Když Simon Auře zavolal poprvé, měla z toho smíšené pocity. 

Vždy byl k ní plně upřímný. V tu chvíli měla ale pocit, že jí neříká úplnou pravdu.

"Je to tady fakt klidný."

"Zatím jsme tu neměli nic horšího jak střelné zranění, ale taky jsem tady teprve den a půl."

"Včera jsme dokonce hráli karty, jak jsme neměli moc co dělat."

Tak nějak už ho znala. A bylo ji jasné, že všechno takhle líčí proto, aby sama v Paříži nestresovala. Kdyby byla doma, možná by jí pravdu řekl - měla by u sebe táty, Chrise, Matea, možná i Lea. Zkrátka někoho, kdo by jí pomohl, kdyby ji realita rozrušila. 

Ona ale upřímná byla. Řekla mu, jak si volala s Chrisem a Mateem, jak jí to pomohlo zpracovat fakt, že najednou byla v Paříži sama a on na cestě do nebezpečí. Řekla mu, jak stresem nemůže skoro spát, protože i její stáž nabrala úplně jiných obrátek a už je nebrali jen jako mediky, co se teprve rozkoukávali. A taky mu přiznala, že nejspíš začíná být nemocná, což jí ale bylo jasné, že má převážně jen v hlavě. Vždy se ve stresovém napětí cítila, jako by na ni lezla horečka.

Přežila takhle ale už nespočet zkouškových období. A zvládne to znovu, uklidnila ho nakonec.

Po hovoru se Simonem zavolala Leovi, aby ho informovala. Pak zavolala tátům, aby jim řekla novinky. Mateovi to jen napsala. Nechtěla ho traumatizovat dalším nevyžádaným telefonátem. 

Vytvořila si ale rutinu. Rutiny jí pomáhaly se nezbláznit. Vstala, šla na stáž, pracovala, skončila, šla se projít, na nákup, vrátila se na byt a když nebylo potřeba poklidit nebo nebyla natolik líná, že skončila jen u Netflixu, učila se francouzštinu. Protože proč ne.

Druhý telefonát se Simonem probíhal podobně, akorát mu teďka toho tolik nevysypala ze své strany. Zněl unaveně, a tak ho spíše jen vyslechla, poradila mu. Řekla, že se má dobře, že se o ni nemusí bát. 

A na druhý den omdlela v nemocnici.

Výhoda? Byla už v nemocnici, a tak jí hned pomohli. Ráno zaspala, jelikož nemohla dlouho do noci usnout, což vedlo k tomu, že se nestihla ani nasnídat. S lehkou nevolností a faktem, že se v práci skoro nezastavila, byl výsledek jasný. Zatočila se jí hlava, začernilo se jí před očima a když se jí znovu zrak zaostřil, měla před sebou ustaraný obličej Fatimy, její kolegyně na stáž z Indie, která se na ni ustaraně dívala.

"Nebolí tě nic?" zeptala se se silným přízvukem. "Nebouchla ses?"

Zavrtěla hlavou. Necítila žádnou bolest až na to, že byla zkrátka vyčerpaná. A to byla teprve středa. Nemohla se ani těšit na to, že bude už konečně víkend. Musela přežít ještě i další dva dny.

Posadila se. "Jsem v pohodě," zamumlala. Vzhlédla. Stáli u ní i další dva stážisti, pátý kdo ví kde, a doktor, ke kterému právě že měli jít pro další nálož práce. V tu chvíli se jen na všechny stážisty pousmál. "Chci kompletní vyšetření tady vaší kolegyně. Zjistěte, co bylo příčinou."

Zmateně se na něj podívala. "Nedostatek spánku, to je všechno. Nepotřebuju diagnózu."

Postavila se na nohy. Měla pocit, že se pozvrací. "Třeba to není jen únava," podotkl. "Chápu, že stáž může být náročná, ale jsme jen ve třetím týdnu. A jestli ve třetím týdnu vaše tělo takhle reaguje na pracovní zátěž, a to jsme vás první týden šetřili, tak nejspíš nejste připravená na život doktora."

Na tohle neměla už co říct. Měl pravdu. Měla by se hodně rychle sebrat, nikdo ji nebude poslouchat, když si postěžuje, že má přítele v Afghánistánu, že se cítí docela osamocená nebo že špatně spí. Byla tady, aby se naučila zachraňovat životy. A to náročné zkrátka bylo.

Nechala se tedy odvést do ošetřovny. Doktor sledoval její kolegy, jaké taktiky a postupy volili, co nechali testovat jako první, jak s ní komunikovali. "Teď není jedna z vás, teď je váš pacient." Někteří to vzali i tak vážně, že se jí zeptali znovu na jméno, když přišla jejich řada. Zasmála se tomu, ale když uviděla, jak se na ni doktor podíval, začala hrát divadýlko se všemi.

Na konci jejich pracovní směny došli všichni s jejich výsledky za doktorem. Snad půl hodinu luštil závěry všech jejích kolegů, zatímco je nechal zase cvičit různé zákroky na figurínách, kdy umělá inteligence vyhodnocovala jejich úspěšnost.

