Kapitola je znovu publikovaná kvůli podezření, že vyšla jen polovina! Doporučuji se podívat, zda-li jste ji četli celou, kvůli návaznosti! 

Ležíc na dece ještě v pyžamu v naší velké zahradě a užívajíc si slunečného, podzimního rána vzpomínám na včerejší večer.  V hlavě si promítám každičký detail.

Jak jsem se ze začátku bála, že máme ve stromě schovaného úchyla, maminčin nečekaný příchod, šíleně trapnou situaci s podprsenkou i předání tajemné obálky. 

Vychutnávám si teplé sluneční paprsky, které se mi vpíjí do kůže. Zvedajíc svůj pohled nahoru uvidím blankytnou oblohu bez mráčků. Je kouzelné, že se odstíny modré liší. Na horizontu, za kopci obklopující můj domov zahlédnu azurovou, zatímco přímo nade mnou pozoruji tmavší tóny. 

Musím uznat, že místo, kde žiji, nepatří mezi ty nejznámější, ale místní čarovnou přírodní atmosféru zbožňuji, proto bych se odsud nerada odstěhovala. 

Ze zalesněných kopců stoupá směrem k nebi mlžný opar, jak se vlhkost díky sluníčku vypařuje. V celé zahradě panuje klid. Na chvíli se zaposlouchám do zpěvu ptáčků, bzučení broučků a přibližujících se kroků. Otočím hlavu, abych se mohla podívat, kdo mě to ruší. 

,,Ahoj tati," pozdravím otce s úsměvem. 

,,Dobré ráno, holčičko. Jakpak ses vyspala?" zeptá se, jakmile ke mně dojde.

,,Moc dobře, dneska mám dobrou náladu," odpovím.

,,Tak to mě těší. Maminka ti posílá snídani," podává mi piknikový košík.

,,Teda! Kam se hrabe snídaně do postele? Moc děkuji," s vděčností si od otce převezmu piknikový košík.

,,Musíš poděkovat mamince, ne mi. Já ti do koše přihodil jen pípající mobil, papír i tužku povalující se na kuchyňském stole," oznámí. 

,,Jsi zlato," pošlu postaršímu muži vzdušnou pusu.

,,No jo, to jsem celý já. Jinak, jdeme s Ashley běhat, takže až půjdeš na zápas, nezapomeň zamknout," upozorní.

,,Dobře tati, užijte si to," popřeji.

,,Užijeme. Chystám se tvojí maminku prohnat až na jeden z okolních kopců, takže za chvíli vyrazíme. Zatím ahoj," skloní se ke mně s jemným polibkem do vlasů.

,,Pa," zasměji se. 

Jakmile se taťka vzdálí, podívám se do košíku. Vytáhnu zapečené toasty se sýrem, nakrájené ovoce a oblíbený, mátový čaj. S radostí se pustím do jídla. Z euforie způsobené touto mňaminou, mě vyruší pípnutí mobilu. Vytáhnu z košíku plochý, bílý, dotykový telefon. Nevlastním sice žádný iPhone, ale i tak jsem s ním naprosto spokojená. 

Hned po odemknutí na mě vyskočí několik zpráv. První je od Amy, která se ptá, jestli spolu o víkendu něco nepodnikneme. Odpovím rychlým: Ahoj, promiň, ale nemůžu. S Alexem máme plány na celý víkend. Avšak uvidíme se na zápase. ;)

Skoro bleskově mi přijde zpětná vazba: Dobře kočko, užijte si to. Avšak příští víkend jsi jen moje. :P Budu na tebe čekat na parkovišti. :)

Zasměji se. Amy naprosto miluju. Prakticky se už stala členkou rodiny, protože se mnou tráví většinu času. 

V další esemesce mě prosí jedna spolužačka o úkoly, byla totiž celý týden nemocná. Jsem líná zvednout se, dojít do pokoje pro úkoly ze školy, nafotit všechny zápisy, zjistit úkoly, proto odepíšu větou: Ahoj, promiň, ale nemám čas, zkus napsat někomu jinému.

