Simon odjížděl do Afghánistánu.

Když jí to zavolal, Aura neměla tušení, co se sebou. Zjišťovala si toho o Simonově stáži hodně a Afghánistán byl snad tou nejhorší zemí, kam ho poslat mohli, jak sama usoudila. Tipla mu teda hovor. Musela to rozdýchat. 

Snažil se jí vytočit opakovaně znovu. Až ale o dvacet minut později mu zavolala zpátky sama, ale nejprve nenacházela slova. A tak začal mluvit Simon.

Poprosil ji, ať si najde mapu. Popsal jí, kde bude on, kde je největší nebezpečí. Řekl jí vše, co mu k tomu řekli oni a i když jí to trochu uklidnilo, stále jí pracovaly nervy na plné obrátky. 

Nervy jí pracovaly od začátku stáže. Jak kvůli její, tak kvůli Simonově. Byla stresor, často si ten stres ale vytvářela sama. Tentokrát ne, tentokrát se na ni valil ze všech stran, protože v nemocnici na ni byl větší nátlak v druhém týdnu a do toho Simon.

"Ještě jedna věc," řekl Simon tiše.

Aura zavřela oči. "Co?"

"Připojení... připojení je tam hodně omezené. Můj mobil tam ani fungovat nejspíš nebude, nechávají signál volný pro důležitější věci, jako je domluva mezi nemocnicemi a tak, takže..."

Do očí se jí nahrnuly slzy. "Takže měsíc od tebe neuslyším ani slovo?"

"To vůbec, neboj," uklidnil ji rychle. "Budeme mít k dispozici telefonáty. Nevím, jestli to budou dva nebo tři týdně, třeba i víc. Jen... jen to nebude tak, že bychom si mohli zavolat kdykoliv."

Nechtěla mu to říct, ale v tu chvíli byla tak emočně rozhozená, že to z ní zkrátka vypadlo. Sice jen krátce a potichu, ale jasně. "Já tě nesnáším."

Chtěla mu být oporou. Vážně jo. Ale museli ho poslat přímo do pitomého Afghánistánu a to zkrátka zkousnout nemohla.

"Promiň," vydechl. Víc toho neřekl. Neměl ani co.

Seděli tam snad dvě minuty v úplném tichu, ona v onom jednopokojovém bytě v Paříží, on sbalený na svém pokoji ve Švýcarsku, který sdílel s nějakým dalším dobrovolníkem z Norska. 

"Hlavně buď opatrný," vydechla nakonec. "Prosím. Hlavně se nenech ovládnout tím tvým pitomým adrenalinem. Zůstaň nohama na zemi a dělej jen to, co ti řeknou, jasný?"

Věděla, že za normálních okolností by zavtipkoval zpátky, udělal si z ní srandu, nějak jí odpálkoval. V ten moment to ale samozřejmě neudělal. "Slíbil jsem ti, že budu v pořádku, ne? Tak pro to udělám úplně všechno."

Lehce se pousmála, i když to bylo spíše smutné. "Neber mě vážně s tím, že tě nesnáším."

"Však já vím."

Nedokázala mu v tu chvíli ale říct, že ho miluje. Přišlo jí to v až moc nucené. 

"Takže zítra odlítáš?"

"Jo," špitl.

Byl ve Švýcarsku teprve tři dny. Čekala, že ho někam přiřadí až po pěti minimálně. Byla to jak facka. Vlastně pro ně pro oba, protože Simon to tak úplně nečekal taky. Zkrátka byli ale potřeba nejlépe co nejdříve.

"A teda... já ti teda jen tak zavolat nemůžu? Musím čekat na tebe?"

"Nejlépe jo. Myslím, že by ses jako dovolala a mohla mě vyžádat, ale asi by to muselo být něco-"

"Vážného, jasně," doplnila ho. "Jen se ptám. Budu čekat, jak mi zavoláš."

"Zkusím ti volat dvakrát týdně, jo?"

"Stačí jednou. Zavolej raději rodině, však já si to můžu zjistit od Lea," řekla, i když jí to přes jazyk úplně nešlo. Sakra, chtěla s ním volat nejlépe každý den.

"Dvakrát," odpověděl rozhodně. "Oni jsou doma, ty jsi sama v cizí zemi. To je má výmluva. A můžeš naopak ty informovat Lea a ten to řekne rodičům." Slyšela, jak se pousmál. Protočila očima, ale dále už neargumentovala. Ty telefonáty budou pravděpodobně to jediné, co jí bude dělit od toho, aby se v Paříži sama nezbláznila. 

Povzdechl si. "Odlétáme ráno, takže..."

"Takže tohle je naposledy, co se normálně slyšíme. Jasně," vydechla. I když už si myslela, že se slz zbavila, silně si probojovávaly svou cestu zpět. "Víš co? Příští rok už tě nenechám jet na stáž nikam, než maximálně do sousedního města."

