Aura jim uvařila čaj. Opět. Protože přece jen to mělo něco do sebe, když jí Rain řekl, že dostat do sebe něco teplého jí pomůže.

Simon si přesedl na barovou stoličku u kuchyně a už se chtěl dát do povídání, když si na lince všiml informačních letáčků o potratu. Ty, co se tak bála vyhodit pro případ, že je bude potřebovat. Zatímco se ohřívala voda v konvici, sledovala ho, jak je všechny shrábl, došel ke koši a vyhodil je. 

Nekomentovala to, ale potěšilo jí to. Jestli Simon nechce potrat, ona ho nebude chtít taky. Jediný důvod, proč by na to šla, by byl, kdyby na to měla zůstat sama, ale jeho chování zatím nasvědčovalo tomu, že ji v tom nenechá.

Opřela se o linku a založila ruce na prsou. Měla na sobě mikinu, přes to jí byla zima. Její emoce i hormony byly jeden velký nepořádek, takže se na jednu stranu ani nedivila. "Můžeš začít tím, co máš s rukou," navrhla. 

Mlčky si potáhl triko tak, aby přes výstřih viděla na jeho rameno. A i když už si myslela, že má slzy za sebou, v tu chvíli si jen zakryla pusu a slzy přišly na novo. "Je to... je to střelná rána?" vypadlo z ní konečně.

Přikývl. "Stalo se mi to hned třetí nebo čtvrtý den. Na mou obranu, byl jsem blbec. Porušil jsem pravidla. Vydal jsem se, kam jsem neměl, abych někomu pomohl, a dostal jsem taky. Opravdu jsme byli v bezpečí, když jsme dělali, co jsme měli. Posral jsem to já."

Pustil triko. Auře pomalu začalo docházet, že je tady pravděpodobně milion věcí, které o jeho stáži ještě neví. Netušila, že byl zraněný. Stihli si zavolat jen dvakrát.

"Neříkal jsem ti to, protože jsem tě nechtěl rozrušit. Jsem v pohodě. Ortézu mám pro stabilizaci paže, abych s ní tolik nehýbal, a rána se tak zahojila rychleji."

"Chápu to dobře, že jsi vběhl do válečné zóny, abys někomu zachránil život?"

"Tak nějak."

"A zachránil?"

Mlčel. Ani nechtěla vědět, co všechno na vlastní oči musel vidět. Věděla, že ho litovat zas tolik nemusela - samozřejmě se před jeho odjezdem bavili o tom, co tam může vidět. Bral to zkrátka jako součást procesu. 

"No, zranit se takhle hned na začátku nebylo nejchytřejší," pokračoval. Dva dny jsem proležel. Pak jsem dělal jen věci, které jsem jednou rukou mohl, nebo přihlížel. Tím, že jsem se zranil, jsem měl možnost stáž okamžitě ukončit. Vrátil bych se do Švýcarska, pak třeba domů, kdybych chtěl. Ale já to celé nechtěl zahodit, a tak jsem řekl, že jestli jim vyloženě s jednou rukou nebudu na obtíž, rád bych zůstal."

Povzdechla si. "Že mě to nepřekvapuje," zamumlala.

"Neměl jsem ani noční, když jsi mi volala. Šílel jsem, když mi řekli, že mi voláš a kdybych měl službu, nenechali by mě s tebou mluvit. A to, jak jsem tě slyšel..." Zavrtěl hlavou. "Chtěl jsem ti nějak pomoct, nějak tě uklidnit, byl jsem ale přes telefon naprosto zoufalý. A než mě vůbec napadlo, co ti říct, přerušilo se to. Protože útok začal na druhé straně města a jako první nás odstřihli od signálu."

Chápavě přikývla. "Proto jsem se nemohla dovolat ani později."

"Přesně tak. A až v tu chvíli jsem využil té možnosti, že jako zraněný můžu zmizet. Možná by někdo řekl, že jsem strašpytel, ale tohle," ukázal si na zranění, "mě naučilo, že tam opravdu můžu zemřít. A to vědomí, že by se mi něco stalo a ty bys zůstala sama? Že by prcek vyrůstal bez táty jen proto, že jsem si na měsíc chtěl zkusit být hrdinou? Takže jsem se sbalil a naskočil na první evakuační letoun s pacienty. Ve Švýcarsku jsem pak sedl na první let směr Paříž."

Kousla se do rtu ve snaze zastavit ty slzy, ale nešlo to. Simon ji teď akorát dojímal. Když ji tak uviděl, postavil se, obešel linku a znovu ji objal. Os toho, co se objevil ve dveřích, se snad více objímali než ne, ale ani trochu jí to nevadilo. Myslela si, že je mrtvý. Potřebovala cítit, že se mýlila. 

"A taky jsem doufal, že to stihnu dřív, než půjdeš na potrat. Protože jsi mě vyděsila tím, že si se šla ihned informovat a já ti v tom hovoru ani nestihl říct, že jestli ty chceš, já jsem všemi deseti pro, abychom si prcka nechali, protože věřím, že to nějak zvládneme."

Milovala fakt, že měl pro dítě už přezdívku. Prcek. Milovala, že byl plný podpory a po nejistotě nebyla ani známka, protože přesně to v tu chvíli potřebovala. Potřebovala od něj vidět, že jestli do toho půjdou, zvládnou to. 

Krátce mu vysvětlila její myšlenkové pochody, které ji v tu chvíli vedly k tomu, aby si vyzvedla letáčky o potratu, které teď ležely v koši. Myslela si totiž, že by to udělala pro něj. Naivně si myslela, že i když je Simon rodinný typ a jednou děti chce, že to rozhodně nebude teď. 