Vím, že je to ode mě dost hnusné. Moje lenost prostě nezná mezí.

Při poslední zprávě se mi na tváři vykouzlí zářivý úsměv. Alex píše.

Dobré ráno, andílku. Jenom tě chci informovat, že zápas začíná v deset, máš zase jako obvykle zařízené speciální místo. Už se na tebe moc těším. :)

V deset? Tak to mám ještě hodinku a půl čas. Nesmím ale zapomenout na dvacet minut potřebných k cestě autobusem ke školnímu stadionu.

Speciálním místem je označena volná sedačka hned vedle trenéra a odpočívajicích hráčů. Nikdo kromě mě se k týmu nesmí posadit.

Za tuhle pravomoc jsem vděčná především Alexovi, avšak nesmím zapomenout na Sama, Chrise a zbytek týmu. Všichni se za mě přimluvili u svého kouče. Víte, co použili za argument? Bez Sky nehrajeme tak dobře. 

Moc mě to potěšilo. Kdo by nechtěl mít kolem sebe takové přátelé?

Pomalu dojím snídani, sbalím deku i nádobí, abych se mohla jít do svého pokoje obléknout. Naši už odešli, nebo spíše odběhli. Pokládajíc košík s dekou na stůl v kuchyni vyrazím směr má komnata.

O pár desítek minut později už stojím v obývacím pokoji oblečená v džínech, bílém topu, kožené bundičce s šedým šátkem obtočeným kolem krku. Vlasy si stáhnu do ohonu, aby mě neobtěžovaly. Do tmavé kabelky sbalím klíče, mobil, peněženku, vodu, müsli tyčinku i deštník. V hlavě si znovu projedu seznam věcí ujišťujíc se, že jsem na nic nezapomněla. 

V předsíni si obuju tmavě červené Vans tenisky, které celý outfit oživí. Sice chodím ráda hezky oblečená, ale nikdy bych neobětovala své pohodlí, takže na vysoké podpatky z vysoka kašlu. Má volba projít se ke škole  pomalým krokem místo jízdy autobusem, kvůli nadbytku času, je správná. Na místo dorazím patnáct minut před začátkem zápasu.

Při cestě se mi v hlavě vybaví jediná myšlenka: miluju toto roční období. Všechny ty zářivé barvy zakomponované v přírodě mě neskutečně fascinují. Podzim je zkrátka poslední, nekrásnější úsměv roku. 

Přicházejíc na místo srazu už z dálky vidím Amy postávající na betonovém placku. Nedočkavě klepe podpatkem do země. Když mě zahlédne, mávajíc vyrazí mým směrem.

,,Ahoj kočko," vrhne se mi kolem krku. Automaticky jí objetí opětuji.

,,Ahoj," zasměji se, ,,co se prosím tebe děje? Hoří?  Nebo padají peníze z nebe?" 

Hnědovláska mě pomalu propustí z pevného sevření, proto mám šanci zjistit, že jí to dneska moc sluší. Oblékla si rudé tílko, šedou, pasovou sukni sahající těsně nad kolena, hrubší silonky, aby jí náhodou nebyla zima, hnědý  kabátek a nezapomněla ani na šedý šátek, úplně stejný jako mám já. Občas spolu totiž chodíme nakupovat, které kámošky si nekoupí stejné oblečení?

,,Něco mnohem lepšího!" ubezpečí mě. Chvíli se mi dívá do očí čekajíc, že budu hádat. Když ze mě nevypadne ani slůvko, pokračuje.

,,Hádej, kdo dneska bude kapitán?" navádí mě.

,,No, normálně bývá kapitánem Sam, ale ten má zlomenou ruku, takže... Netuším. Tak už to vybal, Amy," přemýšlím na hlas. 