Zasmál se. "Příští rok mě ale opravdu láká zůstat doma. Nebo jet třeba tam, kde Leo. Stejný stát by mi prošel?"

"Možná. Když budu od tebe do třiceti kilometrů vzdálenosti." Vtipkovala přes slzy. Panebože.

"Domluveno. Teď... Měl bych jít. Je čas večeře a po dnešku jsem hladový jak vlk, tak bych ji nerad propásl." Ah, večere. Hned první den Auře řekl, že dostávají tři jídla denně. Podívala se na hodiny. Měl doslova deset minut na to, aby se do kantýny dostal v čas.

"Tak jo. Tak zase zavolej... někdy." Říkalo se jí to těžko.

"Hned jak budu moct, slibuju," odpověděl. Jeho hlas najednou zněl lehce jinak. A hned poznala proč, když se mu při vyslovení těch dalších slov zlomil hlas. "Miluju tě." Brečel. 

Málem se na něj rozkřičela, proč to tedy dělal, proč na tu stáž jel. Ale i když se mu bude po ní stýskat, tohle pro něj bylo zkrátka velké. Bylo to pro něj něco, na co se jistým způsobem těšil.

"Já tebe taky," špitla. A hovor tipla dřív, než jí mohl říct ještě něco.

Zaklonila hlavu a chvíli nechala téct slzy proudem. Zvládne to. Nic se mu nestane. Ty scénáře, co si tvořila v hlavě, jí jen zbytečně strašily. 

Neuběhlo snad ani deset minut, když se rozhodla zavolat Mateovi. Potřebovala s někým mluvit, své táty otravovala teď každý den, a tak on padl za oběť. Nevolala mu často, věděla, že hovory nemá rád, ale na jednom byli jasně domluvení - když toho druhého zkrátka nutně potřebuješ, volej.

Jenže telefon jí hned zahlásil, že je nedostupný. A tak vytočila Chrise.

Byla i s ním jak nejlepší kamarádka? Ano. Stále byl ale Mateo takový jejich spojující článek a bez něj by třeba před Chrisem své srdíčko nevylévala. Jestliže ale Mateo nebyl dostupný, byla velká pravděpodobnost, že bude s Chrisem. 

Chris to zvedl po druhém zazvonění. "Bonjour, tak jak se žije v Paříži?"

Kousla se do rtu, aby zadržela slzy. Všichni samozřejmě čekali, že se Simonovu finální destinaci dozví až za dva dny minimálně. No, Aura měla malé překvapení.

"Máš tam Matea?" zeptala se hned. Už jen při tom jí přeskočil hlas.

"Ne, jsem v práci," odpověděl. Aura si zanadávala. Zapomněla tak trochu na časový rozdíl a jak velký je. "Auro, co se děje?"

Chris a Simon měli tohle společné. Byli samý vtípek, ale když na to došlo, přepli se do vážného módu. A z jejího hlasu muselo být patrné, že se něco děje. CHtěla to ale řešit sama s Chrisem přes telefon?

"Já jen... Jen že Mateo je nedostupný a chtěla jsem s ním mluvit-"

"Můžeš mluvit se mnou," přerušil ji. "Prosím. Slyším, že se něco děje."

Věděla, že Chris je dokonalý naslouchač. Přece jen za ty roky, co byli s Mateem spolu, se Mateo neuvěřitelně posunul, což by se nestalo, kdyby vedle sebe neměl člověka, co mu naslouchal do posledního detailu, co věděl, jak na něj reagovat. Vždy vtipkovali, že měl být Chris raději psychologem.

A tak v tu chvíli vzdala hon za Mateem. Nasucho polkla. "Simon zítra odlétá do Afghánistánu."

Chvíli bylo na druhé straně telefonu ticho. A pak se ozvalo: "Sakra."

Jo, sakra, pomyslela si. To bylo celkem přesné. 

Vybídl ji, ať mluví dál. A tak mu řekla vše, co se od Simona dozvěděla, řekla mu vše, jak se ohledně toho cítila. Mluvila snad dvacet minut, když ji Chris přerušil, že se hned vrátí. Asi tři minuty měl vypnutý mikrofon a pak... pak najednou zněl, že je venku.

"Kde jsi?"

"Na cestě domů."

"Však máš ještě pracovní dobu, ne?"

"Mám. Ale kdyby mě nachytali, jak dlouho telefonuju, měl bych průšvih. Tak jsem si vybral po zbytek hodin home office. Mluv dál. Mateo by měl být doma, pravděpodobně si jen čte a má vybitý mobil, klasika. Tak za deset minut nás budeš mít na drátě oba."

"Chrisi-"

"Jsme tu stále pro tebe. I na druhý straně planety, to si nemysli."

Jak ona ho milovala.

🦖

afghánistán, yaaay! :D