Aura byla v klidu. Věděla, že nic zvláštního jí nenajdou. Pravděpodobně jí jen doporučí prášky na stres a pošlou jí domů.

Udělil všem hodnocením a beze slova jim ho vrátil. Pak poprosil Auru, jestli spolu můžou na slovíčko.

Čekala nějaký extra úkol za to, že se vlastně honu za diagnózou nezúčastnila. Když s doktorem vešla do vedlejší prázdné ordinace, zeptala se. "Kdo mě vyšetřil nejlépe?"

"Fatima," řekl jednoduše, protože to nikoho nepřekvapovalo. Byla z nich prostě nejlepší. "Ukázkové postupy. Komunikace s pacientem. Je dobrá," pokyvoval uznale. Pak se podíval na Auru. "Co se s vámi děje?" zeptal se.

Takovou otázkou ji dost zmátl. "Jak to myslíte?"

"Studujete medicínu. Jste dobrá, jinak byste nebyla tady. Tak co se s vámi děje, že nereagujete na své tělo?"

Lehce se uchechtla. "Asi stále nevím, co máte na mysli."

"Kdy jste naposledy měla periodu?"

Zaraženě se na něj podívala. Její perioda bylo zajímavé téma, jelikož nikdy nebyla ukázková. Pod stresem jí kolikrát vynechala. Někdy přišla dřív, někdy mnohem později. Nechtěla to s ním zrovna rozebírat a tak zkrátka opatrně řekla: "Mám periodu problémovou, vím. Byla jsem ale na vyšetřeních a není to nic závažného."

Pomalu přikývl. "Takže ji máte nepravidelnou." Tentokrát pomalu přikývla ona. "Takže vás nenapadlo, že byste mohla být těhotná."

Ta slova pro ni byla jako facka. "Prosím?"

Otočil před ní lékařskou zprávu, pod kterou byla podepsána Fatima. Mimo udaných důvodů, proč omdlela, jako vyčerpání, došla ještě k jednomu závěru. Pacientka je těhotná.

Zavrtěla hlavou. "To není-"

Mlčky před ní položil lékařské zprávy i ostatních stážistů. Všechny závěry se v detailech trochu lišily, ale jedno bylo stejné. Ve všech bylo napsáno, že je těhotná.

Na jednu stranu to dávalo smysl. Její lehké nevolnosti. Únava. Na druhou stranu jí nepřišlo nic jinak - tohle všechno se jí normálně pod stresem dělo. Byla na to zvyklá. A být sama a pracovat v cizí zemi s přítelem ve válečné zóně? Až takovému stresu snad vystavena nikdy nebyla. 

Nemluvně o té vlně úzkosti, co se dostavila v tu chvíli, co před ní ležely všechny ty zprávy se stejným závěrem. Nemohla to být pravda. Nemohla, když měla ještě dva roky studovat, když jí pak čekal nástup do práce, který pro nováčky nikdy nebyl lehký, protože ještě několik dalších let se vlastně stále ještě učili. Musela projít rezidencí. 

Simon byl v podělaném Afghánistánu. Měl před sebou to samé, co ona. Tohle... tohle nemohla být pravda. Tohle nebylo v plánu.

"Myslel jsem si, že o tom nevíte," zamumlal doktor tak spíše sobě. Shrábl všechny zprávy na jednu hromádku. "Je mi jasné, na co teď myslíte. Co teď. Medicína není kariéra, kterou chcete přerušit takhle daleko, zároveň to není něco, co končí školou. Musíte... musíte teď zvážit hodně věcí."

Šokovaně ho sledovala. Nenacházela slova.

"Máte přítele? Manžela?" zeptal se.

Přikývla. 

"Proberte to s ním, je to-"

"Nemůžu," přerušila ho.

"Proč ne?"

Podívala se mu do očí. "Je momentálně v Afghánistánu."

Nepřicházelo v úvahu, že mu to teď řekne. Nemohl to vědět. Nemohla mu oznámit, že jejich budoucnost stojí na tom nejtenčím ledě, když byl ve válečné zóně a měl úplně jiné starosti. Zároveň ale věděla, že sama se s tím nevypořádá. Tohle bylo moc. Tohle bylo sakra moc.

Ucítila slzy v očích. Představila si ten Simonův šokovaný pohled, kdyby mu to řekla. Možná i zklamaný, protože měnilo to všechno. Vždyť se ho ptala tři týdny zpátky jen ze srandy, co by dělal, kdyby otěhotněla. Zdráhal se odpovědi. Pro Auru to v tu chvíli byla odpověď jasná. 

Kousla se do rtu tak silně, až to bolelo. A pak se zeptala: "Kde... kde seženu informace o potratu v téhle nemocnici?"

"Slečno Carterová-"

Ucítila slzu, jak jí teče po tváři. "Kde?"

Zmlkl. Chvíli jí mlčky sledoval. A pak řekl: "Druhé patro, pravé křídlo."

"Děkuji," špitla a postavila se. Nemohla přece zničit budoucnost sobě i Simonovi.

🦖

:DDD

já: nevím, jestli chci do prvního straight příběhu hned cpát těhotenství
taky já: