Na druhý den Aura do práce nešla.

Nevěděla ještě, jak to vyřeší, ale spala dohromady možná tak hodinu a půl. Její historie telefonu vypadala tak, že se po celou noc snažila dovolat Simonovi ještě snad patnáctkrát. Pokaždé jí to oznámilo, že příjemce je nedostupný. A to bylo zkrátka na její nervy až moc. 

Ležela v posteli, tiskla oči k sobě a snažila se usnout. Snažila se vydržet do chvíle, než časový rozdíl nebude tak nesnesitelný. Přesto zvedla telefon, když její tátové měli snad pět hodin ráno. Potřebovala slyšet známý hlas. Potřebovala slyšet, že je všechno v pořádku, že se nic nedělo.

Vytočila Raina. Doufala, že tam bude i Jude, kdyby ale ne, to Raina chtěla hlavně slyšet. On byl ve stejné situaci jako ona, dokonce ještě dřív. Taky zjistil, že bude octem, když to očekával nejméně. 

Třepaly se jí ruce, když klikla na jeho jméno. A překvapilo ji, když mu trvalo snad jen dvě pípnutí, než to vzal. Opravdu to myslel vážně, že bude na příjmu, i kdyby byla půl noc.

"Co se děje, zlato?" zeptal se jí okamžitě. Pak uslyšela, jak šeptl její jméno, takže naprosto viděla ten scénář, kdy je právě probudila a Jude se ptal, kdo volá. 

"M-můžu s vámi mluvit?" zeptala se. Už v tu chvíli se jí ale zlomil hlas. Panebože. Budou si myslet, že snad umírá.

"Jasně," zachraptěl Rain. "Dám to nahlas, dobře?"

Přikývla, jelikož si neuvědomila, že jí nevidí. 

Jude se ozval jako další. "Slyším tě taky. Co se stalo?"

Přišla si jako předtím se Simonem. Nenalézala slova. A tak se jen rozhodla všechno slovo od slova pomalu zopakovat. Tátům se to ale říkalo hůře, protože nebyl to Simon, který v tom byl s ní. Byli to její tátové.

Na konci pouze dodala: "Volala jsem mu. Na konci se to přerušilo a já se mu nemůžu od té doby dovolat. Už tomu bude deset hodin a já se mu stále nemůžu dovolat. Já..." Ztratila slova. A pak to zkrátka přiznala. "Já se tak bojím."

Vyklopila to všechno ze sebe najednou a nenechala je ani mluvit. V tu chvíli ale nečekala na odpověď jako u Simona, Rain totiž reagoval okamžitě. "Auro, nadechni se. Zkus se uklidnit. Chápu, že jsi vystrašená, protože je to děsivé. Byl jsem tam, kde ty. Ale i když to tak v tuhle chvíli vypadá, svět se nezboří. Kde jsi teď?"

"Doma," špitla. "Nedokázala... nedokázala jsem jít do práce."

"Můžeš pro mě něco udělat? Můžeš udělat to, co ti řeknu?"

"Asi?" odpověděla zmateně.

"Dobře, tak si stoupni a uvař si vodu na čaj. Budeš se cítit líp, když vypiješ něco teplého, věř mi."

Přišla si trochu směšně, když takhle přes telefon poslouchala ve svých dvaceti pěti letech na slovo svého tátu, pak si ale uvědomila, že aspoň nemyslí na to, co se dozvěděla. Nemyslí na to, že se nemůže Simonovi dovolat. Soustředila se na malé úkoly, které jí Rain dával - uvařila si čaj. Vyčistila si zuby. Poklidila rozházené oblečení, vyhodila posmrkané kapesníky. Udělala si jídlo, i když to byla jen ovesná kaše. Za celou dobu nezmínil ani jednou fakt, že mu oznámila, že čeká dítě. 

Sedla si i s čajem ke stolu a vydechla. Bylo jí o něco líp, opravdu. "Teď, vyjádříte se k tomu, co jsem vám řekla? Protože asi zešílím."

"Přijmi videohovor," ozval se Jude. A i když opravdu nechtěla, protože musela vypadat strašně, nakonec to udělala. Byli to její rodiče, takhle jí už viděli několikrát. 

Nervózně se na ně přes obrazovku podívala. Jude seděl už v jídelně, Rain se z hovoru na chvíli vypařil. "Cítíš se líp?" zeptal se Jude a ona tak lehce přikývla. Lehce se usmál. "To je dobře. Protože ty budeš vždy naše priorita, takže ať se stane cokoliv, my tady budeme pro tebe. A ani teď se nic nemění. Sakra, já bych tě teď tak rád objal, kdybych mohl. Vím, že se bojíš, ale určitě není čeho. Nejspíš se jen ztratil signál, proto Simon neodpovídá a do konce dne ti určitě zavolá. A co se týče tvé novinky..." Pokrčil rameny. "Je mi jasné, na co všechno právě teď myslíš, škola, práce, Simon a načasování pěkně na prd. Ale ať už se se Simonem rozhodnete jakkoliv..." Koukl někam za objektiv, nejspíš na Raina. "Máš naši podporu. Vždy, Auro. Nenecháme tě v tom."

