Přišla si jako ten nejhorší člověk na světě, když stála u recepce v druhém patře v pravém křídle a dostávala letáčky o informacích o potratu, zatímco jí sestra k tomu něco i říkala. Naprosto nevnímala.

Myslela na své táty. Na to, jaká by asi byla jejich reakce, ať už na samotné těhotenství nebo naopak na potrat. A něco jí napovídalo, že více zklamaní by byli z potratu. Sakra, vždyť sama byla výsledkem neočekávaného těhotenství. Táta jí měl v devatenácti. Jí bylo alespoň už dvacet pět. Za normálních okolností? Krásný věk na první dítě. Za jejích? Zas tak ne.

Dokonce myslela i na Chrise a Matea. Na její nejlepší kamarády, kteří byli zasnoubení. Kteří plánovali spolu budoucnost. Kdyby ale chtěli dítě, neměli to tak jednoduché. Jak by asi reagovali na to, že sebrala šanci jejímu na život? Dívali by se na ni přes prsty?

A samozřejmě myslela na Simona. A tam byla zmatena nejvíce, protože upřímně? Netušila jeho reakci. Věděla, že má Simon rád děti, že byl rodinný typ, byl to ale také kariérista, jinak by momentálně nebyl v Afghánistánu. Byla zoufalá z toho, jak nedokázala odhadnout, jaký Simon by převládl ve chvíli, kdy by mu to řekla.

Tak zatoužila mít alespoň jednoho tátu vedle sebe. Oni vždy věděli, co říct, věděli jí poradit, uklidnit ji. Především ji vždy podporovali. A to v tu chvíli neuvěřitelně potřebovala.

Přitom byla sama v Paříži na druhé straně světa. 

Vlastně, ne úplně sama. Vždyť jí sakra rostl druhý život v ní samotné. Byla to tak děsivá myšlenka.

"Auro?"

Ani si neuvědomila, že sestřička na ni už přestala mluvit a vůbec se jí nevěnuje. Otočila se. Za ní stála Fatima převlečená už do civilního. Lehce se na Auru usmála a pak se zeptala: "Co tady děláš?"

Co asi? Musela to vědět. Nasucho polkla a pobrala si všechny letáky. Potichu poděkovala a dala se do chůze. Jak očekávala, Fatima s ní ihned srovnala krok. 

"Neměla by ses rozhodnout tak rychle," začala drmolit. "Ví to už vůbec otec dítěte?"

Zastavila se a zavřela oči. "Otec dítěte je momentálně na stáži v Afghánistánu, kde vlastně není ani chvíli v bezpečí. Jel tam, protože chce být traumatolog. Sakra dobrý traumatolog. A nemusím mu o tom ani říkat, abych věděla, že tohle mu ten sen zničí."

Byla na ni hnusnější, než by se jí líbilo, ale její emoční rozpoložení v tu chvíli bylo zkrátka takové. Bála se. Tak moc se všeho bála. 

Fatima se na ni soucitně podívala, pak ji vzala za ruku. "A jsi si jistá, že nemá těch snů více? Třeba mít rodinu s někým, koho miluje?"

Málem odpálila automaticky něco zpátky, ale zastavila se. Samozřejmě, že to znělo jako Simon. Chtěl mít jednou rodinu. Věděla, že by byl dokonalý táta, vždyť tolikrát ho viděla s dětmi na jeho kurzech. Měl větší cit pro děti jako ona. 

Proč si vlastně byla tak jistá, že by dal přednost kariéře před ní a dítětem? 

Povzdechla si. Do očí se jí opět nahrnuly slzy. Zavrtěla lehce hlavou. "Já vlastně nevím, co mám dělat," vydechla. 

"V první řadě bys to měla někomu říct. Někomu, koho dobře znáš a věříš mu. Neříkám přímo, že bys to měla říct tvému příteli, jestli nechceš, ale třeba rodině? Nějakým dobrým kamarádům? Získat na to více úhlů pohledu?"

