Měla dát na Simona. Měla uznat, že dát si poslední zkoušku týden před porodem byl špatný nápad.

Většinu zkoušek měla úspěšně odložených na léto, přece jen chtěla stihnout alespoň dvě v předtermínech. Simon začal namítat, že to není dobrý nápad, ale ona ho neposlouchala. A ten den odešla na zkoušku, zatímco Simon na svůj tříhodinový zápočtový test. 

Měli už rozdělené vyučování, Simon přešel do druhé studijní skupiny, aby jejich rozvrhy a zkoušky nebyly totožné. Ona tak zůstala s Leem v první studijní skupině. A s Leem se také před zkouškou potkala.

"Nervózní?" zeptal se hned, jak ji uviděl.

"Trochu," přiznala. Šlo ale o jeden z těch lehčích předmětů, nemusela tedy tolik stresovat. "Co ty?"

"Naprosto v klidu," ušklíbl se. Protočila očima. No jasně, pravděpodobně uměl slovo od slova celou učebnici. 

Dveře kabinetu profesorky se otevřely. Mimo jich dvou tam stále ještě jedna dívka. "Tak kdo začne?" zeptala se a přejela pohledem všechny přítomné. 

Cizí dívka se k tomu vůbec neměla. A Leo kývl směrem ke dveřím. "Jen běž, ať to máš za sebou, nebo ještě nervozitou porodíš."

"Haha," ušklíbla se na něj sarkasticky, ale poslechla ho. Otočila se a vydala se za profesorkou do otevřeného kabinetu. 

Odpověděla na prvotní otázky, co se jejího břicha týkalo. Samozřejmě to už nešlo přehlédnout, a tak se lidi na škole zkrátka ptali. Jako robot odpověděla, že ano, má v plánu se školou pokračovat a ano, myslí si, že to všechno zvládne. "Můžeme přejít ke zkoušce?" zeptala se pak slušně, aby zrychlila čas. Byla lehce nervózní, když poslední dobou nebyla se Simonem, protože samozřejmě se hluboko uvnitř bála, že se princezna rozhodne narodit dřív.

Vylosovala si dvě otázky. "Máte patnáct minut na přípravu," oznámila jí profesorka a poukázala na místo, kam si mohla sednout. 

Od rána se cítila trochu zvláštně, připisovala to samozřejmě nervozitě. Posadila se tedy na určené místo a vydechla. To zvládne. Tuhle zkoušku má v kapse. 

Přece jen jí ale píchlo v břiše. Přece jen stačilo pět minut na potítku a udělalo se jí špatně. 

A tak zvedla hlavu. Snažila se zachovat chladnou hlavu, ale věděla, kam tohle všechno vedlo. Byla uprostřed zkoušky a princezna se rozhodla přijít na svět o týden dříve. 

"Uhm, promiňte?" ozvala se opatrně. A tak se stala onou legendou, která začala rodit uprostřed zkoušky.

Výhodu to ale mělo. Jejich škola se nacházela téměř vedle menší nemocnice města a přece jen byla v kabinetu doktorky. To byl jediný přijatelný scénář kromě toho, že nebyla se Simonem. Takhle dokázala docela zachovat chladnou hlavu. 

"Zavolám vám sanitku," reagovala ihned profesorka, ale zavrtěla hlavou. Nemusela.

"Kamarád je tu autem. Bude to rychlejší." Vyklopýtla i s profesorkou ven. Leo se otočil s úsměvem na tváři, aby se jí zeptal, jak to šlo, když ji ale uviděl, jeho úsměv vyměnil šok.

"Co to-"

"Startuj auto," přerušila ho. "Každou chvíli budeš strejda."

Nedokázala si pomoct, ale i v té pěti minutové jízdě autem se i přes bolesti smála. Leo se snažil vytočit Simona, ale samozřejmě to nebral. Samozřejmě v tu chvíli psal onen tříhodinový zápočet a nebyl u telefonu. "Tohle je jak z nějaký filmový komedie," utrousila.

Leo vedle ní naprosto šílel. "Oh, jsem rád, že ti to přijde vtipný, protože já se asi zblázním. Jak se cítíš?"

"Jak myslíš?"

Stáhl rty do úzké linky. "Fér."

Když dojeli do nemocnice, pomohl jí se dostat vůbec dovnitř, zatímco jí říkal, co udělá dál. Zavolá jejím tátům. Zavolá někomu ve škole, ať sakra dostanou Simona z toho pitomého zápočtu. Když ji sestřička posadila na vozík, vzhlédla k němu. "A přijdeš pak za mnou? Prosím?"

Vyjeveně se na ni podíval. Nemyslela úplně k porodu, to by po něm samozřejmě nechtěla, ale potřebovala mít někoho u sebe. To, že jí praskla voda, neznamenalo, že ihned porodí. Může to trvat ještě pár hodin. 

"J-jo," vykoktal nakonec. "Samozřejmě." A pak se otočil a začal někoho vytáčet. 

