,,Alexi? Jó, věnuju ti pozornost. Né to jen... mami vypni prosím na chvíli ten mixér! Cože?! Já tě neslyším! Alexi?! Jsi tam?! Tati, kam jsi uklidil ten zatracený batoh?! Nemůžu ho najít! Co? Tati mluv prosím tě nahlas!" křičím najednou na maminku, tatínka i kamaráda, se kterým jsem ve spojení přes mobil. Takhle chaoticky to vypadá, když se rozhodnete jet na výlet, ale večer si zapomenete nastavit budík, takže vás nemá kdo vzbudit.

,,Tati, počkej, zajdu si zatelefonovat do pokoje, mamka dělá hrozný rámus," vyšlapu schody s dotykovým zařízením u ucha, jedním pohybem otevřu dveře, abych se mohla dostat do aspoň trochu ztichlé místnosti.

,,Ano Alexi, už se ti plně věnuji," oznámím svému kamarádovi, když za sebou zavřu.

,,Forest Street 77. Dobře, jdu jim volat. Za jak dlouho u mě budete? Deset minut? Okey, už jdu na to, zatím pa," rozloučím se. Jedním tipnutím hovor ukončím, vzápětí však vytočím nový.

,,Paní Brownová? Dobré ráno, tady Sky. Jen upozorňuji, že Alex už je skoro u vás. Má velké modré auto s korbou. Mohly by jít děti před dům?" zeptám se.

,,Nebojte, moc si to užijeme. Nashle," vyřídím další položku na seznamu, které musím udělat. Rychle seběhnu dolů do kuchyně propojenou s obývacím pokojem, kde už na mě čeká tatínek s hnědým batůžkem v rukou.

,,Tady ho máš, drahoušku. Byl úplně nahoře ve skříni," podá mi batoh s informacemi o jeho bývalé poloze.

,,Děkuji, já ho nemohla nikde najít. Normálně se přede mnou schoval," převezmu si předmět s vděčným úsměvem na tváři. Rychle do něj naházím připravenou svačinu, pití, gumové bonbóny, teplou mikinu, peněženku i mapu.

,,Sluníčko, tady na lince máš smoothie," upozorní mě maminka.

,,Díky," nadšeně si převezmu nádobu s červenou tekutinou.

,,Neboj žádný banán tam není, jen jahody, maliny, ostružiny, borůvky, pomeranč a polovina jablíčka," ujistí mě nejdůležitější žena mého života. Ovoce sice zbožnuji z celého svého srdce, ale banánům svou lásku nedopřávám.

,,Jsi zkrátka dokonalá," složím poklonu.

,,No jo, mám prostě dokonalou manželku," vloží se do naší konverzace tatínek. Obejme maminku kolem pasu. Jemně jí políbí. Jen se pro sebe usměji.

V tom se mi rozvibruje telefon. Písnička Reather Be se rozezní přes celou kuchyň.

,,Alexi?" přijmu hovor.

,,Dobře, už jdu ven," odpovím. Rychle si sbalím láhev s ovocným obsahem, telefon se sluchátky do hnědého ruksaku, obejmu rodiče a poklusem zamířím do předsíně, kde si obuji vínové pohorky. Naposledy se podívám do zrcadla. Pohodlné džíny, volné pruhované triko sladěné v námořnických barvách s dlouhými rukávy i teplá, tmavě modrá vesta mi moc sluší. Vlasy jsem si jako vždy stáhla do culíku. Rychle si na hlavu posadím růžové, sluneční brýle.

Vyjdu ven před vilu. Jakmile vykročím do slunečného dne, všimnu si modrého, terénního auta, o které se ledabyle opírá Alex. Podzimní paprsky se mu vpíjejí do kůže a vlasy čechrá jemný větřík. Oblečen v kostičkované, červeno modro bílé flanelové košili, šedé mikině, tmavě zelené vestě podobné té mojí a džínech vypadá naprosto dokonale. Otevírajíc oči si všímá mé přítomnosti.

,,Zase pozdě, Autumnová," zasměje se berouc mě do objetí.

,,Chyba, šofére. To ty jsi tu moc brzo," vypláznu jazyk.

,,Och jistě," pronese.

,,Aspoň, že to přiznáš," odpovím s jiskřičkami v očích.

,,V autě na tebe někdo čeká," pomalu mě propustí z teplého objetí. V tom mi to dojde.

,,Liso? Bene?" zapištím, jakmile otevřu dveře auta.

,,Sky!" zvolají nadšeně. Nejprve obejmu modrookou holčičku s dlouhými blonďatými vlásky spletenými do culíku usazenou v sedačce. Poté auto oběhnu, abych se mohla přivítat i s Benem, který je identický jako jeho sestra. Hold dvojčata. Ani nevím, kdo je starší. Oba před měsícem oslavili páté narozeniny.

,,Nastupovat!" zavelí kamarád sedající si na místo řidiče. Alex už má osmnáct, takže může řídit. To já si musím počkat až do šestnáctého května. Hrůza.

Usadím se vedle svého prince. Batoh si dám pod nohy. Zatímco si zapínám pásy, auto se pomalu rozjede.

,,Těšíte se?" zeptám se dětí.

,,Jooo!" ozve se trojhlasně. S úsměvem se otočím na Alexe, jenž také odpověděl. Ťulík. Vytáhnu si z batohu láhev se šťávou.

,,Sky?" osloví mě roztomilým hláskem Benny.

,,Ano?" přesunu na něj svou pozornost. Napiji se sladké tekutiny.

,,Máš skvělýho kluka, víš to?" div, že se rozmixovaným ovocem neudusím. Když uslyším slova toho malého andílka, hrozně se rozkuckám.

,,My spolu nech..." chci odporovat, jakmile se kašle zbavím, avšak chlapeček mě přeruší.

,,Prý tě nemůžu sbalit, protože už chodíš s ním. Smůla, co? Nesnaž se to zapřít. Normálně bych byl naštvaný, ale Alex je fakt super. Když byl malý, taky sbíral Lego. Nějaké mu zbylo a to mi daruje, dneska mi dal chlapský slovo," usměje se. S údivem jen přikývnu. Alex celou konverzaci poslouchá s nevinným úsměvem na tváři.

,,Jen jedno mi nejde do hlavy," promluví znovu Benny.

,,Copak?" zajímám se.

,,Když spolu teda chodíte, proč ti Alex nedal na přivítanou pusu?" další šok. Vážně mě chcete dneska zabít? Na takovéhle otázky nejsem stavěná!

,,No... Víš..." snažím se vymyslet normální odpověď.

,,Z okna by na nás mohli koukat rodiče od Sky. Bylo by blbé, kdyby zahlédli, jak se pusinkujeme. Co ty na to, chlapáku?" zachrání situaci kamarád s lidovým klidem. Jde na něm poznat, že má mladší sestřičku.

,,Chytrý. Ale teď se můžete políbit, chci to vidět. Jinak bych si Sky mohl vzít. Pracoval bych jako vymýšleč staveb z lega, zatímco moje žena by se nám starala o děti," přemýšlí na hlas.

,,Alexi, prosím otevři mi okno," pronesu vážným tónem. Můj princ se jen zasměje, avšak přání vyplní skoro okamžitě zmáčknutím nějakého čudlíku. Jakmile se mi do nosu dostane čistý vzduch, hned je mi lépe. Kdybych věděla, že budu čelit takovéhle rozmluvě, uvařila bych si ráno kafe. I když ho nesnáším.

Ale proč nevyužít situace? Mohla bych svého prince políbit, zatímco by si myslel, že vše dělám kvůli malému chlapečkovi. Přece by nepoznal, jak moc se mi líbí, ne?

,,Mám dát Alexovi pusu?" zeptám se Benna. Alex na mě koukne s povytaženým obočím, jiskřičkami v očích i s šibalských úsměvem.

