jsi nejhezčí holka, kterou jsem kdy viděl," ujistí mě Benny.

,,Ale prosimtě," cvrnknu ho do nosu.

,,Klidně by ses mohla stát mojí ženou," konstatuje.

,,Nepovídej," zasměju se.

,,Vozil bych tě v autíčku," ukáže k předmětu přivázaném na provázku.

,,Tam bych se nevlezla," mrknu na něj.

,,Já bych tě tam natlačil."

,,Tak to díky," opatrně si ho posadím na klín, abych nepohla s bolavým kotníkem.

,,Mám tě moc rád, Sky," zašeptá mi do ucha.

,,To já tebe taky," pronesu stejnou hlasitostí jako on.

Malinké ručičky mi zamotá do vlásku. Pohladí mě.

,,Ale, ale chlapáku," zasměje se Alex, ,,ty mi tady balíš holku."

,,Nebudu ti jí balit, když mi dáš Lego," nabídne. Ublíženě se na chlapečka podívám.

,,Ty jsi tvrdý vyjednávač," podotkne kamarád.

,,Nejsem, jen mám své podmínky," blýskne zářivými zoubky.

,,Áaah, no tak dobře. Až příště přijedeš, dostaneš ho," svolí hnědovlásek.

,,Díííky, Alexi!" seskočí z mého klínu přímo před teenagera, kterému věnuje dlouhé objetí.

,,Tsss, tohle od tebe nebylo vůbec hezké," vypláznu na Bennyho jazyk.

,,Promiň Sky, ale Lego," pronese chlapeček důležitě, ,,je zkrátka Lego. Mnohem zábavnější než holky."

,,Počkej za pár let," pousměju se.

Pak už Alex odvede děti ke dveřím domu, kde je zanechá v péči jejich babičky.

,,Mám tě pozdravit, poděkovat a vyřídit ti přání brzkého vyléčení. Taky ti předávám borůvkový koláč, jenž pro tebe paní Brownová upekla," vyjasní kamarád, když se usadí do sedadla vedle mě. V rukou mi přistane plastová krabička.

,,Aha, ehm.. Díky," usměju se.

,,Není za co. Takže, jedeme do nemocnice, ano?" ujistí se Alex.

,,Nevím, jestli je to až tak vážné," zaváhám.

,,Za prohlídku nic nadáme," ubezpečí mě kamarád.

,,Fajn, tak teda do nemocnice," svolím.

Po chvilce jízdy prolomí hnědovlásek příjemné ticho.

,,Tak už ani malý chlapeček o tebe nemá zájem. Sky, Sky, Sky, co s tebou uděláme? Asi mi zůstaneš na krku navěky," pronese s jiskřičkami v očích.

,,Neříkej, že by se ti to nelíbilo," odpovím s pokřiveným úsměvem.

,,Možná trochu," pošle mi vzdušný polibek.

V nemocnici mi kotník ošetří. Prý je vymknutý, sympatický doktor nohu zafixoval obvazem a doporučil chlazení. Klidový režim by měl trvat aspoň týden.

S těmito informacemi se dostávám domů. Jsem hrozně unavená, také hlava mě začíná znovu bolet.

,,Děkuji andílku za hezký, dobrodružný den," zazubí se kamarád.

,,Není za co, moc jsem si to užila," odpovím s velkým zívnutím.

,,Ještě než tě pustím do postele, bych ti chtěl něco darovat," usměje se.

,,Další obálku?"

Jemné pokývání hlavou postačí jako souhlas. Rozevřu sněhově bílý předmět z papíru, jenž mi utkví v rukou.

Minnesota.

,,Děkuju, i když vůbec nevím, o co jde," přiznám.

,,Někdy ti to vysvětlím, ale teď už musíš jít spát, byl to náročný den."

Jemné políbení ve vlasech cítím ještě dlouho poté, co už se nenacházím v blízkosti chlapce, který mi jej daroval.

----

Hezkou sobotu všem! :D

Já vím, že jsem slibovala, že kapitolky budou vycházet pravidelněji, jenomže v blízké době se budeme stěhovat, proto musím o víkendech pomáhat rodičům s opravami domečku. Minulý víkend jsem normálně vymlátila kachličky! :D Co si budeme namlouvat, přes týden toho moc nenapíšu... Jinak, pokusila jsem se psát kratší kapči... Já tak nějak píšu a píšu, a pak zjistím, že jsem napsala jen čtvrtinu toho, co jsem chtěla, ale jsem na tisícovce slov, takže nevím, jestli moje pokusy o zkrácení budou úspěšné. :)

Hezký zbytek víkendu!