To byla přesně ta slova, co potřebovala slyšet. Co potřebovala slyšet nejlépe i od Simona, kdyby se ten pitomý hovor nepřerušil. Potřebovala vědět, že je vše v pořádku. 

Rain se konečně vrátil do objektivu a posadil se. V ruce měl Judeho telefon. "Přiletím za tebou, co ty na to?" zeptal se. "Nechceme, aby ses tam trápila sama. Sednu na první letadlo."

"Tati..." vydechla, protože to se zdálo přehnané. Snad byla dospělá, snad by si měla umět poradit se svými problémy sama, ne? Ale neuměla říct ne. Neuměla-

Její pohled při přemýšlení padl na televizi. A v tu chvíli se jí zastavilo srdce.

Od rána měla zapnutou tiše televizi, protože by se asi zbláznila, kdyby tam ležela v úplném tichu. Francouzštině téměř nerozuměla, takže jí to zároveň nerušilo.

V tu chvíli ale rozumět ani nepotřebovala. Uviděla slovo Afghánistán. Uviděla jméno města, u kterého byl Simon. A uviděla tak děsivé záběry, že jí v tu chvíli vyhrkly slzy do očí nanovo.

"Auro?" zavolal na ni Rain, jeho hlas plný starosti.

"Co se děje v Afghánistánu?" zeptala se třesoucím hlasem. "Co se tam sakra teď děje?"

Její tátové si vyměnili zmatené pohledy, pak se Rain sklonil opět k Judeho telefonu. Aura se nedokázala hnout, nedokázala odtrhnout pohled od televize a od těch děsivých záběrů nočního útoku. Na ty plameny. Na ty výbuchy.

Rain si musel v tu chvíli nejspíše najít, co se stalo. Samozřejmě věděli, v jakém městě byl Simon. "Vypni televizi, Auro, hned," přikázal jí. Jeho hlas byl najednou tvrdší, přes to nereagovala. "Auro! Nedívej se na ni."

Celá zmatená se dala do pohybu. Nevěděla, jak se vlastně cítí. Měla před očima ony záběry, měla před očima Simona. A zkrátka to nezvládala.

Vypnula televizi a pomalu se otočila zpátky k telefonu. Rain už byl zase pryč ze záběru. "Táta za tebou přiletí, dobře? Poletí co nejdřív, měl by tam být kolem půl noci tvého času. Hlavně... hlavně nepanikař. Nevíme, co se Simonem je, tak nedělej ukvapené závěry, ano?"

Zavrtěla hlavou. "To nejde," podařilo se jí ze sebe dostat. "To nejde."

"Podívej se na mě, Auro," nakázal jí Jude. A pak se pokusil s ní pomalu dýchat. To, aby se soustředila na dech, bylo to poslední, co v tu chvíli teď chtěla dělat, ale viděla tu zoufalost v tátových očích. Bál se o ni. A to málo, co mohla pro něj udělat, bylo ho v tu chvíli poslechnout. 

Samozřejmě jí to ale i pomohlo. A když se trochu vzpamatovala, vyklopila ze sebe: "Zkusím mu zavolat. Zkusím..."

"Auro-"

"Jen to zkusím. Třeba... třeba se tentokrát dovolám," zamumlala. A dřív, než stihl Jude něco říct, tipla hovor. 

Hned vytočila Simona. Jak jeho soukromé číslo, tak i základnu. Obojí ale bylo nedostupné. Obojí jí přineslo další ránu do srdce. 

Jude jí zase ihned volal, ale nechtěla v tu chvíli s nikým mluvit. Zkoušel to stále dokola, a tak mu jen napsala, že chce být chvíli sama a uspořádat si myšlenky, ať se nebojí, že udělá něco špatného. Půl hodiny na to jí napsal Mateo. Deset minut na to jí volal Chris. Hned třikrát. A tak telefon vypnula a hodila ho přes půlku místnosti na sedačku.

Nedokázala s nikým mluvit. Nedokázala mluvit s nikým jiným, než se Simonem, na jehož základnu v Afghánistánu bylo zaútočeno. 

Chvíli zalitovala, že si telefon vypnula, že jí třeba Simon zavolá. Pak si ale uvědomila, že jestli se mu něco stalo, stejně nebudou volat jí. Budou volat nejdříve jeho rodině. A ona se to tak dozví stejně kdo ví kdy.

Sedla si zpátky do postele, přitáhla si kolena k sobě. A nedokázala dělat nic, než jen brečet a myslet na nejhorší.

🦖

já neznám meze, opravdu, chudik aura

...abych šla hned rozepsat další, co