,,Řekni ano, Benny," začne navádět kamarád malého chlapečka. Ten horlivě přikývne hlavou. Vykulenými, modrými očičky pozoruje, jak se nahnu ke kamarádovi. Jemně se dotknu svými rty Alexova líčka.

,,Jééé!" zavyje Alex.

S úsměvem se odtáhnu. Já, Sky Autumnová, právě políbila svého nejlepšího kamaráda!

,,Hotovo," vítězoslavně pohlédnu na malého rošťáka. Ten se chvíli dívá ze mě na hnědookého chlapce a naopak.

,,Tohle neplatí," řekne.

,,Jak to?" podivím se. Klidně můžu celou akci zopakovat, neměla bych s tím žádný problém.

,,Chtěl jsem vidět takovou tu jinou," zesmutní. To já taky, bohužel přátelství má jisté hranice.

,,Počkej za pár let," povzbudím jej. Jestli Benny čeká, že navrhnu takovéto "opravdové" políbení klukovi, na kterém jsem prakticky závislá a všechno bych tím zkazila, je na omylu.

,,Tyhle pusinky si dávají i kamarádi. Toto není žádný důkaz o vašem vztahu," blýskne zoubky. Zřejmě se nevzdává.

,,Hele ty Columbo, dívej z okna," odvedu pozornost malého chlapečka k letícímu letadlu.

,,Páni, to vypadá jako vojenský letoun!" básní nadšeně.

,,Mi se chce čůrat," ozve se blonďatá princezna.

,,Dobře, tak chvilku počkej, Alex tady někde zastaví," odpovím klidným hlasem.

Na kraji lesní cesty, po níž jedeme, zastavíme. Odepnu si pásy.

,,Za minutku jsme zpátky," ujistím kluky.

Přejdu k zadním dveřím, vyprostím ze sedačky Lissu a za ruku ji odvádím za jeden malým strom.

Když se vyčůrá, pomůžu ji zapnout si oblečení, aby jí nebyla zima.

S úsměvem se vrátíme do auta. Cesta může pokračovat.

Za necelou půl hodinku přijíždíme na místo. Vybraná trasa vede po hřebeni, aby pro děti nebyla moc náročná. O hezké výhledy se ale také neobereme, z čehož mám velkou radost.

S batůžky na zádech ujdeme zrovna pět kroků, když se ozve: ,,Emilka."

S nechápavým pohledem se podívám na Lissu.

,,Ále, to je její panenka. Holky jsou fakt pitomý, to já, " ukáže Benny na autíčko přivázané na provázku, které za sebou táhne, ,,mám pořádnýho auťáka," vysvětlí.

,,Aha, a kde teď Emily je?" zeptám se.

,,Nechala jsem ji v autě. Musíme tu chudinku vysvobodit Sky, jinak by mohla umřít. Není dobré tam dlouho zůstávat. Říkala to maminka," řekne uplakaným hláskem malá holčička.

,,Dobře, tak se pro ni vrátíme, souhlasíš?" navrhnu. Přikývne hlavou.

Alex nám svou káru otevře, abychom s Lissou mohly zachránit nevinný život její panenky.

O chvilku později už jdeme lesem ruku v ruce. Na kraji za sebou malý Benny táhne autíčko, z druhé strany ho drží Alex. Ten si zase propletl prsty s mými, přesně tak, jak je to u nás zvykem. Roztomilá Lissa s panenkou visí na mé paži.

Příroda kolem je nádherná. Chvíli se zaposlouchám do zpěvu ptáčků, který se nese celou krajinou. Pěšina, po níž se procházíme, je lemována vysokými, jehličnatými stromy. Když zvednu hlavu, vypadá to, jako kdyby se jejich vrcholky dotýkaly modrého nebe.

Nakonec kolem nás prošli asi dvě rodiny, jinak jsme zde úplně sami. Nelíbí se mi potkávat na horách mnoho turistů.