,,Chris!" zapiští nadšeně. 

,,Tak to je skvělý!" usměji se. Už jen to, jak se má kamarádka raduje z úspěchů ostatních z ní dělá báječného člověka. Jsem si vědoma toho, jaké mám štěstí, že se baví právě se mnou.

,,Myslím si úplně to samé!" poskakuje na místě.

,,No, jestli chceš vidět svého boyfrienda v akci, musíme sebou hodit. Za chvíli zápas začne," upozorním. Amy se do mě zahákne a společně vyrazíme ke školnímu hřišti. Tam se rozdělíme, protože mé místo není na tribuně, avšak u fotbalového týmu. 

,,Dobrý den pane Smithe, jak se dneska máte?" pozdravím trenéra sedajíc si na lavičku vedle něho. 

,,Sky," usměje se na mě postarší muž, ,,rád tě vidím."

,,Já vás také. Natěšený na dnešní zápas?" zeptám se.

,,To víš, že jo. Jsem zvědavý, jak se bude klukům dařit," odpoví rozjařeně.

,,Snad jim to dneska půjde," vyslovím nahlas své přání. 

,,Tady jsou," ukáže pan Smith směrem k přicházejícímu týmu. Naše družstvo je oblečeno do modro bílých barev, zatímco protivníci září zelenou.

,,Ahoj," ozve se za mnou. Otočím hlavu dívajíc se do usměvavého obličeje Sama. 

,,Ahoj," pozdravím. 

,,Trenére," podá si Alexův nejlepší kamarád ruku s postarším mužem. 

,,Same, to je dobře, že jsi tu," odpoví potěšeně kouč. Chlapec se posadí vedle mě. 

,,Co ruka? Bolí?" optám se na zlomeninu skrytou v zářivě bíle sádře. 

,,Už skoro ne. Doktor doporučil nechat sádru ještě dva týdny, pak ji, pokud se nevyskytnout potíže, vyměnit za ortézu. Zhruba za měsíc bych mohl zase začít trénovat," vysvětlí. Mezi tím k nám doběhne celé družstvo.

,,Skvělé, všichni se jistě těší na svého kapitána," naposledy odpovím.  Pak už totiž nedokážu věnovat pozornost nikomu jinému než svému princi. Sebevědomým krokem si to míří přímo ke mně s helmou v ruce. Na rtech mu hraje rošťácký úsměv. Nevnímám sluneční paprsky vpíjející se mi do kůže, jemný větřík pohrávající si s mým culíkem ani zbytek týmu. 

,,Sky," vydechne mi do vlasů Alex. Netuším, kdy jsem se postavila. Dokážu si jen užívat jeho teplého objetí. Víte, proč je tato chvilka mnohem nádhernější než z nějaké pohádky? Kvůli chráničům, které mě tlačí do obličeje. Všechny příběhy s romantickou tématikou přímo překypují dokonalostí. Kouzlo tohoto okamžiku se skrývá v opravdovosti, ne v perfektnosti.

,,Chybělas mi," zašeptá mi do ucha.

,,Vždyť jsme se neviděli jen pár hodin, ťulíku," zasměju se.

,,Pár neskutečně dlouhých hodin," opraví mě. Propuštěna z Alexova sevření se pozdravím s Chrisem i dalšími chlapci. Některé obejmu, jiným věnuji zářivý úsměv. Rozhodnuji se podle toho, jak dobře se známe.

,,Kluci," začne mluvit trenér. Všichni mu věnujeme plnou pozornost. Alex s ostatními si ho velmi váží, protože pro ně znamená nejen kouče, avšak i přítele.

,,Dneska to bude první zápas bez našeho kapitána. Dlouho jsem váhal, kým ho pro dnešek nahradím a nakonec jsem vybral Chrise. Gratuluju," usměje se. Amyného chlapce někteří spoluhráči poplácají po zádech na znamení pochvaly.