Měla pravdu, vždyť to věděla, přes to se bála. Bála se zavolat tátům, kteří by se hned začali ptát na to, jaký měla den a co by jim odpověděla? Že zjistila, že čeká dítě? Že jestli si ho nechá, šest let školy, co jí platili, možná půjde do kytek? A že z ní nebude nic?

Bylo to tak moc děsivé. Poprvé v životě se jim bála něco říct. Poprvé jí přišlo, že by jejih reakce nebyla ani zdaleka dobrá. 

Vždy si představovala, že jestli bude někdy těhotná, bude to r adostná novina. Že překvapí své rodiče, osobně jim to řekne, všichni budou šťastní a už se na přírůstek těšit.

Tohle? Tohle byl pravý opak. Netušila, co dělat. Necítila euforii. Cítila strach. A rozhodně o tom nechtěla říkat rodině přes telefon se slzami v očích a pocitem, že se všechno kazí. 

"Asi... asi máš pravdu," špitla nakonec. Netušila ale, komu by to mělo říct. Zdálo se, že všechno mělo až moc velké nevýhody. A ona... ona v tu chvíli chtěla nejspíš čistě jen podporu. 

Ještě chvíli se s Fatimou bavila. Sedly si do bistra na patře, daly si čaj. Chvíli se bavily ještě o jejím problému, pak zvládly přejít i na jiná témata. Aura jí řekla něco málo o Simonovi, i o jejích tátech. Potřebovala nahlas říct tu větu, že ji měl táta vlastně taky neplánovaně. A dokonce mnohem dřív. 

A svět se sakra nezbořil.

Letáčky o potratu ležely před ní na stole. Chvíli je upřeně sledovala, a tak se Fatima zeptala: "Máš to stále v plánu?"

Slyšela tu nevyřčenou poznámku. Její prvotní impulz byl nerozmyšlený. Vždyť  už získávala informace o potratu patnáct minut po tom, co se o tom dozvěděla. 

Pobrala si všechny letáčky. "S někým to první proberu. Máš pravdu." Samozřejmě to bude nakonec čistě její rozhodnutí, ale měla milující rodinu, která jí vždy pomáhala, radila. A potřebovala to s někým zase probrat.

Když odešla z nemocnice, vzala to ještě obklikou. Potřebovala se projít, vyprázdnit hlavu, i když to v tu chvíli bylo naprosto nemožné. Nemyslela tak ani na to, komu to řekne - tátové, Mateo nebo Chris. Myslela jen na Simona. Protože jestli si dítě nechá a on s tím bude souhlasit, opravdu se stane jejím navždy, jak by řekl Mateo. Jejich vztah nabere úplně nový rozměr. 

Necítila strach z života se Simonem. Ale nečekala, že budou muset řešit něco takového tak brzy.

Myslela si, že si myšlenky už urovnala. Že se i rozhodla, jak bude teď postupovat, komu zavolá, jak to vysvětlí. Když se ale vrátila do toho temného bytu a rozsvítila, uvědomila si, jak je vlastně sama. Nikdy snad necítila potřebu mít vedle sebe někoho více. Do očí se jí nahrnuly slzy, hned jí začaly i stékat po tváři. Musela se posadit. 

Vzala telefon. Najednou byl její plán ta tam, pořádně si ani neuvědomovala, co dělá, když vytočila ono cizí číslo, ze kterého jí vždy volal Simon. Slíbila mu, že mu volat přes něj nebude. Přece jen co by se mohlo stát, aby měla důvod mu naléhavě volat? Tehdy jí nenapadl žádný. 

A bylo to tady. Potřebovala ho slyšet, potřebovala vědět, že je v pořádku. Málem se zasmála, když si pomyslela, že potřebuje vědět, že otec jejího dítěte je v pořádku.

Zvedl to nějaký muž. Aura se nejprve ujistila, že volá správně. A pak vydechla. "Simon Riley. Můžu s ním mluvit? Stážista."

Divila se, jak lehce jí vyhověl. Nejdřív ji upozornil, že čím hovor kratší, tím lepší. Samozřejmě souhlasila, i když si nedokázala představit, že mu třeba ve dvou minutách shrne, co se stalo, a tipne to.