,,Sky, zazpíváme si?" navrhne blondýnka.

,,Můžeme," usměji se na ní, ,,kterou písničku máš ráda?"

,,Vzpomínáš si, jak jsi mi minule jednu zpívala? Byla nádherná. Prosím Sky, tuhle!" nadchne se. Hned si onu zmíněnou skladbu vybavím. Miluji ji. 

,,Ale vždyť neznáš slova, jak by ses pak mohla přidat?" zeptám se.

,,To ty budeš zpívat, já si můžu pobrukovat," objasní.

,,A nechceš si zazpívat něco společně?" položím otázku. Můj hlas sice nezní špatně, ale žádná rozená zpěvačka nejsem. 

,,Sky, moc prosím!" upře na mě psí očička. 

,,Jo Sky! Zazpívej nám!" podpoří Benny svojí sestřičku. Přeměřím si je pohledem, po chvíli však z úst vypustím první slova. 

Jako malá lodička, plující po oceánu. 

Uvádí obrovské vlny, do pohybu. 

Jak jen jedno správné slovíčko, dokáže otevřít srdce. 

Možná že mám jen jednu zápalku,

Ale předvedu Vám explozi.  

Rýsující se úsměv na Alexově tváři mi dodá odvahu pokračovat.

A všechny ty věci, které jsem si nechala pro sebe, 

Jsou jako demoliční koule uvnitř mojí hlavy.

A tak je dneska zařvu z plných plic, 

Slyšíš mě tentokrát? 

Tóny mi z úst sami vylétávají samy od sebe, nedá se to zastavit. Děti se na mě s nadšením dívají. 

Tohle je moje bojová písnička 

Přebírám kontrolu nad svým životem písnička. 

Dokážu Vám, že mi nic není písnička. 

Moje odvaha je zapnutá. 

Odteď budu silná.

Budu si zpívat svojí bojovou písničku. 

A je mi jedno, že mi třeba nikdo nebude věřit...

Protože pořád v sobě mám ještě spoustu síly. 

Lissa se pouští mojí ruky, aby si mohla zatancovat. Točí se dokola, blonďaté vlásky vlají ve vzduchu. 

Přicházím o přátelé, nemůžu spát. 

Všichni se o mě strachují.

Až po uši.

Říkají, že jsem v tom až po uši. 

Už jsou to dva roky, hrozně se mi stýská po domově. 

Ale v kostech mi žhne oheň.

A pořád věřím, přesně tak, pořád věřím.   

Ukončím písničku, protože se mi do plic nedostává dostatek vzduchu. Zhluboka se nadechnu. 

,,Jééé! Ty tak krásně zpíváš!" pochválí mě s úžasem malá holčička.

,,Děkuji, ale tohle by zvládl skoro každý," odpovím. Je to pravda, nejsem ve zpěvu nijak zvlášť dobrá. 

,,Souhlasím s Lissou, princezno. Bylo to krásný," usměje se na mě Alex. Jemně mi stiskne ruku. Jakmile si všimne mých červenajících líček, neodpustí si drzý úšklebek. 

,,Dívejte," upoutá naši pozornost Benny. Jedním prstíkem ukazuje na kroužícího ptáka letícího vysoko nad námi. 

,,Víš, co je to za zvíře, chlapáku?" zeptá se hnědovlasý teenager chlapečka. 

,,Pták, tipoval bych ho na káně," pronese. Neskutečné, jak je tento mlaďounký človíček vzdělaný. Já teda v jeho věku káně nepoznala. 

,,Skvělý," pohladí Alex chytrolína po vláskách. 

,,Hele, už vidím rozcestník!" zajásá Lissa. Přímo před námi se pár metrů tyčí dřevěný kůl zapíchlý v zemi s přibitými ukazateli.

,,Poslední u rozcestníku je stará padavka!" zvolá Alex. Rozeběhne se s kloučkem co nejrychleji, aby sázku neprohrál. Bleskově popadnu Lissu, protože se jen tak nevzdáme. Kluci ale mají náskok, proto si přehodím batoh dopředu na hrudník, princezničku posadím na svá záda a utíkám co nejvyšším tempem. Po chvilince oba rivaly předběhneme.

,,Honem Sky!" pohání mě se smíchem Lissa. Sice můžu běžet rychleji, avšak nerada bych ohrozila zdraví malé holčičky. Pár metrů před cílem se vedle nás objeví zbytek závodníků ve velmi podobném postavení jako my. Benny s úsměvem od ucha k uchu sedí Alexovi za krkem. 

,,Přidej Alexi!" povzbuzuje chlapeček. K rozcestníku doběhneme úplně ve stejný okamžik. Všichni se se smíchem posadíme na kameny rozestavěné kolem dřevěného kůlu. 

,,Hhhh," vydechnu lehajíc si na jeden obzvlášť velký šutr.  

,,Docela makačka, co?" zasměje se kamarád. 

,,No to teda," přikývnu. 

,,Sky, mě bolí nožičky," postěžuje si Lissa. 

,,Nebuď jak malá holka," odfrkne si Benny. Princeznička na něj vyplázne jazyk. 

,,Ale no tak," vloží se do toho hnědovlásek. 

,,Víte, co pomáhá na bolavé nožky?" zeptám se. Oba dva zavrtí hlavou. Sáhnu do batohu, ze kterého vytáhnu gumové bonbóny. 

,,Jééé!" ozvou se jednohlasně. Rozbalím balíček, abych mohla každému nabídnout. 

,,Děkuji." 

,,Děkuji."

Poté podám sáček i Alexovi. 

,,Mě ale nožičky nebolí," upozorní s šibalským úsměvem. 

,,To je na nervy," mrknu na něj. S přikývnutí si také jednu cukrovinku vezme. 

Po malé pauzičce pokračujeme v cestě. Okolí se pomalu mění. Už nemám možnost kolem sebe pozorovat vysoké stromy. Keře rostoucí v této oblasti jsou naprosto nádherné.

,,Víš co, Sky?" osloví mě Benny. 

,,No?" 

,,Hádej, kdo půjde soutěžit v běhu!" usměje se.

,,Hmm," naoko zapřemýšlím, ,,nevím. Že by Lissa?" 

Zavrtí hlavou. 

,,Tak Autíčko?" ukážu směrem k hračce přivázané na provázku.

,,Ne ne. Auta přece jezdí, neběhají," pronese lehce naštvaným hláskem. Upře na mě své velké oči. 

,,Mě už nikdo nenapadá," zesmutním. 

,,Přece já, ty trubko!" nevydrží to Benny. 

,,Vážně?" podivím se s úsměvem na rtech.  

,,Jo! Dívej, jak jsem rychlý!" sprintem se rozeběhne do kopce. Nedostane se však daleko, protože zakopne o kámen a okamžitě sletí na zem. 

,,Auuu!" začne plakat. 

,,Hej frajere, to bude dobrý. Drsní kluci přece nebrečí, ne?" zvedne jej Alex ze země. Sedne si vedle jednoho keře, do klína posadí malého chlapečka. 

,,Kdepak to bolí?" zeptám se. Dřepnu si před oba kluky, abych na ně dobře viděla. Benny ručkou ukáže na koleno. 

,,Tak se na to podíváme, ano?" navrhnu. Jemné pokývání hlavou beru jako souhlas. Pomalinku odhrnu tepláčky. Nechci mu působit další bolest, proto celou akci provádím co nejopatrněji.  

,,Hele, skoro nic to není," utěšuji drobného nešiku. Při pohledu na rozbité koleno vykulí svá modrá očka. 

,,Vždyť z toho teče krev! Nejspíš mi brzo upadne celá noha!" zanaříká. Z oči se mu valí tolik vody jako z Niagárských vodopádů. Nemůžu si pomoct, avšak sama pro sebe se usměji, Alex se přidá. 