,,Všichni jste skvělí, můžeme vyhrát. Nedělejte pitomé chyby, soustřeďte se a hlavně si to užijte," radí postarší muž svému týmu.

,,Vidím na vás, jak moc jste natěšení, takže kašleme na nudné proslovy. Jdeme vyhrát!" poslední slova zakřičí. Celý manšaft se k němu přidává. S radostým rykem se oddělí skupinka chlapců běžící na hřiště. Postaví se naproti již připraveným rivalům, aby hra mohla začít. Mezi nimi zahlédnu Alexe s Chrisem.

Souboj je vyrovnaný, hráči se na lavičce stále střídají jako ponožky, někteří se mnou prohodí pár slůvek. Lidé na tribunách fandí svému týmu, všichni jásají užívajíc si skvělé hry.

Nakonec vyhráváme o tři body. Rozstleskávačky předvádějí mistrně provedené sestavy, lítají vzduchem, sborově křičí pochvalné slogany a u toho nezapomínají vypadat nádherně. Nikdy mi nešlo do hlavy, jak to dělají. To já po tělocviku vypadám jako příšera. Bývám celá zpocená, rozcuchaná, unavená. Zatímco tyhle kočky jsou pořád kočkama, což platí i o jejich kapitánce Cassidy.

Někteří hráči si užívají slávy, avšak Alex jde přímo ke mně. Sam s trenérem už někam zmizeli, proto máme aspoň trochu soukromí.

,,Hele, andílku. Jenom se převléknu a jsem hotový, potkáme se na parkovišti?" navrhne s křivým úsměvem.

,,Dobře," souhlasím.

O pár minut se už vzdalujeme od školy. V době, kterou Alex strávil v šatně, jsem využila k rozloučení s Amy i Chrisem. Zřejmě mají taky nějaké plány, protože odcházeli spolu.

,,Tak co, vybrala jsi nám, kam se půjdeme najíst? Já přímo umírám hladem," pronese se smíchem.

,,Ani ne. Je mi to celkem jedno, kam bys chtěl zajít?" zeptám se.

,,Nevím. Vyb..." nedokončí můj princ větu, jelikož se mi rozezvoní mobil. Jako vyzvánění jsem si vybrala písničku Reather be od oblíbené skupiny Clean Bandit.

Vytahujíc z kabelky telefon, vrhnu na svého prince omluvný pohled. Co nejrychleji přijímám hovor.

,,Mami? Co se děje?" zeptám se.

,,Ahoj zlatíčko, promiň, že vyrušuji, ale mám pro tebe návrh. Tvůj bratr mi měl pomáhat s obědem. Ten ňouma si popletl dávky, proto teď budu mít dvojnásobnou porci pro osm lidí," vysvětluje.

,,Je to prostě trubka, avšak co s tím mám dělat?" odpovídám.

,,Nechcete se stavit na oběd? Nebudeme vás rušit, můžete se s Alexem zavřít u tebe v pokoji nebo na zahradě," ujišťuje mě maminka.

,,Fajn, tak já se domluvím s Alexem, a pak ti zavolám, jo?"

,,Dobře miláčku, zatím pa," rozloučí se. Stisknutím
červeného tlačítka ukončím hovor.

,,Copak?" zeptá se můj doprovod.

,,Ale, bratr nějak popletl dávky při přípravě oběda, proto nás mamka zve na oběd domů. Prý má porce pro osm lidí," uchechtnu se, ,,chtěl bys jít?"

,,No jasně, u vás doma se vaří naprosto skvěle," pronese.

,,Dobře," rychlým hovorem sdělím svým rodičům, že jsme na cestě.

Doma jsme za půl hodinky. Už při příchodu do vily mě okouzlí nádherná vůně dobrého jídla. V chodbě si zujeme boty i bundy, pokračujeme do kuchyně.