"A teď se ohledně toho cítíš jak?" zeptal se nakonec. V jeho hlase slyšela jisté váhání. Bál se její odpovědi jako ona se bála jeho reakce, když mu to volala. 

"Bojím se," řekla upřímně, "ale věřím, že to zvládneme. I když to bude sakra těžký." Simon se široce usmál, alespoň do chvíle, než řekla další větu. "Tátové už slíbili, že nás v tom nenechají."

"Tví rodiče to už ví?" zeptal se překvapeně.

"A divíš se? Otec dítěte v Afghánistánu mi neodpovídal, byla jsem tady lehce na prášky. A pak jsem uviděla ve zprávách, co se stalo." Podívala se na hodiny. "A pravda je, že Rain tady bude do pár hodin."

"Tvůj táta sem letí," konstatoval.

"Ano."

"Protože se dozvěděl, že jsi těhotná a já pravděpodobně mrtvý."

"Tak nějak."

"Panebože. Možná jsem přežil, ale on mě zabije, jak mě tady uvidí," zamumlal. "Neplánovaný dítě, já v pořádku, i když jsi kvůli mně šílela a ještě sem letí?"

Konečně se upřímně taky zasmála. "Bude to v pohodě. Myslím, že bude raději, že nebudu to dítě vychovávat sama, než všechno ostatní. Přece jen ví o tom své. A aspoň se podívá do Paříže, ne?"

"Já na tom tolik pozitiv stále nevidím," odpověděl zaraženě.

"Ta část s těhotenstvím je v klidu. Věř mi. Sotva by nám mohl vyčítat něco on, když se mu stalo to samé a to v osmnácti. Navíc, nezapomínej, že tátové jsou pěstouni. Milují děti. Jsou to ti nejlepší lidé, kterým jsem to mohla jako první říct."

"Udělali jsme z nich dědečky. Ve čtyřiceti pěti letech. Paráda."

"Vlastně, ještě ani jednomu nebylo čtyřicet pět," rýpla si zpátky. Ale co? Byla to pravda. 

"Nezlepšuješ to," upozornil ji Simon, ale pak se zasmál. A ona konečně po dlouhé době cítila štěstí. Úlevu. 

"Měla bych zavolat druhýmu tátovi. Nejspíše strachy šílí," podotkla po chvíli, když si to uvědomila. "Měla jsem vypnutý telefon, protože mě nenapadl scénář, že bys mi mohl volat z vlastního. A že jestli se ti něco stalo, stejně to zavolají vašim. Takže jsem se bála toho, že mi Leo napíše... něco špatnýho. Do toho všichni mi psali a volali, jestli jsem v pořádku a já to zkrátka nezvládala. Takže jsem chtěla počkat na tátu, až přijede a já nebudu sama pro případ, že by mě tam opravdu od Lea čekala nějaká zpráva."

"Promiň," omluvil se snad už po sto padesáté. Ve finále ale vlastně za nic nemohl.

Vymanila se z jeho objetí, natáhla se pro pusu a konečně tak spojila jejich rty. Mokrá, ubrečená pusa, ale v tu chvíli si ani stěžovat nemohla. Byly chvíle, kdy si myslela, že ani tahle nebude. 

"Jdu mu zavolat," rozhodla. Ještě ale než odešla pro svůj telefon, jemně se usmála. "Ale... konečně se poprvé cítím, že je to vlastně krásný a ne katastrofa, že jsem těhotná. Děkuju."

"Ono je to krásný," odpověděl Simon, když už se od něj vzdalovala. "Sakra, my budeme rodina. Asi mi to ještě nedochází." 

Krátce se zasmála. "Sakra, no jo," odpověděla. 

Oba si uvědomovali, že to zas tak pohádkové nebylo. Škola, kariéra, bydlení, to všechno museli teď vyřešit. Po tom všem, co se ale stalo, si dovolili chvilku, kdy to pohádkově brali. 

Protože budou rodina. 

Vytočila Judeho číslo a než to zvedl, sledovala Simona, jak vyhazuje sáčky od čajů z hrnečků. Takže přece jen byl její do třetice všeho dobrého. Přece jen se jí dostalo lásky, kterou vždy tak záviděla Chrisovi a Mateovi. 

Simon přerušil svou vysněnou stáž, aby za ní přijel. Ani zranění ho to nedonutilo udělat, ale ona a fakt, že se v ní už teď vyvíjelo jeho dítě, ano. Neplánované, ale přece jen chtěné. A to pro ni znamenalo nejvíce na světě. 

Když pak Rain zkusil Auru vytočit hned, co přistál, byl překvapený, že už neměla vypnutý telefon. "Zníš mnohem lépe," podotkl hned. "Doufám, že máš alespoň nějaké dobré zprávy."

Podívala se na Simona a neubránila se úsměvu. "Ty nejlepší. Povím ti to, jak dorazíš."

Přijel. A i když se Simon skoro třepal strachy, Aura samozřejmě měla pravdu. Když ho Rain uviděl, vydechl úlevou, objal ho, poplácal ho na zádech. "Díky bože, Simone. Jsem rád, že jsi v pořádku."

To mělo od zabití docela daleko.

🦖

heh. no. tak pro scénář, že budu hodná a vše bude bez problémku, vidíte ty dva spíše s holčičkou nebo chlapečkem? :D řekla jsem si, že vás možná i nechám vybrat, hehe