,,Zase tak vážné to není, neboj. Vím, co pomůže," vylovím z batohu malou lékárničku.

,,Tohle je speciální, naprosto jedinečná náplast s autíčky. Takovou nikdo nemá. Víš vůbec, kolik holek teď na tebe poletí?" odvádím chlapečkovu pozornost od bolístky. 

,,Nevím," řekne už méně uplakaným hláskem. 

,,Hotovo," oznámím. 

,,Teď se zkus postavit, chlapáku," zavelí starší z dvojice. Benny pomalým tempem vykoná Alexův pokyn. 

,,Auuu." 

,,Slyšel jsi Sky, není to nic strašného. A navíc," mrkne hnědovlasý teenager na rošťáka, ,,kluci musím něco vydržet. Teď můžeš na mojí princeznu udělat dojem, i když ona vždycky bude jen moje, viď?" podívá se na mě.

,,Jistě," pošlu vzdušný polibek. Alex ke mně přijde, proplete si se mnou prsty, druhou rukou chytne chorého Benna, počká, až se k nám připojí Lissa a se slovy: ,,Můžeme pokračovat," vyrazí. Cesta nám utíká rychle, musím uznat, že toto je jeden z nejkrásnějších dnů tohoto roku. 

Malý chlapeček s autíčkem na provázku šlape i s odřeným kolenem hrdinsky dál, Alex s úsměvem pozoruje okolí, Lissa si pobrukuje nějakou písničku, zatímco já si jen užívám přítomnosti skvělých lidí. Cítím, jak mě můj princ lehce pohladí palcem po ruce. Zkoumavě se mu podívám do očí, pohled mi láskyplně oplácí. Přijde to tak jenom mi nebo doopravdy překračujeme hranice přátelství? Možná ve mně opravdu vidí jen kamarádku, avšak jsem čím dál tím víc okouzlena jeho charakterem, chováním i vzhledem. 

,,Ach ne," prolomí vyděšeně ticho malá princezna. Pohlédnu na ni. Zbělala jako stěna.

,,Copak Liss?" zeptám se obezřetně. Jsem připravena kdykoliv holčičku chytnou, kdyby omdlela. Takto vystrašenou jsem ji ještě neviděla. 

,,Moje panenka," vydechne.

,,Emilka? Ta přece v autě nezůstala," namítnu.  Dřepnu si před ní, abych viděla do jejích modrých oček.

,,No právě. Asi jsem ji nechala na tom velkém balvanu u rozcestníku," rozpláče se. Po tvářích se jí začnou koulet obrovské, dlouho zadržované kapky slané vody. 

,,Neboj," přitáhnu si nešťastnici do objetí. Ručičky mi položí za krk, aby měla nějakou jistotu, když se s ní zvedám. Nožičky obmotá kolem mého těla, ze které jí přidržuji. Houpu s ní sem a tam, zároveň nezapomínám na utěšování konejšivými slůvky. 

,,Určitě tam ještě bude. Zaběhnu pro ni, ano?"nabídnu se. 

,,Prosím, prosím, prosím," zašeptá holčička. 

,,Dobře, tak tě teď položím na zem," oznámím. Když už stojí na trávě, otočím se směrem k Alexovi. 

,,Vrátím se pro panenku, zvládnete to spolu?" zeptám se.

,,To víš, že jo. Jen... nemám jít já?" 

,,S dětmi to umíš lépe, navíc, jsem za chvilku zpátky. Nechám ti tady lékárničku s bonbóny, jo? Kdyby se něco, nedej Bože, stalo," vyndám z batohu zmíněné věci. 

,,Počkáme tě tady," ujistí mě. 

,,To není potřeba, klidně běžte pomalu napřed. Jak daleko je ta horská chata?" zajímám se. Nemá smysl, aby tu Alex s dětmi čekal. 

,,Asi kilometr a půl," odpoví, jakmile dohledá data v mobilu. 