,,Ahoj, jsme doma!" zvolám, aby si mě všichni členové rodiny všimli. Tatínek něco míchá v hrnci, maminka krájí zeleninu a bratříček prostírá na stůl.

,,Ahoj," pozdraví sborově otáčejíc se na nás.

,,Alexi, ráda tě zase vidím," obejme maminka mého prince na přivítanou.

,,To já vás také, paní Autumnová," usměje se.

,,Ashley, říkej mi prosím Ashley," požádá.

,,Hochu, jak se daří? Co ve fotbale?" podá tatínek ruku hnědookému chlapci. 

,,Dobrý, prostě pohoda," odvětí uvolněně Alex.

,,Bene," osloví host mého bratra. Udělají takový ten  chlapácký pozdrav s rukama. U toho si něco pošeptají. Odstupují od sebe s divným úsměvem na rtech.

,,Chcete poobědvat s námi nebo vám mám prostřít na zahradě?" zeptá se bratr. Podívám se na Alexe, aby to rozhodl.

,,Asi s vámi," odpoví.

,,Okey," pronese Ben. Vytáhne z poličky dva talíře navíc.

Všichni se usadíme ke stolu. Mé místo je vedle maminky a bratra, Alex sedí naproti mě. Tatínek přinese na stůl rozehřáté tortily posypané sýrem.

Všichni si naložíme tuto pochoutku před sebe pouštějíc se do jídla. Po chvilce slastného přežvykování a mlaskání bratr promluví.

,,Kdo dneska vyhrál? Dařilo se vám?" zeptá se.

,,Jo, celkem jo. Zvítězili jsme," usměje se Alex.

,,Gratuluju," popřeje Ben. Můj o dva roky starší sourozenec také patřil do fotbalového týmu, byl dokonce kapitán. Pak ale odešel na vysokou, proto došlo k ukončení jeho hvězdné kariéry.

Po obědě zamíříme s Alexem ke mně do pokoje. Překvapilo mne, že se konverzace u stolu netočila kolem mých trapasů z dětství jako jsem o tom vždy četla v knížkách. Nakonec jsme se pobavili o škole, profesorech, na které bráška vzpomínal, fotbale, blížící se maturitě.

S mým princem se posadíme na postel. Opřu se o stěnu za sebou hledíc do Alexových hnědých očí.

,,Tak jaký je plán?" otážu se s úsměvem.

,,No, můžeme si dát chvilku pauzu, potom vyrazit do knihovny. Co myslíš?" navrhne.

,,To zní moc dobře," odvětím.

,,Sky, můžu mít otázku?" zeptá se nejistě hnědooký chlapec.

,,Možná," oslním ho zářivým úsměvem.

,,Dobře," uchechtne se, ,,co se ti tak líbí na knihovně? Vždycky, když tam spolu jsme, přijdeš mi šťastnější."

Musím přiznat, že mě ta otázka zaskočila. Nezbývá než upřímně odpovědět.

,,Asi to bude znít divně, ale cítím se tam jako doma. Procházet mezi regály přeplněné různými příběhy mě neskutečně fascinuje. Tolik písmen, slov, vět, odstavců, textů, knih. A víš co je na tom nejlepší? Ta vůně, která tě omámí hned při příchodu dovnitř," představím si knihovnu, do níž často chodívám.

,,Nějak podobně se cítím, když jsem na hřišti," přizná se můj nejlepší kamarád.

,,Povyprávěj mně o tom," pobídnu ho.

,,Jakmile se mi do ruky dostane míč, mám pocit, jako bych objevil důvod, proč jsem se narodil. Jako by ta nejsamozřejmější věc na světě spočívala v držení balónu. V momentě, kdy se s míčem rozeběhnu po hřišti, svět kolem mě se začne pomalu rozplývat. Jsem tu jen šťastný já," vysvětlí.

Přikývnu, aby věděl, že jsem pochopila. Najednou se rozrazí dveře. V nich stojí můj starší bratříček.