Čekala přesně osm minut a dvanáct sekund. Skenovala digitální hodiny na poličce. Nedokázala zastavit své vzlyky. Pak se ticho přerušilo, ozvalo se šustění a konečně uslyšela Simonův hlas. "Auro, co se děje?"

Nejdříve byla překvapená, že hned ví, pak jí to ale došlo - nevolala by ona jemu, kdyby to nebylo vážné. A možná jen histerčila, pro ni to ale byl sakra velký problém.

Nejprve vůbec nenacházela slova. Jen vzlykala, zatímco Simon se stále dokola ptal, co se děje, ať se zhluboka nadechne, ať řekne aspoň něco. Pak si uvědomila, že mají omezený čas. Ona to možná nepřeruší, ale někdo ze Simonovy strany by je odpojit mohl. 

"Já..." vysoukala ze sebe. "Dneska jsem omdlela v nemocnici. Náš doktor toho využil a chtěl po ostatních, ať mě vyšetří." Říkalo se to tak těžko. Proč? Proč prostě nemohla radostně oznámit svému příteli, že budou rodina?

Bála se jeho odpovědi, vzpomněla si. Vždyť vlastně neměla tušení, jak tam někde zareaguje. 

Nasucho polkla. "Všechny závěry byly stejný, Simone. Jsem těhotná."

Kousla se do rtu a kousala se do něj víc a víc s každou sekundou, kdy přetrvávalo ticho. Hlasitě vzlykla, neudržela to v sobě. A pak šeptla: "Já netuším, co mám dělat..."

"P-promiň," vypadlo z něj nakonec, spíše aby promluvil. "Tohle je snad to poslední, co jsem čekal."

Nevěděla, co mu říct. A tak nakonec řekla pravdu. "Málem jsem hned šla na potrat," špitla. "Nakonec jsem odešla, že si to musím rozložit v hlavě, ale-"

"Potrat?" přerušil ji Simon. "Chceš jít na potrat?"

"Já nevím, co chci," vydechla zoufale. "Nejsi jediný, kdo si myslel, že tohle je to poslední, co teď budeme řešit."

"Zhluboka se nadehni, Auro. Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Jen... prosím..." Vypadalo to, že nenacházel slova. A jelikož vždy byli k sobě stoprocentně upřímní, řekla mu i následující.

"Šla jsem se o potratu informovat. Mám ty podělaný letáčky v tašce. Protože jsem zkrátka usoudila, že teď na tohle zkrátka není prostor. Jsi v podělaným Afghánistánu, protože si jdeš za svým snem. A tohle... tohle to všechno kazí. A tak jsem tam šla s mylšnkou, že tě nechci ztratit, že-"

"Nenechal bych tě v tom jen proto, abych šel po své kariéře," přerušil ji.

"Já vím," šeptla, i když si doteď vůbec jistá nebyla. "Ale je to... já nevím. Já prostě nevím, co dělat, ale asi bych se nesnášela, kdybych rozhodla za nás oba, takže..."

"Prosím." Zněl zoufale. Už tak nezněla jen ona. "Nedělej žádná unáhlená rozhodnutí. Máme ještě čas, jen-"

Neslyšela ho větu doříct, protože v tu chvíli se hovor utnul a slyšela už jen jeden dlouhý tón. "Simone?" zkusila to naivně. "Simone?"

Nic se ale neozývalo. Ten otravný tón přetrvával dál, a tak hovor tipla. Hned vytočila číslo znovu. Tohle nemohl být konec jejich hovoru. Potřebovala od něj slyšet, že všechno bude v pořádku, že tu pro ni bude, že potrat nepřichází v úvahu. 

Ale telefon jí hlásil, že volající je nedostupný. A ať to zkoušela jakkoliv, nemohla se dovolat.

Něco se stalo. Něco se muselo stát, že se nemohla dovolat ani na centrálu. Kéž by v tu chvíli neměla pravdu.

🦖

ahhh, ty vaše reakce včera a slova podpory auře, ily all