,,Aha, pro jistotu sebou hoďte, vypadá to, že za chvíli bude pršet," řeknu zkoumajíc pomalu zatahující se oblohu. 

,,Buď opatrná. Kdyby něco, tak volej," obejme mě. 

,,Neboj Alexi," zašeptám. Můj princ se trošku odtáhne, aby mi mohl pohlédnout do očí. Pohladí mě po tváři. 

,,Tak teda za chvilku," usměje se. Pak už mě jen políbí na čelo, dál mi nic nebrání v zahájení záchranné mise Ztracená panenka. 

Rychlým krokem se vydám opačným směrem než zbytek skupinky. Snažím se jít co nejrychleji, abych nezmokla, protože brzo bude určitě pršet. Tady na horách se počasí mění z minuty na minutu. Doufám, že Emilku najdu, jinak by Lissa byla hodně, opravdu hodně smutná. Ani nevím, co bych jí řekla. 

,,Promiň, nebyla tam."

,,To nevadí, koupíme jinou." 

,,Teď už je v panenkovském nebi." 

Ne ne. Žádná z těchto variant nezní vůbec dobře. Prosím, ať tu hračku najdu! 

Když konečně vcházím do lesa, spadnou na mě první kapičky vody. Sakryš. Rozeběhnu se, nechci mít úplně promočené oblečení. 

Jakmile doběhnu k rozcestníku, dala bych se ždímat. Přes hustý déšť skoro nevidím, plíce volají o trošičku vzduchu a nohy mě díky kyselině mléčné hrozně bolí. Ke všemu se přes zataženou oblohu rozzáří blesk, za okamžik uslyším obrovskou ránu. A do háje. Bouřka. Zrovna, když jsem v lese. Ještě by mi na hlavu mohl spadnout nějaký obrovský strom, abych si to pořádně užila, ne? 

Rozhlížím se po panence. Obcházím kameny, protože vichr, který mi stěžuje pohyb, jí mohl shodit. Po pár minutách v rukou vítězoslavně držím Lissinu hračku. Schovám ji do batohu.

Bum.

Div, že neohluchnu. Hřmění se rozléhá po celém lese. Možná se to nezdá, ale ona to není žádná sranda být sám v potemnělém lese, při pořádné bouřce. 

Co nejrychlejším krokem se vydávám ze zalesněné krajiny pryč. Po chvílí se rozbíhám, protože chci omezit ohrožení svého života. Burácení neustává. Dešťové kapky padají v čím dál tím větší množství, i když jsem si myslela, že už silněji pršet nemůže. 

Cestička mě zavedla do oblasti rostoucích keřů. Promočená, unavená, skoro nevidící pokračuji dál. Jestli jsem si namlouvala, jak jsem na to špatně, byla jsem naprosto mimo. Při chvilce nepozornosti našlápnu na mokrý kámen, noha se mi sveze, neudržím balanc a rovnou si na ní sednu. Končetinou mi projede ostrá bolest až se mi na chvíli zatmí před očima. 

,,Auuu!" vykřiknu. Oči se mi zaplaví slzami. Rychle se rukama nadzvednu, abych bolest aspoň trošičku zmírnila. Natáhnu nožku před sebe. 

Slané kapky se smíchají s dešťovou vodou, proudy mi tečou po tvářích. 

,,To zvládneš, Sky. Jsi šikovná holka, jen se postavíš," povzbuzuji se. Avšak jakmile se o to jen pokusím, sednu si zpátky na zadek. Kotník musí být opravdu hodně pohmožděný. Naštvání  promísené s únavou a frustrací mi nedovolí racionálně přemýšlet. 

Uvažuj, co teď uděláš? Přece tu nemůžeš jen tak zůstat! Dělej! 

Lékárnička! Mám v ní přece obvaz! Mohla bych si nohu stáhnout, aby mě tolik nebolela. Přehrabuji se v batohu, avšak ať dělám, co dělám, nemůžu svou spásu najít. 