,,Hej, to tě nikdo nenaučil klepat?! s těmito slovy hodím po vetřelci polštářem. Ten jej pohotově zachytí, avšak už ho po mně nevrhne, jak bych očekávala.

,,Sestřičko, omlouvám se, ale tohle je fakt důležitý," pronese s vážnou tváří.

,,Povídej," pobídnu ho.

,,Dívej," ukáže mi mobil s dvěma vyfocenými holkami.

,,Jsou hezké, co s nimi?" nechápu.

,,Hezké?! Jsou nádherné!" opraví mě.

,,Fajn, jen mám pořád pocit, že tak úplně nechápu, kam tím míříš," odpovím.

,,Vsadil jsem se s Mikem o to, kdo do týdne sbalí krásnější holku. Tyhle dvě patří mezi elitu, a co je lepší, obě po mně letí," vysvětluje.

,,Aha, jen takový detail. Nechodíš náhodou s Theresou?" zeptám se. 

,,Jo, chodím, ale tohle je jen taková sázka," pronese s klidem, ,,tak prosím, řekni, která se ti líbí více!" poskakuje nedočkavě Ben.

,,Jsi pěkný hajzlík, víš to, že jo?" položím otázku místo odpovědi.

,,Trochu," připustí.

,,Jako tvá sestra bych tě v tom neměla podporovat, jenomže ti vždycky s každou lumpárnou pomůžu. Takže za mě ta zrzka," mrknu.

,,Díky ségra," věnuje mi objetí.

,,A ty Alexi? Co myslíš?" narve telefon mému princi přímo do obličeje.

,,Sky má pravdu, ta zrzka je hezčí," přikývne.

,,Bratříčku, víš ty vůbec, jak se ta dívka jmenuje?" zajímám se.

,,Ne, k čemu by mi to bylo? Teprve si to zjistím," blýskne očima.

,,Aha," fakt netuším, co na to odpovědět.

,,No nic lidi, už musím, mějte se," vyřítí se Ben z pokoje.

Zavírajíc dveře se otočím na Alexe: ,,Co to jako bylo? To jsou všichni kluci takoví?"

,,Netuším," houkne.

,,Půjdeme už? Jen si sbalím knihy," informuji svého nejlepšího kamaráda.

,,Jasan," usměje se.

Zhruba o půl třetí vcházíme do knihovny. Menší jednopatrová budova je uvnitř vymalovaná světle zelenou a modrou barvou doplněná bílými regály přeplněnými knížkami. Zamíříme k postarší knihovnici stojící za pultem.

,,Paní Brownová, jak se dneska máte?" oslovím ženu. Zvedne hlavu od papírů, aby si mohla prohlédnout, kdo to na ní mluví.

,,Sky," usměje se, když mě pozná, ,,moc dobře. Dneska večer za mnou přijede dcera s vnoučaty, takže se mám báječně," prozradí. Tato babička si mě při mých častých návštěvách zapamatovala. Občas si spolu povídáme, protože jinak je doma sama jen s králíkem Mickeym. Některé stařenky chovají kočky, některé králíky. 

,,Jé, tak je ode mě pozdravujte, Lissu s Willem jsem už dlouho neviděla. Vzpomínám si, jak jsem je vzala na hřiště. S Lissou jsme pletly věnečky, zatímco Will honil holuby, " zasměji se. 

,,Celý večer pak o tobě mluvili. Vnučka básnila o tvojí šikovnosti, kdežto chlapec o kráse," zasní se. 

,,Bylo to nádherné odpoledne," přikývnu.

,,No a nechtěla bys za nimi přijít na návštěvu? Třeba zítra?" navrhne. Strašně bych chtěla ty dva caparty zase vidět, jenomže jdeme s Alexem na výlet. 

,,Ráda bych, ale zítra nemůžu," zesmutním. 

,,To mě mrzí, zítra k večeru odjíždějí, takže v pondělí už tu nebudou," pokroutí hlavou. Škoda.