Bolelo to jak čert. Všechno, celé její tělo, jako by se měla rozpadnout. Přesto se usmívala nad celou touhle situací. Přemýšlela, jestli jí třeba profesorka zkoušku stejně nedá alespoň na základě poznámek, co tam na papíře nechala. Vytáhla si fakt dobré otázky. 

Odvezli ji na pokoje, jelikož její kontrakce nebyly ještě tak pravidelné a časté, aby odjela přímo na sál. Do deseti minut vtrhl dovnitř Leo. "Tví tátové jsou na cestě. Ale za boha nemůžu sehnat Simona."

Přikývla. "To je v pohodě," zamumlala si spíše pro sebe. Alespoň tu budou její tátové. Bude v pořádku. Není ani zdaleka sama. 

"Zajedu pro něj," vyhrkl najednou. 

"Má ten zápočet-"

"A ty rodíš," zdůraznil. "Nepřijde ti tohle více naléhavý?"

"Já rodím, ne on," odvětila nenuceně. "Leo ze sebe frustrovaně vyfoukl všechen vzduch. "Jsem rád, že humor tě ještě neopustil. Jedu pro něj," rozhodl se a dřív, než stihla cokoliv říct, pokoj zase opustil. 

Dvacátého čtvrtého dubna. Den, kdy se stane mámou. Simon tátou. Leo strýcem, její tátové dědečky. Dědečky v čtyřiceti pěti letech, chudáci. Dostanou novou nálepku, která je dělá staršími. Její sestra bude tetou! Upřímně, to si tak dobře nedokázala představit, nevěděla, co od Skye čekat. 

Takové myšlenky měla celou dobu, co se soustředila na dech a pokoušela se ignorovat tu zrychlující se frekvenci bolestí. A byla stále sama, když porodní sestra usoudila. "Myslím, že bychom raději měly jít."

Přikývla a za chvíli jí tak začali odvážet. A když byli zrovna poslední metry od dveří, za které mohl už jen personál, ozvalo se přes celou chodbu: "Auro!"

Hned ten hlas samozřejmě poznala. A když zvedla hlavu, uviděla doslova sprintujícího Simona a tak tak stíhajícího Lea. Sestra se postavila do cesty, jelikož v tu chvíli nejspíše viděla jen dva blázny běžící po chodbách porodnice. 

"To je otec," vyhrkla rychle. Znělo to tak zvláštně, otec. Ležela na nemocniční posteli, měla pravidelné kontrakce, byla pár minut od porodu a stále jí to asi úplně nedocházelo. 

Simon k ní doběhl. Vypadal, jako by na cestě sem potkal tornádo, jak rozcuchaný byl. A v tu chvíli i udýchaný. Chytil ji za ruku. "Já to říkal," neodpustil si jako první. "Já ti to sakra říkal."

"Dopsal jsi aspoň zápočet?" zeptala se, načež ihned sykla bolestí.

Uchechtl se. "Ty jsi neuvěřitelná." Dal jí pusu na čelo. "Za chvíli budu u tebe."

Zpětně si z toho porod moc nepamatovala. Nepamatovala si tu bolest, ty slzy, nic, co se v té místnosti vlastně dělo. Ta mlha v jejích vzpomínkách zmizela vlastně až ve chvíli, kdy jí položili to drobounké stvoření na hruď malé a křičící a hlavně zdravé. Kdy měla jasno, že ji nepotkal stejný osud jako její mámu. A že se z nich právě stala rodina. 

Když byla zpátky na pokoji a dovolili jim konečně návštěvy, Simon držel malou v náruči. Její tátové vešli dovnitř, už uslzení, i když jejich právě narozenou vnučku ještě ani neviděli, a Simon k nim přešel. Opatrně ji předal Judemu do náruče.

"Seznamte se s Caroline," promluvil tiše a Aura se v tu chvíli dokázala dívat jen na Raina. Jméno holčičky tajili vlastně až do této chvíle. A tak sledovala, jak se po tom, co to Simon vyslovil, Rainovy oči zaplnily slzami ještě víc. Jejich pohledy se setkaly a on nevěřícně zavrtěl hlavou. "Vy jste neuvěřitelní."

Zasmála se. "Jinak to být ani nemohlo."

"Ahoj, Caroline," prohodil Jude a otočil se s ní plně k Rainovi. 

Simon přešel zpátky k ní, pohled na jejích rodičích. "Kdy tu budou vaši?" zeptala se.

"Tipuju, že tak za deset minut."

Usmála se, chytla ho za ruku. Nemusela nic říkat, aby mu vyjádřila všechny ty emoce, co v tu chvíli cítila. On je nejspíše cítil všechny stejně. 

Simon dal ale jednu paži kolem ní, sklonil se a dal jí pusu do vlasů. "Tohle je přesně to, co mi chybělo," zašeptal a ona hned pochopila. 

Protože od té chvíle byl Afghánistán čistě jen minulostí. Od té chvíle měl Simon mylšnky úplně jinde. Konečně byl opět stoprocentně šťastný. A ona si k sobě nemohla přát nikoho lepšího.

🦖

aaaaaa i love them

příští kapitola poslední :D