Ne, ne, ne. Prosím ne. Alex. Má jí Alex! 

Větší smůlu už mít nemůžu. 

To nevadí. Máš plno možností, jak se teď zachovat. Jen přemýšlej!  

Telefon. Sice nevím, jestli se v takovémhle počasí se svým princem spojím, ale za zkoušku  nic nedám.  Na displej padá spousta kapek, proto je velmi obtížné vytočit číslo. Po několika pokusech se mi to konečně podaří. 

Když se hovor začne vytáčet, vydechnu úlevou. Po pár vyzváněních uslyším Alexův hlas. 

,,Sky? Kde jsi? Co se děje? Šíleně se o tebe bojím!" vychrlí na mě spoustu otázek. 

,,Alexi," rozpláču se. Jsem tak strašně ráda, že ho slyším. Nejsem schopna potlačit vzlyky, nedokážu mluvit. 

,,Sky! Proboha! Stalo se ti něco? Mluv se mnou!" vyšiluje. 

Tak jo, nádech, výdech, nádech, výdech. Teď mu všechno pověz. 

,,Alexi," nadechnu se, ,,asi jsem si poranila kotník. Hrozně to bolí, nedokážu za vámi dojít." 

Slzy mi tečou po tvářích. Prudký vítr mě bodá do obličeje jako tisíce skleněných střípků. Chvěji se zimou jako ještě nikdy, ale i tak rozpoznávám slova svého prince. 

,,Ach Bože, kde teď jsi?" snaží se zachovat klidnou hlavu, v jeho hlase se však odráží strach. 

,,K-k-kousek za les-em," snažím se mluvit tak, aby mi bylo rozumět, ovšem moc mi to nejde. 

,,Dobře, hned jsem u tebe. Neboj se, nic se ti nestane. Bude to v pohodě, ano?" utěšuje mě i sebe zároveň. Kvůli hlasitému hromu jsem několika slovům úplně nerozuměla. 

,,D-děkuju," vydechnu. 

,,Není za co, princezno. Drž se," ukončí hovor. Zdálo se mi to nebo mu přeskočil hlas? Trošku to znělo, jako kdyby popotáhl. 

Seberu poslední síly, uložím mobil do batohu, který si dám pod hlavu a zavřu oči snažíc se ignorovat bolest, chlad i pomalu mizející strach. 

Alex tu za chvíli bude. Alex tě zachrání. Alex... 

---

,,Sky! Sky, prosím, prober se!" třese se mnou někdo. Nejspíš jsem usnula. Hned si uvědomím, kde jsem. 

,,Alexi?" 

,,Díky Bohu, já se o tebe tak moc bál!" teď už o tom není pochyb. Můj princ pláče. Snaží se to skrýt, ale vůbec se mu to nedaří. I přes silný déšť to poznám. 

,,Prosím, obejmi mě," zašeptám. Okamžitě mě podepřou silné paže. Je to spíše takové polo objetí, jenomže v tuhle chvíli jsem neskutečně šťastná, že jej vidím, proto to neřeším. 

,,Jsi úplně promrzlá. Půjdeme, ano?" 

Pokývám hlavou ve znamení souhlasu. Můj princ mě opatrně postaví.  

,,Auuu!" vykřiknu. Z očí se mi vyřinou další proudy slz. 

,,Šššš," přitáhne si mě k sobě. Pokusy neplakat už jsem dávno vzdala. 

,,Odnesu si tě, dobře?" oznámí. Poté už jen cítím, jak ležím v jeho náručí. Znovu usínám.

---

Nebojte, pořád žiju! :D 

Doufám, že se vám příběh zatím líbí! 

Lidičky, mám na vás otázečku! Chcete, abych přidávala takovéto delší kapitoly jednou do dvou týdnů nebo kratší, ale pravidelněji? Já osobně jsem spíš pro tu druhou variantu, ale nechám to na vás. :) 

Mějte se hezky, všem přeji krásné sny!