,,Sky, pokud chceš, tak ten výlet můžeme nechat na jindy. Užij si dětí, dokud tu jsou. Pak už nebudeš mít příležitost," pohladí mě Alex po zádech. Podívám se mu do očí.

,,Myslíš to vážně?" ujišťuji se. Jemné pokynutí hlavou a úsměv k tomu, mi jako odpověď stačí. S radostí se mu vrhnu kolem krku. 

,,Děkuji, děkuji, děkuji," zašeptám mu do ucha. S vysmátým obličejem se otočím na knihovnici. 

,,Tak tím pádem pozvání přijímám," oznámím. 

,,Udělala jsi mi obrovskou radost. Tobě mladý muži," osloví Alexe, ,,moc děkuji."

,,Není vůbec za co," usměje se můj princ. Najednou dostanu nápad.

,,Paní Brownová, měla bych prosbičku. S kamarádem," kývnu na svého prince, ,,jsme měli jít na výlet. Co kdybychom přece jen šli na nějakou procházku, ale vzali bychom sebou Lissu s Willem? Povolila byste nám to?" zeptám se. Podívám se na hnědookého chlapce, kterému se rozzáří oči.

,,To je skvělá myšlenka!" nadchne se žena.

,,Dobrá, tak já vám tady nechám své telefonní číslo, abyste mi mohla zavolat. S Alexem vybereme nějakou hezkou, nenáročnou trasu. Dneska večer se můžeme domluvit," navrhnu.

,,Samozřejmě," knihovnice mi podá tužku s papírem, na nějž rychle napíšu soubor čísel. 

Jakmile jsme domluveni, vyndám na pult knihy s kartičkou.

 O chvilku později zatahuji svého prince do hloubi této úžasné knihovny. V jednom z rohů rozlehlé budovy se nachází kouzelný koutek, kam nikdo kromě mě nechodí. Z přední části knihovny jsem sem přitáhla dva sedací pytle, proto si teď budeme mít kam sednout. Tohle zákoutí je kryto šikmě postaveným regálem, takže nemusím mít strach, že by ho někdo objevil. K dokonalosti zbývá jen pomalovat světle modrou stěnu, která je na moje poměry až moc prázdná. Už nějakou dobu sbírám odvahu zeptat se paní Brownové, zda-li bych tento čin mohla provést. To by ale znamenalo jí o tomto úkrytu říct, díky čemuž tomu trochu váhám. 

,,Pojď," vedu za ruku Alexe k tomuto kouzelnému místečku.  

,,Kam to jdeme?" zajímá se. Knihovna je úplně prázdná, moc lidí tu o víkendu nechodí. Otočím se na něj s pohledem upřeným do jeho očí. Nikdy jsem tohle nikomu neukázala, ani své nejlepší kamarádce. Avšak jestli se mám o své malé tajemství s někým podělit, chci aby to bylo s klukem, který pro mě znamená čím dál tím víc. S chlapcem, na němž mi moc záleží kvůli jeho vlastnostem, ne vzhledu či oblíbenosti. 

Toto místo je pro mě stejně moc důležité jako Alex. Vždy, když mě něco trápilo, jsem si vypůjčila knihu a s ní zmizela za šikmým regálem. Jakmile jsem pak vylezla, měla jsem hned více síly se s problémem vypořádat.

,,Chci ti něco ukázat. Ovšem musíš mi slíbit, že se o tomhle nikdo nedozví," řeknu polohlasně s jiskřičkami v očích. 

,,Slibuju," pohladí mě volnou rukou po tváři. Náhle si uvědomím, jak moc blízko u sebe stojíme. Můj dech se zrychlí. Alex se mi dívá do očí. Zdá se, že v nich něco hledá, ale nevím co. Usměji se. 

,,Už jsme skoro tam," zašeptám. Otočím se k němu opět zády, jelikož pozadu bych daleko nedošla. Stále jej držíc za ruku se proplétám uličkami, až stojíme těsně před cílem naší cesty. 

,,Je to tady," trošku odsunu regál, aby se dírou mohl protáhnout i Alex. Řeknu vám, není nic lehkého s takovým kusem nábytku pohnout. Můj princ mi přispěchá na pomoc, společně se nám povede obra odsunout. Prosmýknu se do koutku jako první. Kamarád na sebe nenechá dlouho čekat. 

Rozhlížejíc se kolem vidím, že kytičky ve vázičce, jež jsem tu nedávnou přinesla, ještě stále kvetou. Vytáhnu z kabelky láhev plnou vody. Trošku tekutiny kytičkám doliji.

,,Miluju to tady, hrozně moc," přiznám se, čímž si získám Alexovu pozornost. Stále se dívajíc na květiny pokračuji: ,,Přesně na své třinácté narozeniny jsem se procházela knihovnou, když jsem uviděla tohle zákoutí. Na první pohled mě to tu okouzlilo. Trošku jsem si tohle místo zařídila. Sedací pytle, hrneček s konvičkou, čokoládové sušenky, světýlka ve tvaru srdíček, tepláky, vázičku, kytičky. To všechno jsem tu nanosila. Jakmile se něco stane, mám problém nebo jsem jen šťastná z vydařeného dne, jdu tady. Sednu si do pytle, do uší si dám sluchátka, zapnu hudbu, přemýšlejíc o své příčině radosti či smutku. O rok později měli moji rodiče hodně složité období. Pořád se hádali, křičeli po sobě, nedokázali se snést. Kdybych tehdy neměla místo, kam jsem od všech těchto problému mohla utéct, tak fakt netuším, jak bych to zvládla," prozradím. Nevím, proč mám potřebu to Alexovi říct, ale jsem si jistá, že to proti mě nepoužije. Za celou dobu nic neřekl. Sáhne do vnitřní kapsy bundy a něco vytáhne. Položí mi to do rukou.

,,Děkuji, žes mi to tu ukázala. Moc si toho vážím," usměje se. Další sněhově bílá obálka mi leží v rukou. Otevřu ji. Naleznu papírek s připínáčkem. Na lístečku uvidím jediný nápis.

Wisconsin.  

Celý zbytek odpoledne strávíme s Alexem v knihovně. Vyberu si několik zajímavých knížek. Smích, výkřiky i tiché štěbetání se celé odpoledne ozývají zpoza šikmého, bíle natřeného regálu. 

Krásný den zakončíme procházkou k nám domů. 

,,Uvidíme se zítra, princezno," ujistí mě kamarád. Jemně mě políbí do vlasů a tentokrát i na nos. Obmotá své ruce kolem mě. 

,,Pa, Alexi."

------

Ahoj! Jsem zpět a to i s omluvou, že jsem kapitolku nevydala včera. Moc se omlouvám, jenomže jedna z mých nejlepších kamarádek slavila své narozeniny. Polovinu soboty jsem strávila v obchodech vybíráním dárku, nedělní dopoledne jsem vyráběla "exploding box", odpoledne j a jelikož se na oslavě spalo, domů jsem se dostala až dnes o půl jedenácté. 

Ale za to, jak jsem nespolehlivá, jsem tuto kapitolku opravdu natáhla. 3 700 slov je slušný, ne? :D

Poslední informace patří další kapitolce. Nevím, zda-li ji stihnu vydat hned v neděli, protože s výletem, na který se Sky tak moc těší, si chci pohrát. Proto vás prosím o shovívavost. :) Mějte se krásně!

----

Promiňte, nevím, jestli wattpad publikoval jen polovinu kapitolky nebo ne, avšak tohle měla být opravdová kapitolka. Poslední dobou celý watt hrozně blbne... Je mi vážně líto, že se to nezobrazilo celé.